Vidět vírou aneb svaté ALE

Dobré ráno, přátelé!

Jistě už jste někdy slyšeli pojem „slepá víra“. Jak víte, má obvykle negativní zabarvení. Označuje se tím „naivní, ničím nepodložená víra, vědomě ignorující fakta“. Co myslíte, můžeme říct, že křesťanská víra je slepá? Nebojte se, nechci se zde nyní věnovat logickým a historickým důkazům, které svědčí ve prospěch víry v Ježíše Krista. Už proto, že znát a přijímat za pravdivá nějaká fakta o někom a o něčem, není to samé co věřit. Víra je něco jiného. A v jistém smyslu – který si právě vysvětlíme – je křesťanská víra opravdu vírou slepou. Nikoli však ve smyslu nepodloženou fakty, ale ve smyslu překonávající fakta. Pavel píše: „Žijeme z víry, ne z vidění – ne z toho, co vidíme.“ Zkusme se proto zamyslet nad tím, co znamená život z víry, a kdoví, třeba se nám otevře nový průhled do zatím nepoznaných dimenzí.

K vysvětlení pojmu víra se používá různých ilustrací. Já jsem před nedávnem v jednom článku narazil na jednu velmi názornou a srozumitelnou. Podělím se o ni s vámi, když dovolíte. Všimněte si, že když něco komentujeme, hodnotíme nebo popisujeme, tak to, co si doopravdy myslíme, co u nás skutečně rozhoduje, co opravdu žijeme, následuje teprve za spojkou ALE. Řekneme třeba: „Fanda je hodnej a šikovnej kluk a má spoustu hraček … ALE není s ním žádná legrace.“ Nebo: „Vím, že mi nikdo nic neudělal a že venku je pěkně … ALE já mám dnes prostě blbou náladu.“ Jak vidíte, to co předchází naše ALE, je to, co říkají ostatní nebo co je nějak objektivně pozorovatelné (že Fanda je šikovnej a že venku je hezky), ALE potom přijde zlom: ALE co je pro mě důležité a co vnímám já, je něco jiného: že je Fanda nudnej a že se prostě cítím na nic. Čili to, co má právě pro nás význam, následuje až za ALE. Co je předtím, nehraje vlastně pro nás velkou roli.

Jak to souvisí s vírou a žitím z víry? Velmi úzce! I jako křesťané máme stále sklon žít z toho, co vidíme, nikoli z víry. Možná si i vy někdy říkáte: „Vím, že Bůh mě miluje a je stále se mnou … ALE teď se cítím úplně sám.“ Nebo: „Jasně, že Bůh je všemohoucí a všechno zařizuje k mému dobru … ALE všechno se teď na mě hroutí a jsem z toho na nervy.“ Ještě jinak: „Ano, Bůh je mou silou, abych bojoval a překonal tuhle překážku … ALE když já mám takový strach, že to nezvládnu.“ Vidíte, že to, co nás řídí, z čeho žijeme, následuje až za ALE. Tyhle příklady jsou postojem života z toho, co vidíme – ať už kolem sebe nebo v sobě. „Vím, že jsem Boží dítě, svatý a spravedlivý v Kristu Ježíši … ALE vlastně jsem na nic, dělám chybu za chybou.“ Takový je život „z vidění“, a nikoli z víry.

Život z víry je životem, kdy to, co Bůh tvrdí o nás, o sobě a tomto světě, dáváme až za ALE. Všechno, co vidíme očima, patří před ALE; co vidíme vírou, patří za ALE. Zkuste otočit pořadí u předchozích příkladů, a bude vám to zřejmé. „Jasně, teď se cítím úplně sám … ALE Bůh mě miluje a je stále se mnou!“ Nebo: „Všechno se teď na mě hroutí a jsem z toho na nervy … ALE věřím, že Bůh je všemohoucí a všechno zařizuje k mému dobru, jak slíbil.“ Nebo: „Mám takový strach, že to nezvládnu … ALE vím, že Bůh bude mou silou, abych bojoval a překonal i tuhle překážku!“ Takový postoj je postojem víry a umožňuje žít z víry. Nepopírá fakta, to jak se cítím, že mám strach, že jsem na nervy. Ale překonává tato fakta a pocity a okolnosti. Život z víry čerpá z toho, co tvrdí Bůh, jakkoli se to zdá podivné a cizí našim smyslům, našim zkušenostem či okolnostem, kterými procházíme. „Ano, jsem a cítím se na nic a dělám chybu za chybou … ALE vím, že jsem Boží dítě, že jsem svatý a spravedlivý v Kristu, že Ježíš skrze mě dnes dokáže velké věci.“ Když z tohoto bodu vyjdu, budu žít ne z vidění, ale z víry. A ta víra bude na mě vidět.

Právě takovouto víru, která klade vlastní pocity a okolnosti před ALE (tj. odhlíží od nich) a která Boží sliby, Boží milost, Božího Syna klade za ALE (tj. k nim vzhlíží), můžeme pozorovat na věřících z doby Starého i Nového zákona. Král David např. procházel těžkými stavy opuštěnosti, zvláště když byl pronásledován, pomlouván a nenáviděn, dokonce i svými nejbližšími (vlastním synem!). Jak popisuje v Žalmu 13, „Dlouho ještě musím sám u sebe hledat rady, strastmi se den ze dne v srdci soužit? Dlouho ještě se bude můj nepřítel proti mně vyvyšovat? … Moji protivníci budou jásat, zhroutím-li se.“ Kdyby David žil tím, co vidí a zažívá, nejspíš by se z toho zhroutil. ALE on žil vírou, jak potvrzují závěrečná slova jeho žalmu: „ALE já v Tvé milosrdenství doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mě zastal.“ David žil z víry, ne z toho, co viděl.

Když otevřeme novozákonní evangelia, také zde najdeme příklady žití z víry, navzdory viděnému a zakoušenému. Třeba takový apoštol Petr, když ho ještě jako rybáře Ježíš vyzval, aby zajeli s lodí na hlubinu. „Mistře,“ odpověděl Petr Ježíši, „namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili.“ Petr si dobře uvědomoval, jaká jsou fakta a jaké jsou jeho zkušenosti. Ježíš ho ale zval k tomu, aby žil z víry, aby důvěřoval Tomu, kdo mu to říká. A Petr dodal: „ALE na Tvé slovo spustím sítě.“ (Lukáš 5:5) Petr žil z víry, ne z toho, co viděl a znal.

Jednou přišla do chrámu chudá vdova a do chrámové pokladnice dala jen dvě drobné mince. Představte si, ona „dala všechno, z čeho měla být živa“! (Lukáš 21:4) Žila snad z toho, co viděla? Viděla přece, že když dá všechno, co jí zbývá na živobytí, umře hlady. ALE ona věřila, že se o ní Bůh postará, a podle toho jednala. A Ježíš to komentuje překvapivými slovy: „Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní.“ Ona žila a jednala z víry, ne z toho, co viděla.

Sám Ježíš žil stejně, z víry v Otce. Co bylo důležitější a rozhodující, co bylo z Boha, kladl až za ALE. Největší zkouškou procházel těsně před svým zatčením v zahradě Getsemane. Věděl, že to, co zažije, bude Boží trest za naše hříchy. Není divu, že vyznal, co cítí: „Má duše je smutná až k smrti.“ A pak se modlil k Otci: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich (= utrpení).“ Kdyby zde skončil, zůstal by jen u toho, co bylo vidět, jaké utrpení Ho čekalo. ALE Ježíš vždycky žil z víry, vždycky hleděl na Otce. A tak dodal: „Avšak (= ALE) ne jak já chci, ale jak Ty chceš.“ (Matouš 26:39) Ježíšův život z víry nám tak zajistil odpuštění.

Víra křesťana není tedy slepá vůči viditelnému, nepopírá fakta, neuniká skutečnosti. Ale je slepá v tom smyslu, že odhlíží od toho, co je kolem nás a v nás, a hledí výš a dál a za. Víra hledí k neviditelnému, k Bohem vyřčenému a zaslíbenému. Na tom stavíme; z toho žijeme. Víme, že těžkosti a negativní zkušenosti musejí přijít, jinak bychom se neučili věřit. Životní zkoušky přicházejí právě proto, „aby se“ – jak píše Petr – „pravost vaší víry prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.“ V ten den Ježíše spatříme svýma očima. Do té doby žijeme z víry v Něho. Petr proto dále píše: „Ač jste Ho neviděli, milujete Ho; ač Ho ani nyní nevidíte, přec v Něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.“ (1. Petrův 1:7-9)

Víra nám nepomůže bezprostředně změnit situaci a okolnosti. Ale pomůže nám změnit něco uvnitř nás. Vždycky budeme zažívat střety a sváry, napětí a tlak, nadšení i skleslost. ALE věříme-li Ježíši, žijeme-li z této víry, potom se na život budeme schopni dívat z Boží perspektivy, z Jeho úhlu pohledu. Žít z víry neznamená být slepý, ale dívat se na život Božíma očima. Věru, přišli jste sem jako hříšníci. To je fakt. ALE Bůh zde prohlásil, že Ježíš za vás zaplatil a očistil vás. Bůh zde prohlásil, že vám dává svého vlastního Ducha, aby ve vás žil a konal své dílo. Dejte Mu za pravdu. Buďte si jisti tím, co nevidíte. Jste v Jeho očích svatí a spravedliví. Máte Jeho sílu žít svatě a spravedlivě. Soustřeďte se na Něho a žijte z víry v Něho, ne z toho, co vidíte. Amen.