Milí malí posluchači Božího slova –
Tento týden začalo 2. pololetí školního roku. A je dost možné, že jste si ve třídách se svými učiteli připomněli „pravidla chování“, kterými se máte řídit. V některých třídách, jak jsem si všiml, máte svá pravidla sepsaná a pověšená na nástěnce. Připomínají vám, že se máte hlásit, když chcete něco říct, že mluví vždy jen jeden a ostatní mu neskáčou do řeči, že se spolužáky nebojujeme, ale pomáháme si, aby z výuky měli co největší prospěch všichni. Občas se ta pravidla musejí připomínat, protože člověk snadno zapomíná…
A to samé se týkalo i Božího lidu Izraele kdysi dávno, když putoval s Mojžíšem pouští do Bohem zaslíbené země. Přišla doba, kdy se přiblížili k cíli a chystali se konečně překročit Jordán a vstoupit do země, kterou jim Bůh dal. Mojžíš si lid a jeho předáky zavolal k sobě, aby jim připomněl a zopakoval, jak Bůh chce, aby se k Němu a k sobě navzájem lidé chovali v té „zemi oplývající mlékem a medem“, která ležela před nimi. Mojžíš proto znovu opakuje Desatero a další nařízení v páté knize Bible, které se říká „Deuteronomium“ a znamená to „druhý zákon“ nebo „zákon podruhé“. Tak jako jste si vy se začátkem nového pololetí ve třídách připomněli „pravidla hry“, podruhé vysvětlil i Mojžíš svému lidu „Boží pravidla hry“, „pravidla života s Bohem“.
Kniha Deuteronomium se také označuje jako 5. kniha Mojžíšova, následuje po knihách Genesis, Exodus, Leviticus a Numeri. V samém jejím závěru je popsáno, jak Mojžíš ve věku 120 let zemřel a byl pochován. Jeho duši Bůh povolal k sobě. O to větší měl Mojžíš důvod, ještě před svým odchodem, zopakovat Božímu lidu to důležité, co se jim snažil celou dobu putování pouští vštěpovat. Byl to Mojžíšův odkaz, který chtěl Izraelcům zanechat na rozloučenou. Dodnes je na hoře jménem Nebo, ze které Mojžíš shlížel dolů do zaslíbené země, kamenný pomník.
V této své poslední knize Mojžíš píše: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“
Co tím chtěl Mojžíš říct? Vyzýval Boží lid Izrael, aby považovali za toho nejdůležitějšího ve svém životě Hospodina, živého, vysvobozujícího, milujícího Boha, aby Jeho milovali a přimkli se k Němu celým srdcem. Mojžíš také žádal, aby si všechna Boží slova a nařízení lidé předávali z generace na generaci, z rodičů na děti. A aby nad těmi slovy přemýšleli, ať jsou kdekoli, aby je měli stále s sebou, doma nebo na cestách, aby jimi prosytili svůj život a nezapomněli na ně. Podobně si dnes křesťané věší doma cedulky s verši z Bible, dávají si na ledničku magnetky s citáty z Písma: aby nezapomněli na útěchu, ujištění a sliby, které nám Bůh dává v Ježíši Kristu.
Mojžíš mluvil o „uvázání Božích slov na ruku“ a „nošení Božích slov na čele mezi očima“. Co tím myslel? Samozřejmě to myslel přeneseně, zkrátka aby Boží slova měli Izraelci stále po ruce, stále před očima, stále na mysli. Aby si je „zapsali za uši“. Po dlouhé době po Mojžíšovi ale vznikla skupina židů, která byla přímo posedlá „vnější zbožností“ a doslovným dodržováním všeho, co Mojžíš napsal. Říkali si farizejové, tedy ti „oddělení“, výjimeční, lepší než obyčejní „hříšníci“.
A tihle farizejové vzali Mojžíšův pokyn doslova a do písmene. Na proužky pergamenu si přepisovali vybrané Mojžíšovy příkazy, ty proužky vložili do černé krychlové krabičky a tu si pak přivázali pomocí řemínků na ruku nebo na čelo. Nosili tyhle tzv. fylaktéria mezi lidi, aby jim ukázali, jak jsou zbožní a jak přesně a poctivě dodržují Mojžíšův zákon. Dokonce se předháněli v tom, kdo bude mít větší krabičku s více větami a delší řemínky, protože větší krabička a delší řemínek byly pro ně znamením větší svatosti.
Celé to byla jen show pro lidi, protože Boží slova často neměli tam, kde je měli mít v první řadě, totiž v srdci. No jo, ale do srdce druzí nevidí, jenom Bůh, a to jim bylo málo – jim šlo hlavně o dojem před lidmi, ne o upřímnost před Bohem. Ježíš lidem na adresu farizejů říkal: „Zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte … Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky (fylaktéria) a prodlužují třásně (na lemu oděvu), mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim 'Mistře'.“ (Mat 23:3,5-7)
Mojžíš chtěl, aby slova od Boha měl Boží lid na srdci. A aby miloval Hospodina na 100%. Ale možná už sám tehdy tušil – protože ty lidi znal a znal i sám sebe –, že nikdo z lidí takovou dokonalou lásku k Bohu nemá. Věděl, jak vysoko je laťka, kterou Bůh nasadil, když žádal, aby Ho člověk miloval celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. Mojžíš však také nezapomněl na dávný Boží slib Zachránce a Mesiáše. Bůh sám mu ho připomněl a Mojžíš ho ve své poslední knize Deuteronomium zaznamenal.
Hospodin Mojžíšovi řekl: „Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti.“ (Deu 18:18-19)
Prorok byl člověk, kterého si Bůh vybral, aby lidem přinášel Boží slova. Byl to takový Boží mluvčí. Mojžíš byl významný prorok. A jako prorok předpověděl, že přijde podobný prorok, člověk, který bude mluvit Boží slova. Tím Prorokem s velkým P byl sám Boží Syn, vtělené Boží Slovo, které k lidem promlouvalo tváří v tvář před 2 tisíci lety a dodnes k lidem promlouvá slovy Písma. Proto si ta slova připomínáme a věšíme na zeď. Ne proto, abychom ukazovali druhým, jak jsme „svatí“. Ale abychom sami nezapomněli naslouchat slovům a poslouchat hlas svého Zachránce.
On miloval Boha dokonale za nás. On miloval dokonale i nás. A nyní nám dává podíl na této Boží lásce. Abychom ji zakusili v srdci a sdíleli se všemi kolem nás. Amen.