Milí přátelé, očištění a ozdobení pro svého nebeského ženicha –
Stalo se mi při rozhovoru s velmi starými lidmi, přes 80 a 90 let věku, že mluvili o svém synu, který už samozřejmě byl také dávno dospělý, a jeho ženu nazývali „nevěstou“. Řekli třeba, že k lékaři je odveze „nevěsta“. Přišlo mi to docela zvláštní, nazývat ženu jejich syna po mnoha letech manželství stále „nevěstou“. Pak jsem ale zjistil, že nevěsta bylo v minulosti používáno také ve významu „snacha“ nebo „švagrová“. Proč tomu tak je?
Když se podíváme na původ slova „nevěsta“, existují dva základní pohledy na to, od čeho je odvozeno. Jeden říká, že se to slovo vyvinulo z předpony ne- a slovesa vědět; nevěsta je tedy (pro rodinu ženicha) žena neznámá, nepoznaná. Druhý výklad odvozuje význam od slova nový a slovesa vést; tedy nevěsta je žena nově přivedená. Tak či onak, nevěsta byla ženou, kterou si hodlal muž vzít za manželku a která pro jeho rodiče a sourozence byla neznámou či nově přivedenou, nyní převážně označovanou jako snacha popřípadě švagrová.
Zajímavá je i skutečnost, že později (někde se uvádí od 16. století) se v písemnostech objevuje odvozenina: „nevěstka“, s přidaným jedním písmenkem -k-. Nevěstka byla blízko tomu, aby byla nevěstou, ale přesto se od ní lišila. Byla to žena, která střídala muže, byla často na vdávání (tedy v pozici nevěsty), ale nikdy se nevdala. Taková „obecní žínka“. A to slovo se postupně vžilo k označení ženy prodejné, prostitutky, která poskytuje své tělo a sexuální potěšení za úplatu či jinou výhodu. Je nevěstou všech, kteří zaplatí, ale opravdově není nevěstou nikoho.
Dnes jsem začal tímto úvodem o nevěstách a nevěstkách z jednoho určitého důvodu. Je to proto, že v knize Zjevení vystupují obrazy tří žen – obrazy, které symbolizují a charakterizují něco pro nás velmi důležitého. Pokusíme se proto dnes „poodhalit“, kdo jsou tyto ženy, koho mohou zosobňovat, koho nám mohou připomínat či evokovat, a proč jsou vlastně v Písmu zmíněny.
Těmi třemi ženami budou těhotná žena pronásledovaná drakem, nevěstka sedící na šelmě a nakonec nevěsta oděná pro svého ženicha.
Historická vsuvka
Než se k těm ženám dostaneme, připomeňme si, že v historii starozákonního Božího lidu došlo ke dvěma přelomovým událostem, které se staly příslovečnými a ikonickými. Zaprvé šlo o vyjití z egyptského otroctví (Izrael) a zadruhé odvedení do babylonské zajetí (Judsko). Egypt byl v myslích Izraelců synonymem pro útrapy, příkoří a nesvobodu, z čehož všeho byli vysvobozeni Hospodinem. Babylón byl v jejich chápání naopak spojen s nevěrností a prodejností Božího lidu a s Hospodinovým spravedlivým trestem. Ta nevěrnost lidu se tehdy projevovala šířením kultu Baala a stavěním model; zatímco prodejnost lidu měla podobu hledání spojenectví s okolními velmocemi, i za cenu vazalství, namísto hledání útočiště a síly u jejich Boha, Hospodina.
Těhotná žena a její potomstvo
Ve 12. kapitole knihy Zjevení čteme o znamení na nebi, které tehdy spatřil apoštol Jan. Byla to žena, která čekala dítě, a byl to drak, který chtěl to dítě zahubit a který později ženu a její další potomky pronásledoval. Ta žena byla oděna sluncem, nebeskou slávou, a porodila syna, který „bude pást železnou berlou všechny národy“. Z toho jasně poznáváme, že tím synem je Ježíš, zaslíbený Mesiáš, dobrý Pastýř a Vládce pokoje. A ten veliký drak představuje ďábla, dávného Pokušitele a Žalobce Božího lidu, který byl poražen Kristem – Jeho bezhříšně prožitým životem a přijatou zástupnou obětí za nás. A ďábel byl vyhnán z nebes se svými andělskými nohsledy.
