Zde máme velmi potěšující obraz a skvělé, nádherné připodobnění. Kristus nám tu nevykresluje zbytečný a neplodný strom. Ne, líčí zde drahocennou révu, která nese mnoho ovoce a produkuje tu nejsladší a nejchutnější šťávu, ačkoli třeba sama nelahodí oku. A vykládá všechno utrpení, které má On i Jeho křesťané zažít, jako nic jiného než pilnou námahu a péči vinaře.
To vyžaduje umění věřit a být si jist tím, že cokoli nás bolí a trápí, se neděje proto, aby nám to ublížilo nebo uškodilo, ale pro naše dobro a náš prospěch. Musíme to přirovnat k práci vinaře, který okopává a obdělává svou révu. Kdyby réva mohla mluvit a viděla vinaře, jak kope krumpáčem kolem kořenů a řeže do dřeva větví pomocí prořezávacího nože, řekla by: „Co to děláš? Teď budu schnout a chátrat. Odstraňuješ půdu od mých kořenů a seřezáváš mé větve těmi železnými zuby.“
Bůh však není tyran. Je to poctivý vinař, který pečuje o svou vinici a zvelebuje ji se vší věrností a pílí, a rozhodně ji nemá v úmyslu zničit. Nenechává svou vinici ladem, aby ji rozervali na kusy psi a divoké prasnice; ošetřuje ji a bdí nad ní. Má starost, aby dobře nesla a plodila dobré víno. Proto musí okopávat a prořezávat tak, aby neťal a neřezal příliš hluboko do kmene a kořenů, neodňal příliš mnoho větví nebo neostříhal všechno listoví. Nebojme se. Nenechejme se vyděsit hroty a zuby ďábla a světa; Bůh je nenechá zajít nad rámec toho, co slouží našim nejlepším zájmům.
(Z kázání nad Evangeliem sv. Jana, rok 1537.)
