Víra odpovídá na podzimní blues

Milí (ne)přátelé podzimu -

Ano, podzim, tohle roční období někým oblíbené a jiným nenáviděné, je v plném proudu. Podzim vidíme kolem sebe: typické jsou ranní a večerní mlhy (občas i celodenní), krátící se dny, kdy si zvykáme vstávat za tmy a za tmy se vracet domů. Pro mnohé je to ponurý čas a depresivní období. Nic na tom nezmění ani těch pár týdnů, kdy listí před opadáním hýří zlatavými a rezavými barvami.

Kromě každoročního podzimu ale jednou nastane i „podzim“ našeho života, pokud se ho dožijeme. I ten má své typické rysy: děti dospěly a vyletěly z hnízda, my stárneme a už nemáme takovou výkonnost jako dřív. U mnoha z nás opět doprovází toto životní období pocity sklíčenosti, deprese, úzkosti a rozčarování. Nic na tom nezmění ani těch pár chvil radosti z vnoučat.

A nakonec jsou mezi námi také lidé „s podzimem v sobě“. Mají sklon k depresím, jsou přirozeně úzkostliví a starostliví, a to často bez zjevných příčin. Sklíčenost je u nich častým hostem, který přichází bez pozvání, a nezdá se, že by měl naspěch.

Před časem udělali ve Spojených státech anketu mezi křesťany, kde se ptali, zda i věřící může zažívat úzkost, ustaranost, deprese, tíseň a strach. Překvapivě mnoho respondentů odpovědělo, že ne! Byli toho názoru, že kdo má deprese, cítí úzkost, starost či obavu, ten vlastně nemá víru.

Pokud se na to díváte podobně, pokud se coby věřící cítíte provinile kvůli svým návalům úzkosti, pak je toto kázání tím spíše určené vám! Jeho téma zní:

VÍRA ODPOVÍDÁ NA „PODZIMNÍ BLUES“

Jak doufám na jeho konci pochopíte, že víra nás nečinní imunními vůči tísni a obavám, ale pomáhá nám reagovat, když takové stavy nastanou. Nebo jinak, víra nás neizoluje a nezabrání tomu, co máme v sobě, co zažíváme, čemu jsme vystaveni, ale dává nám možnost odpovědět na to, co máme v sobě, co zažíváme a čemu jsme vystaveni.

Abychom lépe pochopili tuhle otázku, podívejme se na jednoduchou ilustrace. Naše země, Česká republika, má určitou zeměpisnou polohu (jsme uprostřed Evropy, nemáme moře, apod.). Dále má určité klimatické podmínky (mírný pás, střídání 4 ročních období). A k tomu má také určitou historii (byli tu významní králové i zákeřní bratrovrazi, naši předkové zažívali vítězství i prohry v bitvách, reformační, obrozenecká hnutí i doby temna).

A představme si, že by se blížily volby na post prezidenta ČR. Kandidáti na prezidenta přednášejí proslovy, kde představují své vize pro naši zem. První říká, že změní polohu naší země, přesune ji k moři, zahrne do ní Alpy, změní její sousedy… Druhý říká, že změní podnebí naší země, že zajistí, aby i v zimě bylo 20°C, aby tu bylo jako na Floridě, že zakáže kruté mrazy… Třetí pak říká, že změní historii naší země, vyškrtá všechny nepohodlné státníky, vymaže události, které se nikomu nelíbí, za které se stydíme…

Asi bychom si říkali, co to je za pomatence… A pak se objeví čtvrtý kandidát. Ten říká, že nehodlá měnit polohu, podnebí ani historii naší země, ale že chce změnit, jak na to bude reagovat – on i obyvatelé naší země: jak přijme a využije jejích zeměpisných předností, jak se připraví i na špatné vlivy podnebí, jak se poučí z historických chyb svých předchůdců... A jak k tomu bude přistupovat? Tak, že se bude dívat na naši zem z širší perspektivy, z celosvětového měřítka, a bude se především zaměřovat na budoucí generace.

