Milí malí posluchači Božího slova –
Naposledy jsme se tu věnovali 5. knize Mojžíše, ve které tenhle Boží prorok vyzýval Boží lid Izrael, aby si Hospodinova slova „uvázal na ruku“ a nosil je „na čele mezi očima“. Chtěl, aby je lid měl stále po ruce, stále před očima, stále na mysli. Říkal jsem také, že jako křesťané si i my někdy věšíme doma cedulky nebo magnetky s verši z Bible, nosíme klíčenky s Božími sliby, nebo si posíláme přání s biblickými texty. Nechceme na Boží slova zapomínat, protože jsou to „slova života“, která nám dodávají naději a útěchu v našich každodenních těžkostech.
U nás doma byste kromě jiného našli v předsíni nad vstupem tuhle keramickou destičku. Píše se na ní: AS FOR ME AND MY HOUSE, WE WILL SERVE THE LORD! Jak jste poznali, je to anglicky a znamená to doslova: „Co se týče mě a mého domu (myšleno domova, rodiny), my budeme sloužit Pánu (tedy Bohu, Hospodinu, Pánu Ježíši).“ Tahle cedulka připomíná nám, když vstupujeme domů, a také našim návštěvám, že v domě, do kterého vcházejí, má Bůh hlavní slovo, že já a moje rodina sloužíme Bohu, který je milující, odpouštějící, laskavý, trpělivý, štědrý, chápající, a že tyto Boží vlastnosti chceme sdílet i mezi sebou (mocí Jeho Ducha).
Ta slova na cedulce pocházejí z 6. knihy Bible nazvané Jozue. Těsně před vstupem Izraelců do Zaslíbené země zemřel Mojžíš a vedení Božího lidu po něm převzal právě Jozue. Jozue nebyl z těch, kteří na cestě pouští neustále remcali, naříkali a stěžovali si na to či ono. Jozue byl naopak plný důvěry v Hospodina, Boha, který svůj lid mocně vysvobodil z Egypta a starostlivě ho doprovázel přes nebezpečnou poušť.
I tak ale převzít po Mojžíšovi vůdčí roli nebylo nic snadného! Navíc s ohledem na to, co je všechny čekalo – dobýt a obsadit zemi plnou opevněných měst, velkých armád a silných bojovníků. Bůh ale Jozua povzbudil a řekl mu: „Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš.“ (Jozue 1:9) Jozue se tedy nemusel bát ujmout se své role vojevůdce a předáka, ne však kvůli svým schopnostem a dovednostem, ale kvůli tomu, že Bůh mu slíbil, že s ním bude všude, že bude – obrazně řečeno – bojovat po jeho boku.
„Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš.“
(Jozue 1:9)
Pod vedením Jozua a s požehnáním Hospodina začali tedy Izraelci obsazovat Zaslíbenou zemi, také zvanou Kanaán. Tehdy ještě neexistovaly státy a pevné hranice mezi nimi, ale existovala velká města, která měla své krále a vládce. Ta města bývala opevněná, obehnaná zdí, měla strážné věže, a dobýt je bylo obtížné až nemožné. Tedy ne pro Boha...
První město, které Jozue a Izraelci přišli dobýt, bylo Jericho, ležící na západním břehu řeky Jordán. O tom, jak Jozue porazil Jericho, existuje dokonce známá písnička. Poslechněte si krátkou ukázku. (BERANI: Jozue, ten porazil Jericho)
Co se tam u Jericha vlastně stalo? Na příkaz Hospodina měl Boží lid chodit po šest dní jednou denně kolem dokola městských hradeb, kněží měli nést „truhlu smlouvy“, nebo jinak „archu úmluvy“, ve které byly kamenné desky s desaterem, bojovníci měli chodit v zástupech, ale nikdo neměl vydat ani hlásku. Měli jen potichu jednou za den obejít celé město.
Umím si představit, že samotným Izraelcům se to mohlo zdát podivné, když jim to Jozue nařizoval. Chodit dokola, jen tak, a proč jako? Tím máme dobýt tohle město? Opět je tak Bůh učil, aby Mu důvěřovali. A ukázal jim, že je hoden důvěry.
Sedmý den měli Izraelci obejít hradby sedmkrát. A když město obcházeli posedmé, místo ticha měli spustit rámus. „Když kněží zatroubili na polnice, lid strhl válečný pokřik. … Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl. Tak dobyli město.“ (Jozue 6:20) Hospodin jim vydal celé to opevněné město do rukou. Izraelci vyhubili obyvatele mečem, lid i zvířata, a město se vším všudy vypálili, protože bylo před Bohem prokleté. Už nikdy nemělo být na tom samém místě město postaveno. Později bylo založeno nové Jericho, ale na tom starém místě jsou dodnes jen rozvaliny a vykopávky.
Možná vám vrtá hlavou, stejně jako mnoha jiným, proč vlastně měl Boží lid vyhubit ty obyvatele Kanaánu. Na jedné straně to byl Boží spravedlivý trest (podobně jako třeba potopa v době Noema). Kanaánské národy byly morálně zkažené – něco jako Sodoma a Gomora, jen ve větším měřítku. Uctívaly svá božstva tím, že se oddávaly bezuzdným sexuálním orgiím. K tomu sloužily např. chrámové prostitutky. Ve svých obětních rituálech lidé popravovali a pálili své děti, aby si od svých božstev vyprosili moc a bohatství. Byly to brutální a zvrácené národy. A Bůh jako by řekl „Dost!“ Míra jejich nepravosti byla dovršena. Pohár Boží trpělivosti přetekl. (Srovnej s Gen 15:16) A Boží lid s Jozuem včele vlastně vykonal rozsudek nad zločinci, kteří byli prokleti, Bohem zlořečeni a odsouzeni. Byli „nákazou lidstva“, která musela být vykořeněna. A to způsobem odpovídajícím tehdejší době: ostřím meče a ohněm.
Na druhé straně i jim však Bůh umožnil se zachránit! (Podobně jako před potopou Noemovi nebo Lotovi a jeho rodině v případě Sodomy.) Kanaánští věděli o tom, jak Hospodin ranil Egypt pohromami. Věděli o tom, že pouští putuje ohromný národ, o který se Hospodin stará. Poznala to jedna obyvatelka Jericha jménem Rachab (ač jedna z prostitutek!); pomohla izraelským špehům se slovy „Hospodin, váš Bůh, je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi“ (Jozue 2:11b) a byla ušetřena ona i její dům. Stejně tak obyvatelé Gibeónu přišli za Jozuem a řekli mu: „Přišli tvoji otroci za jménem Hospodina, tvého Boha.“ (Jozue 9:9b) Uzavřeli smlouvu s Jozuem a zůstali naživu. Zachránit se mohl každý, kdo se přidal na stranu Hospodina, na stranu Božího lidu. Jednou to tak dopadne s celým světem, který bude postaven před Boží soud... Ale vraťme se k Jozuemu a Jerichu.
Po Jerichu následovala postupně další města a oblasti. Nakonec, po mnoha letech bojů, si Izraelci rozdělili losem mezi své kmeny celou zemi Kanaán. (Viz mapa.)
Když byl Jozue stár, svolal do Šekemu izraelské kmeny, jejich starší, představitele, soudce a správce. Připomněl jim, jak jejich předkové (kdysi dávno i Abraham) sloužili jiným bohům a přírodním živlům. Ale živý Bůh Hospodin je vyvolil pro sebe. Jozue dále připomněl, jak jejich předkové sloužili jako otroci v Egyptě. Ale mocný Bůh Hospodin je vysvobodil a porazil Egypt s jeho modlami a božstvy. Nakonec Jozue Izraelcům připomněl, že před nimi Hospodin vyhnal národy, které také uctívaly všelijaké modly.
Jakmile tohle připomněl, dal jim vybrat, komu chtějí a budou oni sami sloužit, koho uctívat, ke komu se srdcem přimknou. Řekl: „Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“
To jsou ta slova, která jsem zmínil v úvodu. Těmito slovy Jozue vyznal svůj postoj, své rozhodnutí, svou volbu. Poznal, že Hospodin je živý, konající, mocný a milosrdný Bůh, a tak Jemu se zavázal se svou rodinou sloužit. Lid Jozuovi tehdy odpověděl odhodlaně: „Jsme daleci toho, opustit Hospodina a sloužit jiným bohům! ... Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh.“ (Jozue 24:15,16,18) Následující roky a generace však ukázaly, že toto jejich předsevzetí bylo snadné říct, ale těžké posléze uskutečňovat. Ale o tom vypráví zase jiná kniha Bible.
Poznámka na závěr. Jméno Jozue zní v původní hebrejštině Jehošua a je to stejné jméno, které později dostal Boží Syn. Do češtiny se v Jeho případě překládá Ježíš. Ano, Jozue a Ježíš jsou primárně tatáž jména. Je příznačné, že tak jako Izraelci tehdy pod vedením Jozua dosáhli Zaslíbené země, tak my, co žijeme v současnosti, pod vedením Ježíše dosáhneme naší zaslíbené nebeské vlasti. Neboť i v případě Ježíše platí, že Hospodin bojuje za nás, s námi, po našem boku. Buďme tedy rozhodní a nemějme strach. Amen.