Dobré ráno, Bohem obdarovaní a pozvaní k hojnému životu navěky!
Už několikrát se mi stalo – a vám nejspíš někdy také – že jsem si ráno zapínal košili a teprve po chvíli jsem zjistil, že to nějak nevychází, že mi přebývá jeden knoflík nahoře a jedna dírka dole (nebo obráceně). Zjistil jsem, že jsem špatně začal; první knoflík jsem zapnul do druhé dírky a pak už všechny ostatní byly posunuté. Výsledkem bylo, že košili jsem měl sice zapnutou, ale směšně a nevhodně. Musel jsem ji zase celou rozepnout a začít správně, tedy první knoflík do první dírky, druhý do druhé, atd.
Dnešní kázání se věnuje otázce našich DARŮ BOHU. Darů ve formě času, schopností a majetku (na který se dnes trochu blíže zaměříme). Přitom způsob, jakým je předkládáme jako obětní dary Bohu, je v jedné věci podobný způsobu, jakým si zapínáme košili. Pokud totiž nezačneme správně (tedy u prvního knoflíku a první dírky), potom se může stát, že budeme třeba dávat mnoho, ale přesto bude v očích Boha výsledek směšný a nevhodný. V případě darů Bohu musíme zkrátka vyjít tam, kde je třeba vycházet, a také správně postupovat dál. Nic nesmíme přeskakovat ani nic vynechat!
První knoflík a dírka: Čí to všechno je?
Jaký je tedy ten „první knoflík a první dírka“, u kterých musíme začít, aby náš dar Bohu byl nakonec „správně zapnutý“? Je jimi skutečnost, že celá země se vším, co je na ní, patří Bohu (Deu 10:14; 1. Kor 10:26). Bůh vlastní všechno a to, co nazýváme svým majetkem, je ve skutečnosti to, co nám On daruje a dovoluje na určitou dobu mít, používat a spravovat. Luther to trefně přirovnal k pobytu v hotelovém pokoji. Můžete v něm používat všechno, co tam je, můžete přinést další věci z jiných pokojů nebo jiné zase odnést. Ale pořád je to jen hotelový pokoj, který na čas obýváte a užíváte, ale který vám nepatří. Přijde den, kdy ho budete muset opustit a uvolnit dalším hostům.
Když byl kdysi biblický Jób během jednoho dne připraven o svůj majetek, ve víře zvolal: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jób 1:21)
Z toho ovšem plyne, že dáváme-li dar Bohu, nedáváme Mu nic, co ve skutečnosti není Jeho. Nikdy to Jeho ani být nepřestalo. To je ten první knoflík a první dírka. Od Boha si zkrátka svým darem nic nekupujeme ani nic nezískáváme. On sám je vlastníkem všeho a nás učinil zodpovědnými za ten dílek, který nám nakrátko půjčuje, abychom jej dobře spravovali.
Bohu nedáváme nic, co by stejně nebylo Jeho.
Druhý knoflík a dírka: Kdo čemu otročí?
„Druhým knoflíkem a dírkou“ je smutná skutečnost, že hříšný člověk se snadno stane, místo dobrým správcem, otrokem svého majetku, zajatcem svého bohatství. S trochou nadsázky se říká, že když si vezmete jedinou korunu a přidržíte ji dostatečně blízko u oka, zakryje vám pohled na všechno kolem, dokonce i na nebe.
„Kořenem všeho toho zla je láska k penězům,“ vysvětluje Pavel mladému pastoru Timoteovi (1. Tim 6:10). Nikoli peníze samotné, ale láska k nim je kořenem zla, které předtím Pavel vyjmenoval. Tak jako v případě ohně platí také o majetku a bohatství, že je dobrým sluhou, ale špatným pánem. Opět mohu citovat Luthera, který popisuje, jak se pozná, že člověk je pánem a majetek sluhou: „Když člověk vidí někoho, kdo nemá kabát, řekne svým penězům: ‚Vylezte, mladý pane guldene, je tu nahý člověk, co nemá kabát, poslužte mu. A támhle leží nemocný, co nemá ani na jídlo. Jděte, pane tolare, už ať jste na cestě a pomozte mu.‘ Tak se chová pán nad svým majetkem. Ale ten, kdo se stále trápí a zabavuje tím, aby jeho hromádka rostla a neklesala, je otrokem a sluhou.“
Důvod, proč člověk otročí majetku, je ve své podstatě jeden a tentýž: majetek mu dává pocit zajištěnosti, bezpečí, soběstačnosti a nezávislosti na Bohu. Budí v člověku falešný dojem, že on sám je bohem, který má moc nad svým životem i životy jiných.
V době Starého zákona, v době přípravné, Bůh svůj vyvolený lid Izrael vychovával, jak má k majetku přistupovat. Učil je tak, jako učíte malé děti číst a psát písmenka. Všechno jim předepisoval. Jako nedospělým jim dokonce stanovil, jakou část majetku mají odevzdávat jako dar Jemu. Byla to desetina příjmů, desátek. Z těchto darů pak žili kněží, levité, pracující v chrámě, protože oni nevlastnili žádnou půdu. Z desátků se také hradily náklady na slavení svátků, připomínajících Boží vysvobozující zásahy. Také se z nich dávaly almužny chudým, vdovám apod.
Avšak s příchodem Ježíše Krista se mnohé změnilo. On nás přišel osvobodit ze všeho hříchu, včetně našeho otroctví majetku. Ježíš za každý z našich hříchů zemřel, aby nám byly odpuštěny a abychom jim už více neotročili. Vírou v Ježíše se skrze křest v Boží jméno stáváme Božím lidem, který je dospělý, zralý a svobodný, protože sám svatý Boží Duch v nás přebývá a učí nás zevnitř. Učí nás psát ne jen písmenka, ale „celé slohové práce“. Proto nepotřebujeme poháněče a vychovatele v podobě předpisu desátků. Vždyť Bůh předpověděl ústy proroků: „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ (Jer 31:33) A tak díky víře v Krista máme i svobodu v otázce darů Bohu. Bůh sám nás vede k tomu, abychom štědře, moudře a prozřetelně spravovali to, co nám nakrátko svěřil. A to je ten „třetí knoflík a třetí dírka“.
Třetí knoflík a dírka: Správcovství s důvěrou
Tím „posledním knoflíkem a dírkou“ je právě ona otázka moudrého užívání a spravování majetku s důvěrou. Není možné začít zapínat košili až tady nebo ji zapínat „šejdrem“. Teprve když věříme, že Bohu patří všechno a že spolu s Ježíšem nám i všechno, co potřebujeme, dává, teprve pak, ale ne dříve, můžeme začít svobodně, štědře, moudře a prozřetelně nakládat s tím, čím nám bylo požehnáno.
Podívejte se na onu chudou vdovu z dnešního čtení, kterou nám Ježíš dává za příklad. Za co ji chválí; vždyť dala jen dvě drobné mince? Chválí ji za její víru, důvěru, se kterou dala to nejlepší Bohu, třebaže měla sama nedostatek. Dala všechno, z čeho měla být živa, protože věřila, že její Bůh je slitovný a milující a postará se o ni. Neřekla si, že to, co může postrádat, daruje Bohu. Ale věděla, že to, co daruje Bohu, nebude postrádat. Jedině s takovou vírou – vděčnou za všechno, co dostává, a spoléhající na Boží péči – jedině s takovou vírou můžeme dát Bohu dar, který je jako správně zapnutá košile.
Neřekla si, že to, co může postrádat, daruje Bohu. (> PABĚRKY)
Věděla, že to, co daruje Bohu, nebude postrádat. (> PRVOTINY)
Dary svobodných k osvobozování dalších
Ano, dary, které Bohu přinášíme, Bůh nepotřebuje. On nestojí o naše peněženky; On stojí o naše srdce. Dary, které Mu zde předkládáme, jsou projevy naší svobody od otroctví majetku a umožňují, aby Bůh, skrze slova evangelia a dobročinnost, osvobozoval a získával srdce mnoha dalších zajatců bohatství, velkých i malých. Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU