Vyčerpán nářkem, vyslyšen Bohem

Dobré ráno, vytrvalí bojovníci ve víře!

Na události v lidském životě lze nahlížet z několika úhlů pohledu. Jedním z nich je strohý a nezaujatý popis událostí, jaký je používán ve zpravodajství v médiích. Co se stalo, kde to bylo a kdo byl do toho zapojen. Doplněno případně o krátké vyjádření některého z aktérů dané události. Jiný pohled by se nám naskytl, kdybychom se s někým z účastníků události znali. Od něho bychom dostali obšírný osobní popis, vyjadřující jeho vlastní vnímání, pocity a zkušenosti, které v souvislosti s danou událostí získal. Oba tyto úhly pohledu najdeme i v Bibli.

V historických knihách Starého zákona, jako je např. kniha Genesis, Exodus, knihy Samuelovy a další, čteme o hrdinech víry. Dozvídáme se o mnoha událostech z jejich života, jak se protloukali těžkostmi, co všechno zažili za prohry i vítězství na své cestě s Bohem, jak se projevovala jejich důvěra v Boha i jejich lidská hříšnost a slabost...

Nicméně daleko osobnější vhled do jejich niterního vztahu s Bohem a do jejich duchovního zápasu nám neposkytují ani tak historické knihy Bible, jako spíše jiná biblická kniha, dodnes milovaná bezpočtem věřících. Jeden křesťanský publicista tuto biblickou knihu velmi trefně nazval „vzorky duchovních deníčků“, něco jako „intimní dopisy Bohu“. Ano, mluvím tu o knize Žalmů.

Porovnejme jen pro příklad reakci krále Davida, když ho prorok Nátan usvědčil ze hříchu ohledně Bat-šeby. Ve 2. Samuelově stojí až překvapivě strohé Davidovo vyznání: „David Nátanovi řekl: ,Zhřešil jsem proti Hospodinu.‘ Nátan Davidovi pravil: ,Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš.‘“ (2. Samuelova 12:13) Zatímco v knize Žalmů najdeme úžasný Žalm 51, ve kterém David z hloubi svého srdce hořekuje nad svou nevěrností a zkažeností už od svého početí a zároveň úpěnlivě prosí Boha o slitování, o očištění, o nové srdce.

Právě v tom je kniha Žalmů ze všech biblických knih tak výjimečná – přestože je stejně inspirovaná Bohem, jako ostatní knihy Bible, nejde v ní v první řadě o popisy událostí či věroučné teze. Obsahuje spíše osobní modlitby a chvály ve formě básní, odrážející hluboký zápas člověka ve víře. Žalmy jsou poezií, a tak nabízejí čtenáři obrazy a příběhy, které někdy až mrazivě rezonují s našimi životy víry. Tady také hledejme odpověď na otázku, jak Žalmy číst, s jakou optikou se na ně dívat? Již zmíněný křesťanský spisovatel to vystihl slovy: „Čtěte je, jako byste je četli někomu přes rameno.“ Jejich adresátem – tím komu byly psány – totiž nebyli lidé, ale Bůh. Přestože tedy byly žalmy určené a používané k veřejnému čtení a zpívání, jejich prvotním posluchačem zůstává Bůh. Když tedy žalmy čteme, snažme se vžít do mysli jejich pisatele. Nezapomeňme, že jsme souputníky, kteří budují a rozvíjejí stejný vztah s Bohem jako oni.

Tohoto delšího úvodu využijme při našem podrobnějším pohledu na žalm, který dnes leží před námi – Žalm 6. V tomto svém žalmu nám král David přibližuje, jaké to je, když je člověk vyčerpán nářkem, který však slyší Hospodin. V první části žalmu je z Davidových slov patrné, jak nesnesitelné a vyčerpávající bývají strasti a boje života. Druhá část však odhaluje Davidovu naději, že Hospodin přivede boj věřícího k vítězství.

„Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení!“ (v.2) Tak začíná dnešní žalm. Strasti, které král David zažíval, mu byly předpovězeny prorokem Nátanem: „Nyní se už nikdy nevyhne meč tvému domu, protože jsi mnou pohrdl a vzal jsi Chetejci Urijášovi ženu, aby ti byla manželkou.“ (2. Samuelova 12:10) Meč, svár a násilí se Davidovu domu skutečně nevyhnuly. Ať už šlo o vzájemnou nenávist dvou z jeho synů mezi sebou, která skončila bratrovraždou (viz 2. Samuelova 13), nebo o vzpouru syna Abšalóma (2. Samuelova 15) či spiknutí syna Adónijáše, toužícího nahradit svého otce na královském trůnu (1. Královská 1).

Král David si byl při tom všem vědom toho, že Bůh využije všech těchto strastí a těžkostí k jeho dobru. Těžkosti chápal ne jako platbu za svůj hřích, ale jako výchovné kárání. Proto také první verš doslova zní: „Ne ve svém hněvu mě kárej, Hospodine, ne ve svém rozhořčení mě trestej.“ Jinak řečeno, David přijímá od Boha nápravné kárání a otcovské trestání. Věří totiž, že Bůh kárá a vychovává ty, které miluje, protože je chce přivést k pokání a obnově (srovnej se Zjevením 3:19).

Právě pokání jsme svědky i v Davidově případě, jak je patrné z jeho dalších slov: „Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem. Má duše je tolik vyděšená, a Ty, Hospodine, dokdy budeš váhat? Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň!“ (v.3-5) David vroucně prosí Boha, aby ho vysvobodil z trápení a úzkostí těla („mé kosti trnou děsem“) i duše („má duše je tolik vyděšená“). Jeho vlastní vina a důsledky jeho hříchů a hříchů jeho blízkých na Davida dopadaly a nesnesitelně ho tížily. David proto prosí Hospodina, aby zmírnil své výchovné prostředky, aby odlehčil svou trestající ruku, aby uzdravil jeho bolest. A to vše čistě ze svého milosrdenství.

Pokročilý věk také Davidovi připomínal, že se blíží konec jeho pozemského putování. Jenže David nechtěl opustit rozhádanou rodinu a izraelské království v tak neutěšené době. A tak se modlí: „Mezi mrtvými Tě nebude nic připomínat; což Ti v podsvětí vzdá někdo chválu?“ (v.6) I když David věřil ve vzkříšení a nebeský život, který ho čeká poté, co projde „roklí šeré smrti“, přesto zde prosí o prodloužení svých dnů mezi živými. Během nich může druhým dál připomínat Hospodina, Jeho dílo, Jeho moc, Jeho slitování a přízeň.

Svou naprostou vyčerpanost, fyzickou i psychickou, popisuje David při svém „vylití srdce před Bohem“ mnoha obraznými slovy: „Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože. Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků.“ (v.7-8) Jak vysilující byl Davidův stesk a žal! Oči by si vyplakal kvůli svému trápení. Své lůžko doslova „nutí plavat“ a „rozpouští“ ve svých slzách, které kanou z očí, jež slábnou a stárnou. Jeho tělo i duše jsou na pokraji vysílení.

Jenže může takto skončit modlitba věřícího? Vždyť víra dává člověku naději i v těch nejtěžších chvílích! Davidova modlitba v 6. žalmu proto předkládá čtenáři dramatickou změnu v pocitech jejího pisatele. Čtenář žalmu si připadá, jako by se ocitl na „emočním tobogánu“. V jedné chvíli se řítíte do hlubin sklíčenosti a zoufalství, a hned nato vzlétáte do výšin chvály a důvěry. Jak lidské! David si je jist, že Hospodin stejně nakonec přivede jeho boj k vítězství.

„Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti! Hospodin můj hlasitý pláč slyší, Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme. Hanba a velký děs padnou na všechny mé nepřátele. Pryč odtáhnou v náhlém zahanbení.“ (v.9-11)

Jako když východ slunce prozáří oblohu po dlouhé, temné noci – tak náhle je Davidovo srdce zaplaveno nezlomnou důvěrou ve vyslyšení svých proseb a pevnou jistotou, že Bůh ho zachrání přede všemi nepřáteli. Teď je to sice jeho tělo a duše, které trnou děsem. Nakonec to však budou Davidovi protivníci, na které padne děs a hanba. David věří v konečné vítězství Hospodina nejen v celém kosmickém zápase dobra nad zlem, ale ve svém vlastním životním zápase. Právě to je osobní víra.

Z historie pak víme, že Davidova prosba byla vyslyšena. Král se dožil dne, kdy jeho syn Šalomoun nastoupil na trůn. Právě ohledně tohoto Davidova syna Bůh slíbil: „Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky.“ (2. Samuelova 7:13; 1. Paralipomenon 28:5-6) Jak víme z Nového zákona, v tomto zaslíbení byl Šalomoun předobrazem Pána Ježíše: On buduje duchovní chrám pro Boží jméno, totiž církev, a Jeho království, totiž království Boží, trvá navěky.

Taková tedy byla modlitba krále Davida, zapsaná v 6. žalmu. Nesmíme však zapomenout, že celé Písmo, včetně Žalmů, svědčí o Kristu. Ačkoli evangelia přímo necitují tento žalm, jistě i tato Davidova modlitba odráží pocity, které zažíval svatý Zástupce lidí před Bohem.

Ano, i Boží Syn poznal strasti tohoto padlého světa a nakonec přijal kalich hořkosti a trestu za viny všech – Davida, mě i vás nevyjímaje. Ježíš také přistupoval ke své smrti s hrůzou: „Má duše je smutná až k smrti. ... Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak Ty chceš.“ (Matouš 26:38-39)

Ovšem i On pevně doufal v Boží vítězství nad hříchem a smrtí; dokonce předpovídal, kdy to vítězství přijde: „Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ (Lukáš 24:7) Ano, Ježíš sám zažil totální vyčerpanost nářkem, ale měl i nejpevnější víru v Boží vítězství.

My se nazýváme křesťany, nebo přesněji „kristovci“. To proto, že i my sdílíme podobná trápení a těžkosti, když neseme svůj kříž za Ježíšem. Také zažíváme protivenství a posměch coby křesťané, a také nejistoty, bolesti a nemoci, ztráty, úzkost a únavu ze stáří coby smrtelní lidé...

I my si však můžeme být jisti vítězstvím Hospodina v našem životě. Tím každodenním i tím konečným, eschatologickým. Vždyť pro zásluhy našeho Vykupitele slyší Bůh i dnes náš nářek nad vlastními vinami a nad Boží výchovou; a i dnes nás zahrnuje Duchem svého Syna, kterého Otec „skrze utrpení učinil dokonalým“ (Židům 2:10) a který za nás „přemohl svět“ (Jan 16:33). Amen.