Prosím neberte mě za slovo, byla to jen ilustrace, ne politický program! Chtěl jsem tím ale ukázat, že podobné jako s tou naší zemí je to s každým z nás. I my máme určitou „zeměpisnou polohu“: to kým jsme, odkud pocházíme, jaké jsou naše vlohy, naše sklony, dědičné faktory, rodinné zázemí a výchova. Také máme osobité „podnebí“: vnější vlivy, které nemáme ve své moci, někdy je slunečno, jindy bouřky; jsou to události v životě, kterým jsme vystaveni (např. dětem to nejde ve škole, ztratíme práci, vyhoří náš dům, lékaři nám objeví těžkou nemoc, zemře náš životní partner). Nakonec máme každý i nějakou historii: všechny zkušenosti, které jsme v minulosti získali, čím vším jsme si prošli, co jsme zažili, v čem jsme selhali, zhřešili, v čem naopak uspěli.

Vezměte si např. člověka se sklonem k alkoholu. Už v jeho rodině rodiče pili (to je jeho „zeměpis“), v práci dostane výpověď nebo mu kolegové nabízejí lahev alkoholu (to je jeho „podnebí“), no a jeho zkušenosti s alkoholem jsou všelijaké a zahrnují i pobyt na záchytce (to je jeho „historie“).

Důležité nyní je uvědomit si a pochopit, že křesťanská víra nezmění nic z toho! Nezmění ani „historii“, ani „podnebí“, ani „zeměpisnou polohu“ člověka! Naše víra nám však umožňuje odpovědět na tyto dané věci, tak aby to bylo k Boží slávě.

Děje se to tak, že víra nám umožňuje vidět věci v širších souvislostech, totiž z Boží perspektivy, která zahrnuje mnohem víc, než v čem se právě teď my nacházíme, ale zahrnuje i druhé kolem a také budoucnost. Je to jako dívat se na naši zemi buď z jedné malé kotliny v době hospodářské krize, anebo se na ni dívat v rámci celého světa a napříč časem, s výhledem na budoucnost.

Apoštol Jan kdysi napsal křesťanům: „A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1. Janův 5:4) Ano, víra přemáhá svět; ne ale tak, že by popírala realitu, zavírala oči před těžkostmi, prohlašovala špatné události za dobré, apod. Víra vítězí tak, že vzdoruje i kruté realitě a umožňuje nám odpovědět na ni z Božího pohledu, s výhledem na Boží vítězství a slávu.

Poslechněte si znovu naše dnešní čtení z Písma. V evangeliu říkal Ježíš, když se blížila chvíle, kdy ponese kříž za naše viny: „Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ (Jan 12:27-28a)

Všimněte si, že Ježíš nikdy nechtěl, aby Jeho Otec změnil zeměpisné místo, kde se jako člověk objevil (Palestina porobená Římem, jeho rodiče byli chudí, atd.). Ani nechtěl, aby Otec změnil aktuální okolnosti, aby odehnal mračna, která se nad Ním stahovala (Jeho kříž byl zkrátka součástí Božího plánu). Místo toho Ježíš ve víře reagoval tak, že chtěl, aby Bůh oslavil své jméno, aby se Otec oslavil skrze Syna!

Žalm 130 je znám pod latinským spojením „De Profundis“. Tak totiž v latinském překladu začíná: slovy „z hlubiny“, „z hlubin bezedných“. Z hloubi sklíčenosti, dané jak vnějšími vlivy (probíhajícím útlakem židů), tak vnitřními vlivy (tíhou viny z vlastního selhání), právě odtud žalmista volá k Hospodinu.

De profundis – i my, křesťané, se tak můžeme cítit... když je venku podzim, když je na našem těle znát „podzim“ nebo když je v naší duši „podzim“. Není to nedostatkem či selháním naší víry, když se tak cítíme! Ale důležitá je reakce naší víry: že podobně jako žalmista voláme Hospodina, že skládáme v Něho svou naději, že čekáme na Jeho slovo, že vyhlížíme Jeho zásah, že doufáme v Jeho milosrdenství, že věříme v Jeho vykoupení a záchranu.

Sklíčená duše hledí k tomu, co do její úzkosti říká Bůh. „Ano, cítím se tak a mám k tomu dobrý důvod (a někdy ne), ALE co na to Ty, Bože můj a Pane můj?“

Pokud jste jako já, říkáte si někdy: „Zažil jsem si své. A v sobě mám sklony ke špatnostem. A kolem sebe mám lidi, které bych rád vyměnil za jiné. A nebo mám prostě někdy úzkost, ani nevím proč.“ Vězte i vy, že víra nás učí pozvednout svou tvář k Bohu. Od Něho přichází pomoc. U Něho je milosrdenství. On pozvedá zdeptané. On se oslaví na každém z nás, kdo Mu důvěřujeme i při svém „podzimním blues“. Amen.