Milí přátelé Božího Beránka a lvího vítěze z pokolení Judova –
Není žádnou náhodou, že si britský spisovatel C. S. Lewis vybral ve svých Letopisech Narnie pro postavu Aslana – pravého vládce, strážce a zachránce fantazijní říše Narnie – právě mluvícího lva. Nebylo to jen proto, že lev je králem zvířat. V prvním díle Letopisů Narnie se píše, že Aslan je – jako každý lev – nebezpečný a nezkrotný; nelze si ho ochočit a udělat si z něho domácího mazlíčka. Ale také je šlechetný a velkorysý jako pravý Král. A ochotný se obětovat za „syny Adama a dcery Eviny“.
Jak asi víte, narnijský lev Aslan odpovídá v našem skutečném světě postavě Ježíše. Ježíš, coby Mesiáš, tj. Kristus, je několikrát v Písmu označován symbolicky jako lev. Odkud se vlastně toto přirovnání vzalo a co je s ním spjato? Na to si právě dnes odpovíme.
První čtení z Písma bylo z první knihy Bible, starozákonní knihy Genesis. V jejím závěru čteme o tom, jak starý otec Jákob, dávno už Bohem přezdívaný Izrael, žehná svým 12 synům. Bylo to v Egyptě, kam se všichni přestěhovali na pozvání tehdejšího správce Egypta, jménem Safenat Paneach (egyptsky „Zachránce světa“). Nebyl jím nikdo jiný než druhý nejmladší z Jákobových synů, Josef. O mnoho let dříve ho sice bratři ze žárlivosti prodali do Egypta jako otroka, ale Bůh s ním měl jiné plány. Hodlal Josefa použít, aby zachránil Jákobovu rodinu před smrtí hladem. Josef se stal – díky Božím darům vykládat sny – „pravou rukou faraóna“. V časech hladu a bídy pak přišli do Egypta jeho bratři koupit jídlo a padli před Josefem, kterého nepoznali, na kolena – přesně tak, jak Bůh Josefovi v dětství předpověděl skrze zvláštní sen o snopech bratrů, které se klaněly jeho snopu. Později se Josef dal svým bratrům poznat, zahrnul je odpuštěním a přízní a pozval jejich rodiny i svého otce do nejúrodnější části Egypta, Gošenu. Právě tam udílí Jákob na sklonku života požehnání svým 12 synům. Každé jednotlivé otcovské požehnání obsahovalo i proroctví, jakýsi nástin toho, jak se bude vyvíjet celý kmen, který z každého syna vzejde.
Velká otázka, která v té chvíli nutně visela ve vzduchu, zněla, kdo z Jákobových synů dostane prvorozenecké požehnání? Kdo převezme vedení celého rodu? A hlavně, z pokolení koho vzejde slíbený Mesiáš? Všichni přítomní synové jistě věděli z příkladu svého dědy Izáka (i otce Jákoba), že požehnání prvorozenectví není nutně a automaticky udíleno synu, který se jako první otci narodil.
Přesto právě u tohoto syna, Rúbena, Jákob začíná a pokračuje od nejstarších k nejmladším. Rúben se kdysi provinil proti svému otci, když spal s jednou z otcových žen, Bilhou, matkou dvou svých bratrů. A tak slyšel od svého otce: „Rúbene, tys můj prvorozený, síla má a prvotina mého mužství; … nebudeš však první, protože jsi vstoupil na otcovo lože.“ (Genesis 49:3-4)
Druzí dva synové v pořadí byli Šimeón a Lévi. Tito dva kdysi vykonali – proti vůli svého otce – krutou a nemilosrdnou pomstu na mužích města Šekem za to, že syn místního vládce, Šekem, znásilnil jejich jedinou sestru Dínu. A tak nyní slyšeli od svého otce spíše slova prokletí místo požehnání: „Šimeón a Lévi, bratři, jejich zbraně – nástroj násilí. … Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký; … rozptýlím je v Izraeli.“ (Genesis 49:5,7) A tak se i stalo, když o staletí později v zemi zaslíbené kmen Šimeóna se postupně rozplynul na území Judy a z kmene Lévi povstali kněží, lévijci, kterým na území celé země patřilo pár desítek měst, ale žádná ucelená oblast.
Jákob se dostává k Judovi a právě tento čtvrtý syn v pořadí slyší požehnání a proroctví, které ukazuje na jeho prvorozeneckou roli vůdce a také zaslíbení Mesiáše, krále a soudce navěky.
Než se dostaneme ke slovům Jákobova požehnání Judovi, zkusme si vzpomenout, jaká událost v životě Judy nějak odrážela a naznačovala úkol, který později splní Mesiáš. Nemyslete si, Juda nebyl vždy bezvadný Boží člověk, nechoval se vždy bohulibě a příkladně. Byl vyvolen z milosti, ne za zásluhy! Ale v jedné chvíli nevědomky reflektoval charakter mise budoucího Mesiáše. Bylo to v době, kdy byli bratři před Josefem, správcem Egypta, postaveni do těžké role. Josef si chtěl v Egyptě „na oko“ ponechat jako otroka jejich nejmladšího bratra Benjamína – byla to zkouška, aby Josef viděl, jak se bratři zachovají s ohledem na svého bratra. Také ho hodí přes palubu, jako kdysi jeho, Josefa? Byl to právě Juda, který si vzal slovo… a co udělal? Nabídl sám sebe výměnou za svého bratra! Řekl: „Proto dovol, aby tvůj otrok (Juda) zůstal u svého pána (Josefa) v otroctví namísto tohoto chlapce (Benjamína), a chlapec ať smí se svými bratry odejít.“ (Genesis 44:33) Juda byl ochoten k zástupné oběti – k utrpení, které by vzal na sebe namísto jiného, aby jiný byl volný. Není divu, že se Josef po těch slovech hlasitě rozplakal.
A tak nyní od svého otce Jákoba slyší Juda slova prvorozeneckého požehnání a také zaslíbení Mesiáše z jeho rodu, z jeho kmene, z jeho krve. „Tobě, Judo, tobě vzdají čest tví bratři. Na šíji nepřátel dopadne tvá ruka; synové tvého otce (tj. tví bratři) se ti budou klanět.“ Juda se v Zemi zaslíbené stal nejsilnějším a nejodvážnějším kmenem. Z jeho krve povstali králové jako David či Šalomoun, zatímco Saul z kmene Benjamín byl nakonec zavrhnut. Kmen Juda se po staletí úspěšně bránil invazím okolních národů, zatímco ostatní kmeny postupně ztratily svou identitu a svrchovanost. Ostatní kmeny vzniklé z Judových bratrů se tím „klaněly“ a „vzdaly čest“ Judovi, jako kdysi se bratři klaněli Josefovi v Egyptě.
Jedním z důsledků toho je, že si dodnes mnozí pod „Božím lidem staré smlouvy“ představují výhradně potomky Judy – „judaisty“, tedy Židy. Židé se stali nepřesným synonymem pro Izrael. Měli ale výhradní postavení, neboť oni byli nositeli a ochraniteli Božích slov a zaslíbení. Věděli, tak jako sám Ježíš ve své době, že „spása je ze Židů“ (Jan 4:22).
V dalších slovech Jákobova požehnání Judovi pak nacházíme konečně ten obraz lva, mocného krále, kterého si neochočíte, kterého nezkrotíte, který nebude „skákat podle toho, jak druzí pískají“. Jak přiléhavé označení pro Božího Mesiáše, svrchovaného a vedeného jen Boží vůlí.
„Mládě lví je Juda (tj. malý v začátcích). S úlovkem, můj synu, vystoupil jsi vzhůru. (Nebo: jsi vzrostl, dospěl.) Stočil se a odpočíval jako lev, jak lvice. Kdo ho donutí, aby povstal?“ Až budete příště v ZOO sledoval lva, který se právě nažral a ulehl, můžete se snažit sebevíc, aby povstal a ukázal vám zuby; nebude si vás všímat. Leda byste se chtěli stát dobrovolně jeho kořistí…
Mesiášské zaslíbení pak pronáší Jákob v těchto slovech: „Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde (Šílo); toho budou poslouchat lidská pokolení (přesněji národy).“ (Genesis 49:8-10) Slovo, zde přeložené jako žezlo, je vlastně hůl, kterou používali pastýři nebo jiní vůdcové. Je symbolem velení a vládnutí (proto se zde překládá jako „žezlo“). Slovo přeložené jako palcát je odvozené od slovesa „vyrýt, vytesat“, což souvisí s vydáváním zákonů „do kamene vytesaných“. Palcát je symbolem práva a soudu, výkonné moci. Kmen Juda a později Judské království si po celou dobu zachovávalo právo mít krále a soudit svůj lid. I když byli za svou nevěrnost Hospodinu odvedeni do babylonského zajetí, pořád měli svého krále a svá náboženská pravidla. Teprve pod římskou nadvládou byla jejich vládní a výkonná svrchovanost podlomena, až nakonec po povstání v roce 70 po Kr. zcela ukončena. Ale mezitím z Judy vzešel „Šílo“, což bylo označení pro Mesiáše.
To hebrejské slovo Šílo je zde trochu záhadné. Někteří vykladači ho spojují se slovem šalom, tedy pokoj. Mesiáš bude to někdo pokojný, kdo bude zdrojem pokoje, nositelem pokoje mezi Bohem a člověkem. Jiní odborníci překládají „ten, který z něho (Judy) vzejde“, nebo lépe „ten, kterému to náleží“ – tedy kterému to žezlo a ten palcát právem patří, kdo převezme vládní i soudní moc nad Božím lidem. Jeho budou dokonce poslouchat i celé národy.
A jak to bude pod vládou „Šíla“ vypadat, popisují závěrečná slova Jákobova požehnání Judovi: „Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví. Oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů. Oči bude mít tmavší než víno, zuby bělejší než mléko.“ To je tehdejší způsob vyjádření krásy, hojnosti a prosperity – když můžete nechat osla, aby žral vybrané víno přímo z keře, nebo když si můžete dovolit prát oděv ve víně místo ve vodě. Jako byste dnes dávali svému psovi libovou šunku a mohli si dovolit prát i při vysokém tarifu. V duchovním smyslu je právě to Boží království mezi námi, království hojnosti Jeho milosti a krásy Jeho lásky.
Udělejme nyní krátkou vsuvku, než se obloukem dostaneme z první knihy Bible k té poslední. Druhé čtení z Písma bylo dnes o Ježíšově povolání 12 apoštolů. I to v sobě skrývalo symbolický význam – Ježíš si mohl stejně tak dobře vyvolit 15 apoštolů nebo 23. Ale po vzoru 12 synů Izraele si volí 12 vyslanců. Je jedno, jestli mezi ně počítáte Jidáše, nebo Matěje vylosovaného losem, nebo později povolaného Pavla, apoštola pohanů (kterého najdete mezi dvanáctkou apoštolů na pražském Orloji). Důležité je, že co se víry a učení týče, jsme jako křesťané „stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.“ (Efezským 2:20) Nevychylujeme se tím, co stavíme a učíme, nad a mimo tyto základy.
Právě dvanáctka synů Jákoba a dvanáctka apoštolů Ježíše se symbolicky objevuje v dnešním posledním čtení – z knihy sepsané apoštolem Janem a nazvané Zjevení. Ve druhém vidění, následujícím po dopisech sedmi církvím, se před Janem objevil trůn v nebi, na kterém seděl kdosi Věčný a kolem trůnu byla duha. Duha na obloze byla od dob potopy (tj. soudu) světa v době Noema znamením Boží věrnosti Jeho slibům. Když se objeví duha, znamená to, že Bůh je opět připraven splnit to dobré, co lidem zaslíbil.
Kromě duhy se v Janově vidění zjevilo 24 starců, sedících na 24 trůnech, oděných bělostným rouchem a na hlavách měly koruny ze zlata. (Zj 4:1-4) Polovina starců pravděpodobně symbolizuje 12 synů Izraele a z nich vzešel starozákonní lid; druhá polovina starších pak zastupuje 12 apoštolů, na jejichž svědectví stojí novozákonní lid, tedy i my.
Tito starší, zastupující celý Boží lid všech dob, jsou oděni v bílé roucho. Možná si vzpomenete na proroka Izajáše a jeho známá slova: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“ (Izajáš 1:18) Ve starověku nebylo možné šarlatové či purpurové barvivo, když se jím obarvila látka, ničím odstranit, ničím smýt. Nešlo se ho zbavit. Izajáš tedy vlastně říká, že se stane něco pro člověka nemožného – něco odstraní naše hříchy, takže naše spravedlnost, náš „oděv“ před Bohem bude bílý jako sníh či jako vlna.
To krev svatého Božího Syna, Božího Beránka, prolitá na Velký Pátek za naše viny, dokázala to nedosažitelné člověku: očistit nás, nesvaté, v očích svatého Boha. Každý, kdo kdy uvěřil této dobré zprávě, této Boží pravdě, byl v nebi oděn v bělostné roucho, posazen na trůn a byla mu vložena na hlavu zlatá koruna – tak jako byla v Narnii vložena na hlavu Petrovi, Edmundovi, Zuzaně a Lucii. Tak i my jsme se díky Kristu a vírou v Krista, skrze křest v Jeho jméno, stali v nebi králi a královnami, vládnoucími už zde na zemi Jeho mocí lásky, sami pod vládou Krále králů a královen. Jsme královské kněžstvo!
Janovo vidění však pokračuje. Bohu, sedícímu na trůnu uprostřed těch 24 kralujících starců, se v ruce objevila kniha, nebo přesněji svitek (knihy, jak je známe dnes, ještě tehdy neexistovaly). „A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou (dosl. zevnitř i zvenčí), zapečetěnou sedmi pečetěmi.“ Připomínám, že číslo 7 je symbolem úplnosti a kompletnosti. Ta kniha byla tedy naprosto zapečetěna, takže nebylo možné ji ani trochu pootevřít a nahlédnout dovnitř. Ta kniha obsahovala Boží záměry a plány se světem, které však neměl nikdo právo otevřít, a tedy uskutečnit a naplnit. Nikdo nebyl hoden. Nikdo si to nezasloužil. Ani mezi lidmi, ani mezi zvířaty, ani mezi anděly. Nebo někdo přece?
„Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: ‚Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?‘ Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi řekl: ‚Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.‘ Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; ... Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu, a přijal knihu z jeho pravice.“
Zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův, jak prohlásil jeden z těch starších. Tím „lvem z pokolení Judy“, jak už víme, je Ježíš, ten obětovaný Beránek. On jediný je hoden uskutečnit Boží záměry a dovést je do cíle. „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“
Přátelé, naše víra – to, nač jsme vsadili svůj život i svou věčnost – nestojí na vodě. Nestojí ani na písku. Stojí na skále, kterým je Lev i Beránek. Stojí na pevném proroctví o Něm – např. tom, které Jákob pronesl ke svému synu Judovi – a na očitém svědectví apoštolů o Něm – např. tom, které měl Jan ohledně „lva, který zvítězil“. Nebojme se toho, co přichází na svět. Nepatříme mu, ale Tomu, který nás vykoupil pro sebe a pro své království navěky. Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU