Milí přátelé, spoluúčastníci soužení, kralování a vytrvalosti v Kristu Ježíši –
Také vám připadá, že – slovy Shakespearova Hamleta – „vymknuta z kloubů doba šílí“? Zdá se vám, že nynější situace ve světě je víc než kdy jindy rozbouřená, vyostřená, strach nahánějící a neklid probouzející?
Před dvěma dny jsme si připomněli, že je to už celý rok, co se rozhořel na nedaleké Ukrajině válečný konflikt, který je dodnes stále žhavý a nezdá se, že by brzy vychladl. K tomu před nějakými dvěma týdny zasáhly jižní Turecko a sever Sýrie 2 zemské otřesy, které zničily domovy bezpočtu lidí a vyžádaly si okolo 50 tisíc obětí na životech.
A co jste možná ani nezaregistrovali, je i rostoucí pronásledování, věznění a vraždění křesťanů v mnoha státech světa. Ať už je to Severní Korea, kde jsou věřící v Krista perzekuováni vládnoucí komunistickou mocí, nebo třeba africký kontinent – např. v Nigérii bylo podle seznamu World Watch List za loňský rok zabito džihádisty, militantními islamisty, přes 5000 křesťanů. Za jediný rok!
Vojenské konflikty mezi národy, přírodní pohromy a neštěstí, pronásledování a mučednictví za víru v Krista… k tomu připočtěme osobní, rodinné a pracovní těžkosti každého člověka, ať už žije v míru a bezpečí, ať už je věřící či bezvěrec! Není se co divit, že mnozí ve světě a patrně i v křesťanské církvi si kladou otázku: Kde je Bůh? (Či verze skeptiků: Je-li Bůh, kde sakra vězí?)
Zjevení promlouvá i dnes
Jenže válečná tažení, přírodní katastrofy i perzekuce za víru není ve skutečnosti něco „nového pod sluncem“. Už první generace křesťanů, která se zrodila z misijního působení apoštolů a jejich spolupracovníků, musela čelit těmto hrozbám vnějšího nepokoje. A v různé intenzitě a podobě jim čelí křesťané na tomto světě nepřetržitě po celá staletí až dodnes. V Bibli přitom najdeme jednu knihu, která měla jako výlučný smysl a cíl povzbudit věřící v Krista v jejich souženích, v jejich kralování Kristovou láskou navzdory protivenstvím a v jejich trpělivosti a vytrvalosti. Ano, tou knihou je kniha Zjevení, zařazená do Bible jako poslední kniha, její závěr.
Možná víte, že jedním z kritérií, kterých se ranní křesťané drželi při tvorbě biblického kánonu NZ, byla podmínka, aby měl daný spis nějaký přínos i pro budoucí generace věřících. Třebaže byl prvotně určen tehdejší komunitě věřících, přesto musel daný spis přinášet i nadčasové povzbuzení, vysvětlení, učení a napomenutí, platné a účinné i v jiných dobách. Kniha Zjevení přesně tohle kritérium splňuje! Mluví o politických třenicích i bojích světovládců. Mluví o násilí a krveprolití. Mluví o miskách pohrom vylitých na svět. Mluví o stále rozšířenější modloslužbě a rouhání Bohu. Mluví o naléhavé potřebě vytrvat ve víře v Boží milost a spravedlnost až do konce dnů. Mluví zkrátka o tom, co zažívali lidé dřív a co zažíváme i my v současné těžké době.
Dalo by se dokonce říct, že ta zpráva knihy Zjevení je srozumitelnější a pochopitelnější právě ve chvílích, kdy na nás víc než kdy dřív (nebo kdy si to víc než kdy dřív uvědomujeme) dopadají těžkosti a bolesti tohoto prokletého světa. Jinak řečeno, lidé v úkrytu při bombovém náletu snáze proniknou do tajů této knihy a ocení ji lépe než lidé při zábavní plavbě vyhlídkovou lodí.
K čemu Zjevení?
A tak jsem se rozhodl – pro dnešní neděli a některé následující – otevřít právě tuto, stále aktuální knihu Zjevení a nechat nám Bohem poodhalit její poselství pro nás a pro dnešní dny a týdny a roky. Než si ale řekneme něco víc o tom, co je tím hlavním vzkazem knihy Zjevení a jakým způsobem je tento vzkaz čtenářům předán, zastavím se u toho, co napsal apoštol Pavel v listu křesťanům do Efezu. Jeho slova totiž souzní s tím, k čemu vyzývá a povzbuzuje apoštol Jan, coby pisatel knihy Zjevení. „Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé.“ (Efezským 5:15-16) Dávejte si dobrý pozor, či doslova, dbejte pečlivě na to, jak žijete. Z řeckého akribós (pečlivě, opatrně) je mimochodem odvozeno i slovo akrobat, tedy člověk, který ve výškách po laně chodí pečlivě a rozvážně. Stejně tak i my, křesťané, máme obezřetně žít v tomto světě a moudře, ne pošetile, využívat čas nás vyměřený a svěřený. Neboť nastaly, přesněji jsou!!!, dny zlé, řecky ponerai, tedy zlé svým neblahým vlivem na nás.
A apoštol Jan skrze knihu Zjevení k tomu dodává: v tomto obezřetném chození, se zrakem soustředěným na Krista, vytrvejme, neboť jsme na straně Boha, jenž není nečinný a není poražen, nýbrž zvítězí navěky. Jan v jednu chvíli má vizi zástupů těch, kteří si zachovali Kristovu víru, naději a lásku, a je mu řečeno: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.“ (Zjevení 7:14b)
Apokalyptická literatura
Samotná kniha Zjevení odedávna lákala čtenáře, z řad věřících i bezvěrců, a to svojí mýtickou záhadností a fantaskní symbolikou, která se jakoby propůjčuje mnoha rozmanitým výkladům a předpovědím. Někteří „lovci záhad“ v ní hledají zakódované predikce dějinných událostí. Jiní na jejím základě počítají datum konce světa, aby prodali knihy o tom pojednávající. Vskutku výstižný je aforismus Pavla Kosorina: „Z některých výkladů Zjevení by se jeden zjevil.“
Zjevení, řecky Apokalypsis, se liší od ostatních knih v Novém zákoně především tím, že ačkoli obsahuje proroctví, patří do literárního žánru nazývaného apokalyptická literatura. To byl druh spisů, který byl v židovském prostředí velmi populární už od nějakého 3. století před Kristem. Podobně třeba u nás byly časy, kdy v televizi frčely americké westerny, jindy zase španělské telenovely. Dnes pro změnu letí marvelovky se superhrdiny.
Před dvěma tisíci lety samozřejmě lidé neměli televizi a ani nebylo možné, aby si každý doma četl apokalyptické spisy. Rozšířené proto bylo veřejné předčítání nějakým najatým řečníkem. U posluchačů pak intenzivně pracovala jejich představivost, protože vyprávění se hemžilo fantastickými, mýtickými i skutečnými bytostmi, vzácnými předměty a náboženskými úkony. Dění bylo charakteristické rychle se měnícími scénami, kdy jedna zmizela a vzápětí se ukázala jiná. Apokalyptické události také zahrnovaly množství čísel, znamení a symbolů, které v uších posluchačů evokovaly určité asociace a měly více či méně jasnou spojitost se situací, ve které právě žili.
Naslouchající lidé měli trochu podobný zážitek, jako kdysi měli naši praprarodičové, když se objevilo rádio. Vlastně i dnes můžete toto vzrušení a nadšení pocítit (a rozvíjet tím svou obrazotvornost), když si poslechnete rozhlasovou hru nebo dramatizaci. Apoštol Jan chtěl však také zdůraznit, že užitek z jeho spisu nebudou mít jen čtenáři a posluchači, ale i sám řečník. „Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.“ (Zjevení 1:3)
Formát sdělení poselství
Ano, čas byl blízko k tomu, aby se slova Zjevení začala naplňovat. Ale pozor! Jednu chybu při čtení knihy Zjevení nesmíme udělat, i když by nás to možná mohlo k něčemu takovému svádět. Tou chybou je myslet si, že ony události, popsané velmi obrazně a metaforicky, nám dávají jakýsi časový harmonogram dějin od konce 1. století do skonání věků. Že se můžeme ptát, ve které kapitole se nyní nacházíme a co máme ještě před sebou? Nikoliv. Není nám tu dán „jízdní řád“ Božích zásahů do dějin světa, který bychom mohli rozklíčovat a identifikovat, kdo je kdo a kdy k čemu dojde. Popisované události nejsou pevně zasazeny do žádného časového rámce a často se překrývají a popisují tu samou skutečnost jen z jiného úhlu pohledu, s jiným důrazem.
Čemu je to podobné, se vám pokusím vysvětlit pomocí jedné hudební ilustrace, kterou jsem slyšel od jednoho pastora a moc se mi líbila. Než se k ní ale dostanu, řekněme si nejprve, že celé to zjevení, ta vize, kterou Bůh dal Ježíši Kristu a Ten ji skrze anděla odhalil právě Janovi, který ji zapsal, že celá ta vize se skládá ze základních sedmi částí, sedmi výjevů. V hebrejském smýšlení je sedmička číslo úplnosti, dokonalosti. S trochou snahy můžete zjistit, že také každá z těchto sedmi částí má sedm dílů: je tu 7 církví, ke kterým Duch promlouvá; 7 pečetí knihy, které jsou rozlomeny; 7 polnic, na které postupně zatroubí 7 andělů; objevuje se 7 znamení na nebi, na moři i na zemi; vylito je 7 nádob či misek hněvu; dojde k 7 vítězstvím Boha a Beránka a ukáže se 7 krás a divů nového Jeruzaléma, sestupujícího z nebe. Sedm částí po sedmi dává dohromady 49. Přidejte závěr – v podobě trojího opakování „Přijdu brzy!“ –, a máte číslo 50, tedy odkaz na „léto Hospodinovy milosti“ každý 50. rok anebo také odkaz na Letnice, řecky pentécosté, padesátý den po velikonocích a vzkříšení Ježíše Krista, „který byl mrtev a je živ“. I tuhle symboliku mohl pozorný posluchač či čtenář vnímat a chápat.
Těch sedm částí, jak jsem říkal, však nejde chronologicky jedna za druhou. Spíše se překrývají a v každé z nich se opakuje stejný motiv, jisté rekurentní téma, různě rozvíjené a obohacované. Je to podobné skladbě, kde se určitá melodie opakuje, ale postupně ji přebírají a přibírají nové a nové nástroje. Pustím vám k tomu avizovanou hudební ukázku. Je to skladba od Johanna Sebastiana Bacha známá jako Fuga v G moll (BWV 578), nebo také „malá fuga“. [POSLECH]
Slyšeli jste jistě ono ústřední nosné téma, ten leitmotiv, který se opakovaně „rozbaloval“ vždy s trochu jiným pojetím a důrazem. Podobně i v knize Zjevení se rozvíjí a rozpracovává to nosné téma, které bychom mohli shrnout do několika vět. Především, že Bůh je vítěz skrze Beránka. I když proti Němu a Jeho lidu stojí mocná, silná a děs budící opozice, Jeho vítězství je jisté, stejně jako jejich konečná porážka. Proto společně vytrvejme v důvěře v Boha a Jeho Krista a v odevzdanosti Jemu; zůstaňme na Jeho straně, ať to stojí, co to stojí v tomto světě, plném lákadel, pokušení a pastí. Choďme v něm „akrobaticky“, rozvážně a obezřetně, moudře využívajíce čas nám svěřený. Ano, jsou zlé časy, avšak i ty jednou skončí.
Slovy povzbuzení apoštola Petra, „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.“ (1. Petrův 4:12-13)
Začal jsem citací Shakespeara. „Vymknutá ze svých kloubů doba šílí: že jsem se zrodil, abych napravil ji!“ říká Hamlet. V tom prvním má pravdu: doba je vymknutá už od vyhnání člověka z ráje. Ale mýlí se v tom, že ji on může napravit. Na to člověk nestačí. To je dílo, kterého se ujal sám Bůh ve svém Mesiáši a které také jednou dokončí a završí. On napraví, co jsme pokazili. A začíná v nitru každého z nás. Ustupte, aby i v něm byl Bůh věčný vítěz.
Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU