Milí malí posluchači Božího slova –
V této sérii kázání procházíme Bibli knihu po knize a věnujeme se vybranému verši z každé knihy. Z Genesis jsme si připomněli na životě Josefa, že i když druzí zamýšlejí proti Božím dětem zlo, Bůh to obrátí v dobro, v požehnání. Z druhé knihy zvané Exodus jsme se na hořícím keři pokusili vystihnout, co mohlo znamenat Boží tajemné jméno „Jsem, který jsem“. Třetí kniha, které se říká Leviticus, obsahuje – kromě různých příkazů pro kněze a levity – také Boží pokyny, jak se měl Boží lid chovat k těm odstrkovaným, chudým, přivandrovalým, a k postiženým, slepým či hluchým – totiž štědře, velkoryse a bohabojně.
Čtvrtá kniha Bible se obvykle nazývá Numeri. Co si představíte pod slovem „numeri“? Napomůžu vám: Co třeba numerologie? Nebo numero uno? Ano, čísla, cifry, počty. Podobně zní anglický název této knihy: Numbers. A je v ní opravdu mnoho čísel a počtů, protože se v ní popisuje několikeré sčítání lidu. Poprvé měl Mojžíš a jeho spolupracovníci sečíst Boží lid Izraele, vysvobozený z Egypta, když se utábořil u hory Sinaj, na jejímž vrcholu dostal Mojžíš od Boha zákony a příkazy (např. i ty, zapsané v Leviticu).
Hned na úvod Numeri čteme: „Pořiďte soupis celé pospolitosti Izraelců podle čeledí otcovských rodů. Ve jmenném seznamu bude každý jednotlivec mužského pohlaví od dvacetiletých výše, každý, kdo je v Izraeli schopen vycházet do boje.“ (Numeri 1:2-3) Mojžíš měl zjistit počet a jména bojeschopných mužů, kteří by mohli být, v případě potřeby, nasazeni do boje. Díky tomuto sčítání lidu zjistil Mojžíš i počty mladíků v jednotlivých kmenech a rodech, což bylo užitečné pro další určování povinností a pro spravování tak velkého počtu lidí.
Mojžíš se zástupci jednotlivých rodů tehdy napočítal něco málo přes 600 tisíc mužů nad 20 let. Když k tomu přičteme ještě levity, ženy, staré lidi, děti, dobytek… no, byla to vskutku obrovská skupina lidí a zvířat, která se pohybovala pouští do Bohem zaslíbené země. Jistě se pohybovali velmi pomalu, s dlouhými pauzami. Ale co bylo především typické, lidé si opakovaně Mojžíšovi stěžovali. Nebyli spokojeni s tím, kudy je Bůh vede; toužili po okamžitém blahobytu a hojnosti; báli se, aby neumřeli hlady; všelijak zkoušeli Boží trpělivost, zpochybňovali Jeho moc a péči. Všechno to pramenilo z jejich nedůvěry Hospodinu, který je mocně zachránil z otroctví v Egyptě.
Trochu to bylo podobné, jako když vy, děti, jedete s rodiči na turistický výlet, na nějakou pěší túru do hor. Co se většinou stane? Vyjdete a za deset minut se někdo zeptá: „Kdy už tam budeme?“ Po chvíli zase někdo: „Mě bolí nohy!“ Dalších deset minut a: „Já mám hlad.“ Za chvíli: „Mně se chce čůrat!“ Za další moment: „To je ale dálka. Nemůžeme se vrátit?“ Nebo ti největší mrmlalové: „Měli jsme radši zůstat doma…“
A podobné stížnosti zněly Mojžíšovi v uších neustále, jen ve větším počtu a od dospělých. Velký rozdíl byl samozřejmě v tom, že ti lidé nešli s Mojžíšem na nějaký nedělní výlet. Byl to náročný pochod pouští, kde zažívali nedostatek, kde se živili chudou stravou, kde šlo o přežití, kde se zkrátka museli učit doufat v Boha, že díky Mojžíšovi najdou vodu, nějakou oázu, kde se napijí oni i jejich stáda. Jak se říká, „nebyla to žádná procházka růžovým sadem“, bylo to spíše tažení nehostinnou, šedivou, vyprahlou krajinou. Ovšem oni měli na své straně živého Boha, Stvořitele všeho, který si je vyvolil, a před sebou Mojžíše, Jeho věrného mluvčího!
Přesto stále reptali, mrmlali, brblali… a někdy je za to Bůh trestal… a pak je zase vysvobozoval. Jako třeba tehdy, když se v jejich táboře objevili jedovatí hadi. O tom mluví úryvek, který jsme si před chvílí četli:
„Avšak lid propadl na té cestě malomyslnosti a mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: ‚Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví.‘
I poslal Hospodin na lid ohnivé hady (tedy jedovaté, jejich uštknutí pálilo jako oheň). Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: ‚Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.‘ Mojžíš se tedy za lid modlil.
Hospodin Mojžíšovi řekl: ‚Udělej si hada Ohnivce (tedy podobného těm jedovatým) a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.‘ Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.“ (Numeri 21:4b-9)
Na téhle události mi připadá úžasné, co se vlastně stalo poté, co ti Izraelci litovali svého hříchu. Zbavil je Bůh jedovatých hadů, jak žádali? Ne, ale zajistil, aby jim jejich působení neublížilo! A jak tedy byli ochráněni od smrtelného hadího uštknutí? Mojžíš udělal hada z bronzu, vyvýšil ho na hůl a řekl, že podle Boha stačí, když se na něj uštknutý podívá! To znamená, že ten uštknutý člověk musel uvěřit, že to tak je, že si Bůh ani Mojžíš nevymýšlejí. Zdálo se to divné, že by pouhý pohled stačil… K tomu pohledu bylo potřeba věřit, že Hospodin „fakt nelže“, že tím pohledem na bronzového hada budou vskutku ochráněni. Byla to pro ně „lekce ve víře“, aby poznali – pokolikáté již? – že Hospodin je skutečně jejich spolehlivý Zachránce.
A tento příběh je i tak trochu naším příběhem. I my jsme, obrazně řečeno, „uštknuti hadem“, zasaženi tím Zlým, který je nazýván Satan či Ďábel. A ta rána je smrtelná! Bůh nám ale dal protijed: svého Syna Ježíše, kterého vyvýšil na kříž, aby tam Satana porazil, když „jed hříchu“ celého světa vzal na sebe. Sám Ježíš věděl o této podobnosti a jednou prohlásil: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ (Jan 3:14-15) Kdo hledí ve víře ke kříži Ježíše Krista, nezemře navěky, ale má nový, věčný život.
Je to život, který v tomto světě také není snadný a pohodlný. Nás, kteří Ježíše následujeme, nečeká „procházka růžovým sadem“. Ale to ani Ježíš nesliboval! Nikdy neříkal, že cesta s Ním bude lehká; ale říkal, že ten cíl, kam nás dovede, bude stát zato. Bude stát za všechnu tu námahu a protivenství.
Pamatujte, že Bůh počítá i s vámi! Amen.