Možná by někdo mohl vidět v té ženě Marii, pozemskou matku Ježíše, která Ho porodila. Ale tu ženu je třeba chápat daleko šířeji. Vzpomeňme na pramáti Evu a na Boží slova určená satanovi v zahradě Eden: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Genesis 3:15) Ježíš je tedy i símě Evy, je lidským potomkem. Ale především je potomkem těch z Eviných dětí, které vzývaly Hospodinovo jméno a očekávaly potěšení Izraele, tedy Mesiáše a Jeho vládu. Ta těhotná žena zosobňuje všechen starozákonní Boží lid – zejména lid, který vyšel z moci Egypta (coby satanského zotročitele), lid, kterého vody moře nezastavily, lid, který putoval pouští do Zaslíbené země. Z tohoto lidu, z Izraele, a později ze Židů (z kmene Judy) se zrodil Mesiáš. „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já,“ předpověděl kdysi Mojžíš (Deu 18:15).
Ten drak ve Zjevení však dál pronásleduje ženu a její další potomky, kterými je novozákonní Boží lid. Ano, i my obrazně „prcháme pouští tohoto světa“ a putujeme do zaslíbené nebeské domoviny. I nás Bůh provází a ochraňuje, a to po celou novozákonní éru, dobu od Kristova vítězného nanebevstoupení až po jeho vítězný návrat, dobu, která je opakovaně ve Zjevení označena symbolicky: 3,5 roku, čili 42 měsíců, neboli 1260 dní, druhá polovina posledního „týdne let“.
Pro nás je však důležité si z této části pamatovat, jak jsme byli spaseni, jak jsme se stali Božím lidem, jak jsme zvítězili nad ďáblem! Mocný hlas v nebi to hlásal zřetelně: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.“ (12:10-11)
Krev Beránka nás při křtu očistila od hříchu a slova našeho svědectví, přiznání se ke Kristu před lidmi, navzdory posměchu či hrozbě smrti – právě tím porážíme žalobce, který nás osočoval ze hříchu a v nás probouzel pýchu (za své zásluhy) či beznaděj (za svá selhání). Je to jen a pouze Ježíš Kristus, za nás obětovaný Beránek, kdo je naší chloubou, o kom svědčíme světu, kdo nám v srdci vládne.
Nevěstka -- Babylón veliký
Nicméně je tu ještě další znamení ženy. V kapitole 17 a 18 se objevuje nevěstka, prodejná žena, sedící na mnohohlavé a mnoho-rohaté šelmě. Ta šelma představuje všechny krále světa, mocné pozemské vládce, kteří jsou sice ustanoveni Bohem, avšak působí pod vlivem draka, alias ďábla. To se projevuje tím, že plení, hubí, vykořisťují, zotročují, ubíjejí všechny, kteří jim stojí v cestě za slávou a mocí a bohatstvím. A ta nevěstka si osedlala tuto šelmu a duchovně „smilní s těmito králi světa“. Měla by být zasnoubena Králi králů, ale ona místo toho hledá spojenectví s mocnými světa, kteří přece vládnou zjevně, tady a teď.
„Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami.“ Je to žena královsky bohatá a svůdná, přitom je však zpitá krví mučedníků, svatých Ježíšových svědků. Je usazená nad vodami, tedy nad mnoha národy, davy, rasami a jazyky. Její vliv je celosvětový. Nakonec je však nenáviděna onou šelmou, pozemskými vládci světa, kteří ji rozsápou a spálí. Vykonají soud, který nevěstce určil Hospodin, jemuž byla a zůstala nevěrná.
Ta žena měla napsáno tajemné jméno na svém čele: „Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi.“ Zatímco u prvního zjevení ženy těhotné a prchající nám na mysli vytanul odkaz na Egypt a exodus, zde zase přijde na mysl ta druhá přelomová událost židovské historie a odkaz na exil v Babylóně pro nevěrnost a prodejnost Božího lidu. Kdo konkrétně je ale onou prostitutkou ze Zjevení?
Některým evokuje tato babylonská nevěstka „starý Jeruzalém“, město, které odmítlo Mesiáše, za jehož branami byl Kristus ukřižován, město zastupující tu část Božího lidu, která odpadla, nikdy se k Hospodinu srdcem nevrátila a dokonce zpočátku vyznavače Ježíše pronásledovala. Vzpomeňte třeba na farizeje a saduceje Ježíšovy doby, kteří si Boží Zákon ohýbali podle svého a spolupracovali s římskou okupační mocí, dokud jim zaručovala jejich vliv a postavení. Nebyli snad oni příkladem duchovní nevěrnosti a prodejnosti?
Jiným je babylonská nevěstka symbolem Říma a tehdejší okupační vlády v čele s císařem, který žádal božské pocty. Také Římská říše seděla nad mnoha národy a později krutě pronásledovala křesťany. Otázka je, zda lze tuto pohanskou říši považovat za nevěrnici Hospodinu – nebyla mu přece nikdy zasnoubena. V době středověké reformace se ale Řím opět dostal mezi horké kandidáty na babylonskou nevěstku – vždyť právě tam bylo centrum římsko-katolické církve v čele s papežem. V té době už velká část Božího lidu během stovek let výrazně zesvětštěla, měla mnohem více mocenské zájmy a ambice, než byla pokorná duchovní služba světu. Sám papež měl svou armádu a vedl války proti či ve spojenectví s pozemskými vládci. Nebyla snad papežská církev příkladem duchovního smilství a zaprodanosti? Martin Luther, a mnozí další, o tom byl přesvědčen, když psal svůj traktát s názvem O babylonském zajetí církve (1520).
Pro nás je však důležité si z této části pamatovat, jaké charakteristiky má ona nevěstka. Nejde tedy o to přesně ji identifikovat, protože její vlastnosti a tendence a hodnoty se budou stále projevovat do konce věků, než bude zničena. Nevěstka je nevěrná ženichovi – jde tedy o každé duchovní odpadlictví od živého Boha, zjeveného v Kristu. Nevěstka je velmi krásná, ozdobená, bohatá – chce se lidem líbit, chce jim být přitažlivá a hledá jejich uznání. A ta nevěstka sedí na šelmě – je více než ochotná ke spolupráci s mocnými světa, protože chce být vlivná, známá a na výsluní, než aby sloužila někde ve skrytu před „reflektory světa“. A ta nevěstka je zpitá krví věrných – tím, co dělá, co učí a hlásá, likviduje a hubí ty, kteří jsou a chtějí zůstat věrni Bohu.
Je to varování pro každou křesťanskou církev, každý sbor, každého Božího služebníka! Chci se zalíbit světu víc než Bohu? Chci mít podíl na politické moci ve světě, možnost ovlivňovat dění? Deru se nahoru, i když přitom někdy popírám Boží zásady? Nedávám císaři, co patří Bohu?
Babylonská nevěstka zosobňuje každou církev odpadlou od své hlavy, totiž Krista; prodejnou ve svém učení, jen aby se zalíbila světu a jeho aktuálním hodnotám. Co třeba církve, které se chlubí tím, že oddávají stejnopohlavní páry, a ty, které to pohoršuje, označují za zkostnatělé fundamentalisty. Co třeba církve, kde v kázáních převládají názory na aktuální politické situace ve světě nebo stanoviska a doporučení k tomu, koho volit do vlády či za prezidenta.
Jedno je jisté, s babylonskou nevěstkou nechceme mít nic společného, nechceme mít podíl na jejích skutcích, abychom nesdíleli i její osud, její zkázu. Proto Boží hlas z nebe volá: „Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy.“ (18:4)
Naopak, kým chceme být a zůstat, to představuje třetí žena ze Zjevení!
Nevěsta -- nový Jeruzalém
V kapitole 21 je Janovi ukázána nevěsta a choť Beránkova. Je to jiné město, než Babylon; je to svaté město, nový Jeruzalém, sestupující z nebe, ozdobený jako nevěsta pro svého ženicha (ne pro svět). Je to zároveň Boží příbytek, Jeho stan uprostřed lidí. Světlem je tam Beránek sám, který okouzluje všechny ty, kdo zapsáni jsou v knize života. „A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (21:4)
To je to, proč naše víra vytrvá s pohledem upřeným na Ježíše. To je to, proč naše láska nevychladne, když nás má ve své moci láska Kristova. To je to, proč naše naděje nehasne, když ji upínáme „k městu s pevnými základy, jehož Stavitelem a Tvůrcem je sám Bůh“ (viz Židům 11 a 12). Ano, i my toužíme po lepší vlasti, vlasti nebeské, kde máme občanství a trvalé bydliště. Kde máme svého milého...
Kam mířit?
Spisovatel C. S. Lewis kdysi napsal:
„Miřte na nebesa a dostanete navíc i zemi. Miřte na zemi a nedostanete ani jedno.“
Z potomků těhotné ženy se může stát nevěstka, když bude „mířit na zemi“ s jejími požitky a hodnotami. Nebo z ní bude nevěsta Kristova, když bude mířit srdcem na Něho. A ví, že „kdo vítězí, bude dědicem všeho“.
Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU