Milí malí posluchači Božího slova –
Máte rádi hlavolamy? Rébusy? Záhady? Dnes nás jeden takový rébus čeká.
Začali jsme probírat z každé knihy Bible jeden významný verš, který si můžete i zapamatovat. Minule jsme mluvili o tom, že lidé mohou proti nám zamýšlet zlo, ale Bůh s námi, se svými dětmi, zamýšlí dobro a obrátí i všechno zlé v požehnání. Ukazoval to příběh Josefa z 1. knihy Bible, Genesis, stejně jako i příběh Ježíše.
Dnes jsme otevřeli 2. knihu Bible, která nese název Exodus, neboli Vyjití. Jako hlavní téma je v ní popsáno vyjití Izraelců z Egypta, kde se Boží lid od časů Josefa značně rozrostl a rozmnožil, ale také se stal národem otroků. Když úpěl, naříkal a volal k Hospodinu o pomoc, On svůj lid vyslyšel. Povolal z jeho středu Mojžíše, aby vyvolený lid vyvedl z otroctví přes poušť až ke svobodě a hojnosti v Zaslíbené zemi.
Bylo těžké vybrat jediný verš z celé knihy. Nakonec jsem zvolil ten, který je pravda trochu záhadný, ale přesto důležitý pro pochopení toho, jak později mluvil Ježíš sám. Ve 3. kapitole knihy Exodus je popsáno, jak Hospodin povolal Mojžíše, který právě pásl stáda ovcí vysoko v horách. V jednu chvíli Mojžíš spatřil zvláštní úkaz: hořící keř (což tak vzácné nebylo, mohl třeba chytit od blesku), ale ten keř nebyl tím ohněm stravován, neubýval, neměnil se, nečernal. Ten oheň hořel, ale vůbec nepotřeboval k hoření dřevo toho keře. Jako by hořel sám o sobě. Je dost možné, že tenhle oheň nepotřeboval ani vzduch a ani zápalnou teplotu. Prostě byl.
A zprostřed toho ohnivého keře vyzval Bůh Mojžíše, aby šel k faraonovi a přikázal mu propustit Izraelský lid z otroctví. Mojžíš měl samozřejmě nahnáno (kdo by neměl?) – nejprve ze setkání s Bohem a potom zase z představy, že má jít říkat faraonovi, mocnému vládci Egypta (který nechával bez mrknutí oka kohokoli předhodit krokodýlům), co má nebo nemá dělat.
V průběhu „rozhovoru s Bohem“ se Mojžíš otázal, jak se vlastně Bůh jmenuje, jak Ho má nazývat, jak Ho má vlastně Izraelcům představit. A Bůh mu odpověděl dost záhadně: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ No jo, co to jméno ale znamená? V tehdejší době jméno vždycky nějak vystihovalo, kým je jeho nositel. Co chtěl tedy Bůh jménem „JSEM, KTERÝ JSEM“ Mojžíšovi o sobě říct? To je právě ta záhada, nad kterou si mnozí lámou dodnes hlavu…
Možná nám může napovědět ten záhadný úkaz hořícího keře. Podobně jako ten oheň nepotřeboval keř, aby byl, tak i Bůh prostě a jednoduše JE, existuje sám o sobě, nezávisle na čemkoli, nepotřebuje nic jiného, aby byl, nepotřebuje příčinu, nemá původce ani zdroj své existence.
(Kdo stvořil Boha je tudíž nesmyslná otázka!)
V tom se liší od nás a všeho ostatního živého stvoření, viďte. My, abychom byli a žili, potřebujeme živiny a energii, potřebujeme jíst a pít, potřebujeme dýchat vzduch, potřebujeme spánek a odpočinek, potřebujeme světlo a teplo a kdoví co ještě.
Ale Bůh ne. JSEM, KTERÝ JSEM. Bůh je sám nevyčerpatelným zdrojem všeho bytí. Stvořil hmotu a energii, udržuje celé stvoření v chodu, v rytmu, v činnosti, v životě.
Je přitom pozoruhodné, když se asi 1500 let po Mojžíšovi objevil na zemi člověk jménem Ježíš, který uzdravoval a křísil a o sobě prohlašoval: „JÁ JSEM chléb života…“ nebo „JÁ JSEM vzkříšení a život…“ Ti, kdo to slyšeli, samozřejmě znali knihu Exodus a jistě si „dali dvě a dvě dohromady“ a pochopili, kdo to k nim vlastně mluví a mezi nimi koná znamení. Měli ovšem problém to přijmout…
Ale jméno „JSEM, KTERÝ JSEM“ má ještě další rozměr. Bůh jednoduše JE a nemění se, nestává se něčím, čím nebyl, nevyvíjí se, je stále stejný.
V tom se opět liší od nás a všeho ostatního živého stvoření. My když žijeme a jsme, tak se stále měníme. Vyvíjíme se, dospíváme, stárneme; učíme se a poznáváme nové věci, osvojujeme si nové dovednosti, přejímáme nové poznatky… Stačí, když se ohlédneme a srovnáme se, jací jsme byli před rokem a jací dnes, uvědomíme si, že jsme někde jinde a jsme i trochu jiní.
Ale Bůh ne. JSEM, KTERÝ JSEM. Bůh byl před dvěma tisíci lety tentýž jako dnes. Nestárne, nevyvíjí se, neučí se něco, co dřív nevěděl. Jasně, jednal s lidmi jinak před stovkami let, protože byla jiná doba a byli jiní lidé. On přizpůsobil své sdílení se okolnostem, ale sám je stále tentýž Bůh: Bůh milosrdný a plný slitování, odpouštějící a vysvobozující.
Opět je pozoruhodné, když Ježíš později o sobě říká židům, kteří si zakládali na tom, že jsou potomky Abrahama: „Dříve než byl Abraham, JÁ JSEM.“ Není divu, že se v té chvíli chopili kamenů a chtěli Ježíše ukamenovat. Pochopili správně, kým říká, že je. Ale nemohli tomu uvěřit...
Tak či onak, v Kristu Ježíši říká Bůh dnes i nám:
„JÁ JSEM – já jsem tvůj Bůh a Stvořitel, tvůj Spasitel a Pán, tvůj zdroj života navěky.“
A dodává to, čím povzbudil i Mojžíše k obtížnému úkolu: „JÁ JSEM S TEBOU!“
A to je ten klíčový rozdíl v našem životě!
Amen.