Milí přátelé, kteří jste vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově –
Dnes bych začal otázkou: Jsme my, jako lidstvo, na vzestupné vlně společenského vývoje? Umíme se jako lidstvo poučit ze své historie? Vyvíjí se celosvětová lidská společnost k ideálu v podobě „míru bez válek, prosperity bez hladu, spolupráce bez soupeření, vzájemné služby bez vykořisťování“?
Před nějakými 150 lety byli lidé v Evropě přesvědčeni, že tomu tak je. Vlivem období rozvoje humanismu a osvícenství v 17. a 18. století a vlivem revolučních událostí v Americe a v Evropě 18. a 19. století (znáte hesla francouzské revoluce „svoboda, rovnost, bratrství“) stoupaly mezi učenci a intelektuály naděje a očekávání, že lidstvo bude dál už jen převážně vzkvétat a prospívat… a že epizody typu napoleonských válek jsou jen výjimky.
Jako příklad těchto nadějí uveďme francouzského spisovatele a politika Victora Huga. To on rozvíjí svou představu o „spojených státech evropských“ a v roce 1849 pronáší řeč, která vejde do dějin: „Nastane den, kdy ty, Francie, ty, Rusko, ty, Itálie, ty, Anglie, ty, Německo, vy všechny národy kontinentu, aniž byste ztratily své individuální přednosti a nádhernou osobitost, budete úzce sloučeny v rámci nadřazené jednotky a vytvoříte Evropské bratrství, stejně jako Normandie, Bretaň, Burgundsko, Lotrinsko, Alsasko a všechny naše provincie jsou spojeny ve Francii. Nastane doba, kdy jediným bitevním polem budou trhy otevřené obchodům a mysli otevřené nápadům. Nastane den, kdy kulky a bomby nahradí volební hlasy, všeobecné volební právo pro všechny občany, uznávaná arbitráž velkého svrchovaného senátu, který bude Evropě tím, čím je parlament Anglii, sněmovna Německu a tento zákonodárný sněm Francii. Nastane doba, kdy budeme vystavovat děla v muzeích, jako dnes vystavujeme mučící nástroje a divíme se, že takové věci byly kdy možné.“
Tomuhle optimistickému pohledu na vývoj lidského společenství směrem k prosperujícímu a mírumilovnému ideálu přinesly naprosté rozčarování a vystřízlivění události dvacáté století. První světová válka se svými hrůzami a téměř 10 miliony obětí, po dvou dekádách následována druhou světovou válkou s několikanásobně více obětmi na životech. A s tím také spojený vývoj zbraní hromadného ničení člověka člověkem. Krom toho, během té samé doby, dál dochází k rozmachu diktatur v různých zemích světa a s nimi spojených zvěrstev jako pracovní tábory, hromadné vyvražďování nepohodlných a úmyslné vyvolávání hladomoru. A ani demokraticky vedené státy nebyly a nejsou ušetřeny korupčních, lobbistických a mnoha jiných mocenských zájmů, tlaků a skandálů.
Možná, že konec 20. století opět vlil naději do žil představám směrování člověka k dokonalé společnosti, i když stále docházelo k lokálním válkám. Ale jednadvacáté století opět ukazuje, že jde jen o pokračování naší smutné historie lidského sebeprosazování, bezuzdného násilí, bezohledného útisku a vykořisťování. A to ještě vůbec nemluvíme o přírodních odezvách a reakcích na lidské působení na této zeměkouli. Vzpomeňme na nové druhy virů, které se objevují jak ve zvířecí, tak v lidské říši. Vzpomeňme na rostoucí počet zkázonosných záplav na jedné a vražedného sucha na druhé straně. Povedou tyto přírodní pohromy k užší spolupráci lidstva, nebo spíše k bojům o zdroje (vody, aj.)?
Minulé kázání jsem končil slovy: „Nebojme se toho, co přichází na svět.“ Někoho to možná mohlo zmást, neboť si představuje, že čím víc se bude blížit viditelný návrat Krista na konci věků, tím víc bude naše planeta vzkvétat a člověk na ní prosperovat. Opak je však pravdě mnohem blíž. Sám Ježíš o tom mluvil v reakci na obdivné pohledy svých učedníků, velebící krásu a majestát chrámových staveb v Jeruzalémě. Ježíš předesílá, že „nezůstane kámen na kameni“, a použije to jako odrazový můstek a předobraz k popisu pohrom, které přijdou na celý svět během doby před Jeho návratem ve slávě Otce a v doprovodu andělů. Ježíš zároveň s tím povzbuzuje své následovníky k vytrvalé a plodné víře – skrze následná podobenství o 10 družičkách a o zakopané hřivně (viz Matouš 24-25).
Kniha Zjevení, kterou se probíráme v tomto období, vlastně vykládá a rozvíjí to samé téma, jen k tomu používá barvité, sugestivní a symbolické obrazy a výjevy, často „vypůjčené“ od proroků Daniela či Zacharjáše. Platí to i o třech výjevech, ze kterých jsme si dnes četli: rozlomení sedmi pečetí, zatroubení na sedm polnic a vylití sedmi misek Božího hněvu. Události, které se vždy vzápětí odehrávají, ty různé pohromy, nesledují nutně chronologické pořadí; jsou spíše do sebe vnořeny a propleteny. Připomínám onu skladbu, kterou jsem vám před časem pouštěl: malou fugu od J. S. Bacha, ve které jedna a ta samá melodie byla různě rozvíjena a obohacována dalšími nástroji, přesto byla nosnou kostrou celé kompozice.
Pro nás je důležité vědět, že žijeme v průběhu událostí sedmi pečetí, polnic a misek (onoho sedmera pohrom) a přitom s vytrvalostí očekáváme jejich závěr a vyvrcholení. Nebudeme zde probírat každou jednotlivou událost, která následovala po rozlomení pečetě, po hlasu polnice nebo po vylití misky hněvu.
Řekneme se k tomu jen tři základní poznatky:
zaprvé – jaký mají ty události účel;
zadruhé – co se během nich v pozadí děje;
a zatřetí – jaké mají vyvrcholení, ke kterému to vše směřuje?
1/ Jaký je účel?
Zamýšleli jste se někdy na tím, proč obvykle lidé přicházejí k víře v biblického Boha jako Spasitele a Pána? Kdy se jim stává Ježíš skutečnějším a osobnějším? Myslíte si, že se někdy stalo, aby člověk vyhrál v loterii a řekl: „Tak, to je Boží dílo; nyní vydám svůj život Kristu!“? Nebo aby někdo oprávněně dosáhl na nějaký post a pak řekl: „To Bůh mi dal mé dovednosti a příležitosti, díky Němu jsem, kde jsem; nyní Mu proto chci sloužit a žít podle Jeho vůle!“?
Ne, lidé se neodvrací od svých model a sebestřednosti k Bohu poté, co zažijí nějaký viditelný úspěch. Zato mnozí se obrátili, když se naopak jejich sny zhroutily, když to na, co spoléhali, se sesypalo, když jejich život byl v troskách. Když došly na „konec sebe sama“, jak o tom píše Kyle Idleman v knize The End of Me. Ve věznicích, mezi „anonymními alkoholiky“, v hospicích a nemocnicích, v nuzných podmínkách, v trestaneckých lágrech, atd. – tam se lidé nejvíc obrací k Bohu, k Němu se utíkají, v Něm nacházejí jediné východisko i smysl svého bytí. A také jedinou naději, která sahá až za tento svět...
Je proto nabíledni, že s blížícím se koncem tohoto věku bude Bůh čím dál víc „otřásat světem“, aby zbořil to, co je chatrné a pomíjivé, a ukázalo se to, co je pevné a trvalé. To platí pro celý svět i pro Boží lid, který je v něm. Neboť Boží soud začíná od Božího domu, jak napsal apoštol Petr (1. Petrův 4:17) a nemyslel tím onen kamenný chrám, ale Boží lid nové smlouvy.
Při četbě pohrom, které přicházejí na svět – dobývání, války, chudoba a bída, smrt, znečištění vod a vzduchu, zemětřesení, krupobití, sílící žár slunce, atd. – vás napadne, jako by se intenzita oněch ran stupňovala. Např. při otevírání svitků zahyne 1/4 země (6:8), troubení na polnice přinese zkázu 1/3 obyvatel země (9:15) a vylévání misek hněvu postihne celý svět. Proč to?
Pamatuju se na časy mého dětství, jak obvykle silní kluci reagovali, když jim někdo, většinou slabší, nadával (nadávky byla zbraň fyzicky slabších). Chytli se, začali se prát a ten silnější, co mu nadávali, začal kroutit ruku za zády toho slabšího, co nadával – s tím, aby odvolal nebo se omluvil. A když ten slabší nechtěl, co udělal ten silnější? Kroutil víc. A víc. Ten slabý pak často odvolal nebo se omluvil, aby po propuštění začal utíkat a nadávat znovu. No jo, kluci.
Chci říct, že Bůh bude stále víc a víc nechávat svět napospas sama sobě, své zvrácenosti, své bezbožnosti, svému chaosu, zlu a jeho vlivu – neboť právě to je onen „Boží hněv“: odnímání řád-udržující, životodárné, ochranné a záchranné ruky, podané tonoucímu světu – a to se stále stejným účelem: aby lidé nakonec činili pokání, dali si říct a odvrátili se od svého zla, aby se vrhli Bohu na odpouštějící náruče a hledali Jeho vůli, ne svou. Při všech těch pohromách bude stále světu nabízena Boží milost a vykoupení Kristem na kříži. „Evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům,“ jak slíbil Ježíš. A to je úkol pro nás, Jeho lid, v tomto světě!
Nicméně, čeho si také všimnete, je i předpověď všeobecného a rostoucího zatvrzení lidí. Bude to podobné, jako v případě egyptského faraona, jemuž 10 pohrom mělo kdysi ukázat, kdo je tím Bohem, kterého nezná, ale vedlo ho to místo k pokornému pokání k zatvrzelému vzdoru. Jaký rozdíl od pozdějšího babylonského krále Nebúkadnesara, který pokořen Hospodinem kdysi zvolal: „Nyní tedy já Nebúkadnesar chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“ (Daniel 4:34)
Opakovaně tak ve Zjevení čteme slova jako: „A přesto se ostatní lidé, kteří v těch pohromách nezahynuli, neodvrátili od výtvorů svých rukou; nepřestali se klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, kamene i dřeva, které jsou slepé, hluché a nemohou se pohybovat; neodvrátili se od svých vražd ani čarování, necudností ani krádeží.“ (9:20-21) Jako onen faraon i mnozí přes těžkosti a ztráty zatvrdí své srdce ve vzdoru proti Bohu, „který přece za to může, že se mi nedaří, jak chci já!“ Až přijde vrchol Božího hněvu, bude pozdě volat k horám a skalám: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým! Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?“ (6:16-17)
2/ Co se vlastně děje?
Abychom mohli obstát, všechno překonat a vytrvat, bude čím dál důležitější rozpoznat, co se to v pozadí událostí vlastně děje. Na jedné straně bude docházet k rostoucí zkáze, vzdoru a nenávisti proti Bohu a Jeho lidu, na druhé straně bude stále probíhat zapečetění vyvolených, zapsaných v knize života. A ti, co již ve víře opustí tento svět, budou u Boha volat, aby Jeho soud a odplata byly uspíšeny.
„Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ Možná si to přejeme i my, podle toho, jakou zkouškou či protivenstvím zrovna procházíme. Ale je jim (stejně tak nám) řečeno, abychom vydrželi ještě nějaký čas, „dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří“, pro které také bude jejich poznání Ježíše nade všechno (6:10-11).
Co se tedy děje v pozadí událostí? Je to vnitřní drama, když Bůh hledí na svůj, kdysi dokonalý, nyní zvrácený svět. Každý den zažívá Bůh napětí mezi svou spravedlností, volající k soudu a odplatě, a svým milosrdenstvím, milostí a záchranou. „Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?“ (Ezechiel 18:23)
Je to, jako kdyby měl policista za úkol zneškodnit ozbrojeného násilníka, který drží rukojmí, ale ukáže se, že ten násilník je jeho syn. Kolik mu dá času, aby se vzdal? Kolikrát ho bude varovat? Kolik výstražných výstřelů pošle do vzduchu? Nevíme. Nevíme, kdy pohár Boží trpělivosti přeteče, kdy bude zachráněn plný počet. Proto hlásáme sobě i druhým: „Dnes je den spásy“, dnes se odvrať od svých model k živému Bohu, neboť zítřek není zaručen!
3/ Jaké je vyvrcholení?
O Velikonocích jsme zpívali čtyři písně o vzkříšení Krista. Kdyby přišel na bohoslužbu někdo, kdo neví o křesťanství ani ň, mohl by se ptát: „Takže Kristus vstal z mrtvých čtyřikrát?“ Asi bychom se pousmáli a odpověděli: „Kdepak, jen jednou, ale ty čtyři písně opěvují tuto událost, její význam a dopad z různých úhlů a s různými důrazy.“ Jde o čtvero chval na totéž téma.
Podobné je to i s výjevy sedmi pečetí, sedmi polnic a sedmi nádob. Mají společné nosné téma, které různě rozvíjejí, ale které vrcholí stejně, totiž zničením všeho zla, bezpráví, příkoří i všech, kteří se na něm podíleli, a vítězství Beránka a Jeho lidu, který vytrval ve víře, v naději a v lásce. Různými obrazy je to vyjádřeno v závěru jednotlivých výjevů – na konci pečetí, polnic a misek hněvu. Právě tyto části – oslavné a chvályplné – tvoří základ povzbuzení, kterým se křesťané po staletí utěšují tváří v tvář tomu, co se ve světě děje, čemu čelí a čím procházejí.
Pro příklad si poslechněte závěr lámání sedmi pečetí: „Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: ‚Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi‘ … Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí. A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení (ticho) téměř na půl hodiny.“ (7:9,10,16,17,8:1) Údiv. Úcta. Úžas.
Přátelé a služebníci Krista – spisovatel C. S. Lewis v knize Problém bolesti píše: „Bůh k nám šeptá v našich potěšeních, promlouvá v našem svědomí, ale volá v našich bolestech. Je to Jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět.“ Takto by šlo shrnout i poselství sedmi pečetí, polnic a misek. Bůh burcuje svět, který ohluchl a oslepl, aby se aspoň někteří v něm zastavili, zaslechli, prozřeli, poznali a vrátili se k Němu. Aby mohli dobrořečit Bohu a slyšet mocné hlasy v nebi: „Vlády nad světem se ujal náš Pán a jeho Mesiáš (dosl. království světa se stala královstvím našeho Pána a jeho Krista); a bude kralovat na věky věků. … Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy!“ (11:15, 19:2)
Na samotný závěr si poslechněte tato slova ze Zjevení ve známé části Händelova Mesiáše. A klidně se v duchu přidejte… Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU