Z radosti nad tím...

Milí přátelé –

Znáte tenhle? „Vstávej, Pepíku, musíš do školy!“ „Ale mami, já tam nechci, oni mě tam štvou, posmívají se mi, dělají mi naschvály, házejí po mě předměty… Opravdu tam musím jít?“ „Musíš, Pepo, vždyť jsi učitel.“

Možná si říkáte, proč vám tu vyprávím tenhle vtip. Není to proto, že bych měl sám podobnou zkušenost jako ten učitel! Důvod je ten, že jsme si dnes četli dvě Ježíšova podobenství – krátké příběhy, na kterých chtěl Ježíš něco vysvětlit a ukázat. A abychom pochopili smysl těchto podobenství – stejně jako dalších, kterých Ježíš vyprávěl desítky a desítky –, musíme mít na paměti dvě základní věci, které mají podobenství společné právě s vtipy:

Zaprvé, ve vtipech i v podobenstvích jde o pochopení celkové pointy, ne o výklad detailů. Jako příklad si vezměte ten vtip z úvodu. Když se někdo bude ptát, jak se jmenoval příjmením ten učitel Pepa; v kolik hodin vstával; ve které škole učil, základní nebo střední, pak řekneme: To je přece jedno, to nemusíš řešit, protože jde o tu pointu, o jádro a smysl. V případě toho vtipu šlo o to, že jsme si všichni zpočátku mysleli, že Pepa je žák, kterému ve škole ubližují, než se ukázalo, že je to učitel… A je jedno, jestli se jmenoval Pepa nebo Jirka. To nepodstatné se vlastně pozná podle toho, že to můžete obměnit, říct ten vtip trochu jinak, ale pořád bude mít stejnou vtipnou tečku, pointu. Stejně tak i Ježíšova podobenství mají vždy jednu pointu a je zbytečné hledat v nich další skryté významy a analogie, jako v nějaké alegorii.

Zadruhé, ve vtipech i v podobenstvích je potřeba chápat okolnosti, jejich pozadí, které často bývá nevyřčené, protože je původní posluchači chápali automaticky. Jako příklad si vezměte vtipy, které se vyprávěly v dobách socialismu. Dnešní mladá generace už bude mít problém porozumět pointě, protože nezná tehdejší okolnosti. Nepochopí, o čem je třeba vtip s anketní otázkou: Máte rádi Sovětský svaz? Odpověď ano – 2 body, odpověď ne – 2 roky. Pochopí to možná, až když jim vysvětlíte, že za nenávist k Sovětskému svazu mohl tehdy jít člověk sedět do vězení (třeba na dva roky). A mohl jít tehdy sedět i za vyprávění takovýchto vtipů!

V případě podobenství je to stejné: pro pochopení pointy je třeba znát nevyřčené okolnosti (jak se tehdy žilo, co bylo běžné) a pak se soustředit na pointu, uchopit ten základní smysl.

A o to se pokusím nyní i já: krátce vysvětlit okolnosti, které byly nevyřčené, protože je tehdy posluchači chápali automaticky, a vysvětlit pak i pointu obou podobenství, která je stejná.

Obě ta podobenství k něčemu přirovnávají „nebeské království“, nebo jinak „Boží království“. „Království nebeské je jako…“ Tohle království není nějaká oblast, teritorium, nebo ohraničená říše tady na zemi. Je to spíše stav, kdy člověku vládne Bůh (obrazně nebesa) – se svou (Boží) milostí, spravedlností, milosrdenstvím, pokojem, ochranou, vedením, pomocí, atd. Je to Boží vláda, Boží kralování v lidském nitru, v lidském životě, v lidských vztazích.

Ježíš to kdysi vysvětloval farizeům slovy: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lukáš 17:20-21) A jako každé království má i to Boží svého krále, kterým je Bůh v osobě Ježíše. Když byl později Kristus souzen Pilátem, zástupcem Říma, pozemského impéria, ujistil ho, že se nemusí bát převratu. Řekl mu: „Mé království není z tohoto světa.“ (Jan 18:36)

Jak se ale tohoto království staneme účastni? Jak do něj vstoupíme? Jak ho získáme? Právě na to odpovídají tato podobenství: najdeme ho – jako poklad ukrytý v poli, jako drahocennou perlu mezi krásnými perlami.

Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.

Ve starověku měli velmi bohatí lidé problém, jak své materiální bohatství zajistit a uchránit. Tehdy neexistovaly banky, ani spořitelny, ani akcie, ani investiční společnosti. Naopak časté byly války a drancování, změny vládců, řádění zlodějů a lupičů. A to všechno hmotný majetek ohrožovalo. Obvyklý postup byl proto takový, že třetinu jmění si bohatý člověk ponechal k podnikání a obchodování; třetinu uschoval v domě v podobě drahokamenů, které se daly snadno sbalit a vzít s sebou v případě nutnosti útěku; a třetinu v podobě šperků, zlata a perel obvykle ukryl v truhle někde na svém pozemku, zakopal je kdesi na poli. Nezřídka se pak stávalo, že bohatý člověk zemřel, aniž by někdo věděl, že na jeho poli je zakopán poklad.

A tak se stalo, jak vypráví Ježíš ve svém mini-příběhu, že na poli pracoval, kopal a oral nějaký člověk, který přitom narazil na ukrytý poklad. Objevil ho, našel ho. Ale poklad mu tím nepatřil, i když byl jeho nálezce; podle židovského práva patřil poklad tomu, komu patřilo pole. Ten člověk tedy poklad skryl, šel a plný radosti nad svým nálezem prodal všecko, co měl, aby mohl to pole koupit a tím získat i onen poklad. Ten člověk byl ochoten zříct se všeho ostatního, nelitoval toho, protože věděl, že získá něco mnohem cennějšího.

Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.

Ve druhém podobenství vystupuje obchodník. To slovo v původní řečtině označuje člověka na cestách, tedy obchodníka, který cestuje do ciziny, aby tam ve velkém nakoupil vybrané zboží. Tenhle se orientuje na perly (margaritas – jméno Markéta = perla). Ty byly ve starověku velmi vzácným artiklem. Neexistovaly ještě uměle vytvořené perly; jen ty vzniklé pomalu a přirozeně uvnitř mořských ústřic a perlotvorek. Některé byly krásné svým odstínem, hladkostí či téměř dokonalým tvarem.

Tenhle obchodník hledal a kupoval ty nejkrásnější, avšak narazil na jednu, která byla drahocenná. A opět, podobně jako člověk, který objevil poklad na poli, i tento obchodník jde prodat všecko, co má, jen aby získal tu jednu jedinou, nesmírně vzácnou perlu, která nemá sobě rovné. Ví, že tato perla svou hodnotou převýší všechno, čeho se kvůli ní vzdá.

Možná už tušíte, v čem je ta pointa? V čem je ta podobnost mezi Božím kralováním a těmito dvěma příběhy? Nejen v tom, že oba muži našli výjimečnou vzácnost, ale i v tom, že k jejímu získání, k jejímu přivlastnění si, byli ochotni „prodat vše, co měli“. Onen poklad a perla byly pro ně cennější nade všechno. Teprve s nimi se z nich stali skuteční boháči.

A to platí pro každého, kdo objeví Boží království s Ježíšem jako králem. Všechno ostatní ztratí svůj lesk. Vše, na čem jsme si dosud zakládali, co jsme měli za to nej nej nej ve svém životě – koníčky, práce, postavení, majetek, úspěch v podnikání, zdraví, atd. – přestane být motorem, který nás žene vpřed, kompasem, který určuje naše směřování. Tím motorem a kompasem se stane Bůh se svým slovem, svou milostí a láskou, kterou nám projevil v Kristu, když se obětoval za naše viny a věnoval nám celou věčnost ve své blízkosti.

Neznamená to, že člověk musí zavrhnout svou práci, postavení, majetek, péči o zdraví. Spíše že tyto věci sesadí „z trůnu svého života“, aby z něho mohl vládnout Kristus jako Král! Nejspíš to bude vyžadovat přehodnocení priorit, vzdání se některých dosavadních postojů a přesvědčení. Neboť Bůh, obrazně řečeno, naplňuje jen nádobu, která je prázdná; obdarovává jen ty, kteří jsou „chudí duchem“. Stačí však pohlédnout na to, co Bůh dává, co je na druhé misce vah: něco vzácného, trvalého, božského, dokonalého, co stojí za všechny ztráty. Nesoustřeďme se tolik na to, co kvůli Bohu ztrácíme, ale na to, co díky Bohu získáváme!

Na jiném místě v evangeliích se Ježíš řečnicky ptá: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ (Matouš 16:26) Všichni o všechno v tomto světě jednou přijdeme, ale o svůj život, o svou duši, přijít nemusíme, když ji svěříme do těch správných rukou, věčných a milujících rukou s jizvami po hřebech.

Tak jak to udělal např. apoštol Pavel. Ještě pod jménem Saul býval významným a náruživým farizejem. Zakládal si na svém postavení, na svých zásluhách před Bohem, na své zbožnosti a horlivém dodržování Mojžíšova zákona. Když ale poznal Ježíše coby Boha, který se pro něho snížil až na smrt, aby ho zachránil, napsal Pavel toto: „Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic (doslova za hnůj).“ (Filipským 3:7-8)

Ano, ve srovnání s Ježíšem, Jeho spásou, Jeho kralováním v životě i ve smrti bledne všechno zboží, úspěchy a hodnoty světa. Vždyť Boží Syn za nás vydal všecko, co měl, vzdal se na čas i své slávy, když byl popliván a zavržen těmi, které přišel zachránit. On se přitom zřekl všeho pozemského, aby nás získal „pro nebe“. My se s radostí vzdejme v srdci všeho pozemského, abychom získali Jeho. Navěky.

Jak napsal aforista Pavel Kosorin: „Spasení není něco za něco, ale všechno za všechno.“

Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU