Zjevení poodhaleno II.

Milí přátelé, povolaní k vytrvalé důvěře v Krista navzdory protivenstvím a nástrahám –

Pokud jste vášnivými numismatiky, sběrateli mincí, nejspíš jste již narazili na tuhle minci (nebo spíš její obrázek) z doby císaře Domitiana. Tento císař vládl Římské říši v letech 81 až 96 po Kr. Pravděpodobně ve stejné době, tj. koncem prvního století, také sepsal apoštol Jan v zajetí na ostrově Patmos knihu Zjevení, kterou dnes podruhé v řadě otevíráme.

Na zmíněné minci je na rubové straně zobrazen jediný syn Domitiana a jeho ženy Domitie – syn, který však zemřel, když mu byly asi tři roky. A ten chlapec je zde ztvárněn jako bůh, který sedí na kouli světa, má roztažené ruce a kolem něho je sedm hvězd. Symbolizovalo to, že když byl císařův syn prohlášen za boha, drží celý vesmír ve svých rukou a má ho ve své moci.

Nejspíš právě v reakci na tuto tehdy rozšířenou představu „držení hvězd ve svých rukou“ se apoštolu Janovi zjevuje ve vidění Pán Ježíš jako Syn člověka, s bělostnými vousy a s očima jako plamen ohně, který stojí uprostřed sedmi zlatých svícnů, v pravici drží sedm hvězd a z jeho úst vychází ostrý dvousečný meč, Boží slova. On je tím, kdo ve skutečnosti vládne celému světu.

Apoštol Jan se dále dozvídá, že těch sedm svícnů představuje sedm církví, křesťanských sborů v sedmi městech. A těch sedm hvězd symbolizuje sedm andělů, neboli poslů – možná ty, kteří se o sbory starají, jsou v jejich čele a slouží. Těm jsou také adresovány následující dopisy; to oni mají přinést poselství od Krista jim svěřeným sborům lidí, které Kristus vykoupil.

Povzbuzení, které mohl Jan i křesťané tehdy a dnes čerpat z tohoto úvodního výjevu spočívá v poznání, že to Ježíš vládne celému světu, ať už se děje cokoli, a že On je přítomen se svými lidmi, On je uprostřed sborů a jejich správce drží ve svých rukou. On tedy dodržuje, co slíbil svým učedníkům v závěru Matoušova evangelia: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. … A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Matouš 28:18,20)

Tohle ujištění, stejně jako každé další povzbuzení, každá pochvala či pokárání na adresu sedmi církví je určeno také nám v současnosti. Není to tak, jak se někde uvádí, že tyto dopisy se vztahují na určité historické období církve (první dopis na období prvních sta let, druhý dopis na dalších dvě stě let, atd.). Ne, sedmička je symbolem úplnosti a celistvosti, takže těch sedm dopisů je určeno všem křesťanským sborům – všude a v každé době. Proto v nich můžeme dnes slyšet výzvy, které se týkají i nás. Proto díky nim můžeme dnes rozpoznat vnější či vnitřní nebezpečí, která hrozí i nám. Proto si dnes můžeme připomínat Ježíšova zaslíbení, která patří i nám. Všechno to zároveň potřebujeme, tak jako křesťané tehdy, neboť i my máme s nimi účast na soužení, na kralování a na vytrvalosti v Ježíši Kristu, tak jako náš bratr Jan (Zjevení 1:9).

Ty dopisy církvím jsou psány v pořadí, jako by je člověk postupně obcházel a navštěvoval. My se dnes podívejme na první tři dopisy: do sboru v Efezu, ve Smyrně a v Pergamu. Co v každém z nich Ježíš chválí? Na které místní zvláštnosti naráží? Za co kárá? A jak se to vztahuje na nás?

„Andělu církve v Efezu piš: Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici, který se prochází mezi sedmi zlatými svícny: …“ Všimněte si, že v úvodu každého dopisu sám sebe Ježíš nějak charakterizuje, jakoby zopakuje část toho úvodního výjevu, a vždycky tím odkazuje na konkrétní situaci daného sboru. Křesťanům v Efezu připomíná, že On je mocný, živý a aktivní, na rozdíl od model, jejichž uctívání bylo v Efezu velmi rozšířené.

