Kdo tomu dokáže uvěřit, že každé naše soužení je jen chvilkové a že Boží hněv je pouze na okamžik? Tomu nikdo nedokáže uvěřit; v našem cítění se každé soužení zdá věčné, i když v Božích očích je chvilkové. Naše pocity, naše srdce a tělo, nevidí konec, a proto nevěří, že je to na okamžik. Když na nás doléhá Boží hněv, nezdá se nám, že by to bylo časově vymezené, ale věčné.
Nejlepším lékem je opustit zdání a obrátit se od zřejmého k tomu, co není zřejmé. Proto zde říká: „Kéž bys lnul ke Mně a držel se dál od patrného, co je na okamžik!“ A pak pokračuje: „Ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval.“ Toto je nejskvělejší srovnání. Okamžik soužení a hněvu je krátký, ale mé slitování je věčné a neutuchající.
(„Přednášky nad Izajášem, léta 1527-30.)