Stál tam, jak známo, chrám bohyně Artemis, jeden z divů starověkého světa. Šlo o bohyni lovu, odpovídající římské Dianě, ale byla spojována také s kultem plodnosti a úrodnosti. Proto na vyobrazení Artemis, na její sošce, můžete vidět jak divokou zvěř, tak desítky mateřských prsou. Křesťané v Efezu byli pod silným tlakem tohoto kultu, ve kterém vyrůstali. Jaké těžkosti jim asi přinášelo, když se stali křesťany a najednou přestali chodit do Artemidina chrámu a uctívat „dílo lidských rukou“? Vzpomeňme na apoštola Pavla, který v Efezu kdysi 3 roky pobýval a kázal evangelium – jakých protivenství se dočkal např. od zlatníků a výrobců napodobenin Artemidina chrámu! A to byl pro ně cizí člověk. O to horší je, když si pro svou „novou víru“ rozkmotříte své příbuzné, své přátele, kolegy z oboru nebo spolupracovníky…

V takových zkouškách je časté, že se objeví mezi křesťany i názory synkretické, tedy hledající možnost nějakého spojení či propojení jednoho náboženského pohledu s jiným a odlišným. V tomto případě šlo o to, zda křesťané mohou udělat ústupky v tomu, čemu věří, a v rámci zachování pokoje ve městě a vztahů s nekřesťany se také účastnit uctívání Artemis, případně také kultu císaře, který se prohlašoval za ztělesnění boha. V té době to byl jistý Nikolaos, který mezi křesťany tuto představu o spojování křesťanství s místními náboženskými a kulturními obyčeji hlásal a propagoval. Ale křesťané v Efezu v tom poznali skryté nebezpečí a tyto falešné apoštoly odmítli.

Ježíš je za to chválí: „Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš. To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolaitů stejně jako já. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo (z)vítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.“

Křesťané v Efezu tedy byli ve skvělé kondici co se týče nauky, kterou opatrovali a zachovali bez ústupků. Jak se ale někdy stává, při boji za „čistou nauku o Kristu“ vychladne u křesťanů láska ke Kristu. Vyprchá či zeslábne ta prvotní vášeň, kterou zažívá člověk, když si uvědomí, jak byl ze dna, slepoty, hříchu a temna, propasti – z Boží milosti a skrze Kristův kříž – vysvobozen, povolán a vytažen až do nebes, jak byl osvícen a zazářil mu v srdci Kristus jako „světlo světa“.

To se může přihodit i nám, když se snažíme nedělat kompromisy s kulturními zvyklostmi světa kolem nás. Například v období Vánoc nebo Velikonoc, ale i jindy během roku. Možná také my křesťanství někdy bráníme tvrdě, agresivně, povýšeně a bez lásky. Jsme, jak píše Petr ve svém 1. listu, „připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou má[m]e, … “; horší je to s tou druhou částí Petrovy výzvy: „ale čiňte to s tichostí a s uctivostí“ (1. P 3:15b-16). Kristus nám a všem ve své Církvi říká: „Rozpomeň se! Navrať se! Jednej v mé lásce jako dřív!“ A připojuje varování, že „pohne svícnem z jeho místa“, a tedy sbor v daném místě rozpustí a přenese jinam. Bez lásky zkrátka žádný sbor dlouho nevydrží! Ježíš ovšem na závěr přidává zaslíbení: „Tomu, kdo vítězí (č. přít., tj. vytrvale), dám jíst ze stromu života, který je v Božím ráji.“

Přesuňme se dál, a to z dnes již neexistujícího města Efez do nyní 3. největšího města Turecka Izmiru. Toto nejmodernější turecké přístavní město leží na místě starověkého města Smyrna. „Andělu církve ve Smyrně piš: Toto praví ten první i poslední, který byl mrtev a je živ: …“ Opět tu máme na úvod vybranou charakteristiku Ježíše z úvodního výjevu. On je ten, který byl zabit, ale byl vzkříšen a žije. On je Ten, u kterého vše začíná i končí. Už asi tušíte, že tím soužením, kterým ve Smyrně křesťané procházeli, bylo mučednické umírání za víru v Krista.

Zde je užitečné vědět, že římské úřady zpočátku brali křesťanství jako odnož, sektu židovství. A jelikož židé měli v rámci říše určitou výjimku co se týče uctívání kultu císaře a jeho božství, spadali dlouho pod tuto výjimku i křesťané. Židé však čím dál urputněji hlásali a upozorňovali úřady na to, že křesťanství nepatří k židovství a je s ním neslučitelné, až nakonec byli křesťané vyňati z výjimky a museli se podrobit kultu císaře. Pokud to odmítli, hrozila jim smrt.

Nejznámějším křesťanem ze Smyrny, který jako mučedník zemřel pro svou víru, byl Polykarp, biskup ze Smyrny. Polykarp byl podle tradice jedním z učedníků právě apoštola Jana. Ve spisu „Umučení Polykarpovo“ se zachovala slova obhajoby, která Polykarp pronesl, když definitivně odmítl přinést oběť před zobrazením císaře. Řekl: „Osmdesát šest let sloužím Kristu a v ničem mi neukřivdil; jak mohu potupit svého Krále, jenž mne vykoupil?“ (Mart. Polyc. 9) Polykarp byl upálen a probodnut mečem.

Umučení Polykarpa (155/6 po Kr.)

Nebyl sám, kdo se raději vzdal života na zemi, než aby se vzdal uctívání svého skutečného Pána a Boha, Ježíše Krista. Ten proto po Janovi křesťanům ve Smyrně vzkazuje: „Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat; vím, jak tě urážejí ti, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův! Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo vítězí, tomu druhá smrt neublíží.“

Křesťané ve Smyrně čekala zkouška jejich věrnosti Kristu, tváří v tvář hrozbě smrti. Doba jejich soužení je symbolicky uvedena jako deset dní. Je to obrazně dostatečně dlouhá doba, aby se poznala jejich věrnost. Možná zde mohli křesťané ze Židů, znalí starozákonního Písma, vidět narážku na doslovných deset dnů zkoušky, o které v babylónském zajetí žádal Daniel se svými přáteli. Svému opatrovníkovi řekli: „Zkus to se svými služebníky po deset dní. Ať nám dávají k jídlu zeleninu a k pití vodu. Potom porovnáš vzhled náš a vzhled jinochů, kteří jedli královské lahůdky, a učiň se svými služebníky podle toho, co uvidíš.“ (Dan 1:12-13) Po deseti dnech se ukázalo, že Daniel a jeho druzi na tom byli lépe, než ostatní, kteří jedli královské pochoutky. Možná i pro smyrenské to bylo povzbuzením, že když vytrvají během této zkoušky, budou na tom nakonec lépe, než ti, kteří se pro „lahůdky světa“ vzdají „nejsladší many“, „chleba života“.

Ale co my? Kolik bychom toho byli ochotni snést pro svou víru v Krista? Za jakých podmínek bychom se vzdali pravdivosti a poctivosti? Jak snášíme třeba výsměch a pohrdání od spolužáků nebo od kolegů v práci? Co třeba ochota přiznat pravdu, když vám to vynese jen problémy a zkomplikuje život? Co třeba máte-li možnost využít nechtěné chyby druhého a získat nějakou výhodu: využijete ji? Jako pomůcku si můžete klást jednoduchou otázku: „Kdyby mě měl svět odsoudit za to, že jsem křesťan, našel by k tomu dostatek důkazů?“ Pamatuje, že i když nás svět odsoudí za to, že jsme křesťané, Kristus nám nakonec dá věnec života a ta druhá smrt, věčné odsouzení daleko od Pána, nám neublíží, se nás nedotkne.

Na konec zavítejme ještě do třetího města a tamějšího sboru. Jde o město Pergamon, dnes Bergama. „Andělu církve v Pergamu piš: Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč: …“ Jak víme z úvodního výjevu, tento meč vychází Kristu z úst a jsou to Jeho slova, která jako meč pronikají do nitra člověka, kde usvědčují, napravují, bourají a budují, povzbuzují a uzdravují. V Pergamu byla slova Ježíše obzvláště potřeba, neboť – jak čteme vzápětí – tam „bydlí satan“ a má tam svůj „trůn“. Vliv Božího nepřítele tam byl obzvláště silný. Můžeme to spojit se dvěma skutečnostmi, pro které byl Pergamon tehdy vyhlášený a známý.

Asklepios a Higieia

Zaprvé nedaleko Pergama stála svatyně, postavená na počest boha Asklépia (Eskulapa), boha léčitelství. Byla to jedna z mnoha svatyň, které sloužili jako „léčebná centra“, kde kněží-lékaři používali magii, amulety, lektvary z bylin, zaříkávání a vzývání Asklépia, hypnózu a vykladačství snů. Symbolem takových center byla Asklépiova hůl obtočená hadem. Proč právě hadem? Snad proto, že had svléká svou kůži, a byl proto považován za znamení síly obnovy a uzdravení. Mimochodem, tento symbol se zachoval do dnešních dnů u zdravotnické záchranné služby. Samozřejmě, nebezpečím nebyl a není samotný symbol, ale tehdejší, z hlediska křesťanství „temné“ rituály. Jistě byli křesťané v Pergamu v případě nemoci vystaveni pokušení obrátit se na tyto praktiky. Tonoucí se, jak známo, stébla chytá.

Druhou zkoušku pro tamější následovníky Krista představovalo místo uctívání kultu boha Dia. Na pergamské akropoli, vyvýšenině, stál v té době obrovský palác, který sloužil jako oltář pro přinášení obětí Diovi. Dominovalo mu rozsáhlé schodiště uprostřed, takže i svým celkovým tvarem připomínala tato stavba trůn. Mimochodem, replika tohoto pergamonského oltáře je k vidění v muzeu v Berlíně, kde byla postavena roku 1930. Pro křesťany v Pergamu šlo zde opět o otázku, jak daleko zajít při držení se své víry v Krista a činění ústupků při obětování cizím božstvům. Může křesťan spojit uctívání Hospodina a Jeho Pomazaného s jinými náboženskými praktikami, jak učili Nikolaité, stoupenci Nikalaose (toto učení odpovídá svým charakterem svodům proroka Balaáma v době SZ)? A může křesťan dělat něco takového jen naoko, třeba jen jako hru před druhými? Aby se „pes nažral, a koza zůstala celá“?

Pergamonské muzeum v Berlíně

Ježíšova slova, ostrá jako meč, k tomu praví: „Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn satanův. Avšak pevně se držíš mého jména a nezapřel jsi víru ve mne ani ve dnech, kdy můj věrný svědek Antipas byl zabit mezi vámi, tam, kde bydlí satan. Jen to mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení Balaámova. Jako on učil Baláka svádět syny Izraele, aby se účastnili modlářských hostin a smilstva, tak i ty máš některé, kteří zastávají učení Nikolaitů. Proto se obrať! Ne-li, brzo k tobě přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo (z)vítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“

Křesťané v Pergamu mezi sebou trpěli zastánce synkretismu, zastánce ústupků a kompromisů v uctívání a přinášení obětí bohům. Ať už z důvodu hledání uzdravení nebo hledání úniku před problémy. Ježíš však žádá věrnost Jemu, vzývání Jeho jména a vydávání jasného svědectví o tom, že Jemu patříme. Od Něho pak můžeme čekat „skrytou manu“, zdroj věčného života, a také „bílý kamének s novým jménem“, snad v narážce na amulety, které měly léčit. Ježíš je ten jediný nebeský lékař. Nemá nic proti užívání léků jako takových, ale staví se proti jejich spojování s duchovními silami, které nejsou Jeho.

Možná jste si dnes uvědomili několik věcí. Třeba jak je důležité držet se jen toho, co Písmo učí o Bohu a Kristu, jak je přitom podstatné zachovat si lásku agapé, jak je potřebné zůstat věrný Kristu navzdory hrozbám okolí, nebo jak je v těžkostech první i poslední instancí sám Ježíš. On vládne všemu a je ve všem s námi. Až do skonání věku.

Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