Milí přátelé, vy, kteří věříte slovu, co je psáno, že „ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě“ (1. Janův 4:4). Pokoj vám!
Před několika lety jsme tu měli ve škole holčičku, Vietnamku, která uvěřila Ježíši a moc chtěla být pokřtěna. Rodiče kupodivu souhlasili. Pár dní po křtu jsem mluvil s její maminkou – asi někde na chodbě, už nevím – a ona říkala, že ten křest nefungoval, protože holčička doma pořád zlobí. Maminka měla zjevně představu, že hříšný člověk se díky křtu stane imunním vůči pokušení, že už nikdy nepodlehne lidské slabosti, že už nezhřeší a ráno se probouzí se svatozáří. Tak tomu ale není.
Nebo jsou zase případy, kdy se lidé domnívají (a dokonce to hlásají!), že pokřtěný člověk může díky své víře dosáhnout v tomto světě všeho, co chce: zdraví, bohatství, úspěchu. Říká se tomu „evangelium prosperity“ – má to být dobrá zpráva, že Bůh chce pro své děti (a k tomu jim dává „moc víry“), aby se zbavily nemocí, nahromadily majetek a ve všem, na co sáhnou, se jim dařilo.
Dnešní úryvek z Pavlova 2. listu do Korintu (6:1-10), stejně jako úryvek z evangelia (viz výše), však mluví o něčem docela jiném. Apoštol Pavel spolu s dalšími misionáři, ačkoli byli pokřtěni a věděli, že patří Bohu, zažívali v tomto světě mnoho soužení a úzkosti, nepokoje a vyčerpání, hlad, rány a pomluvy. A byli Božími dětmi! Sám Ježíš byl na tom podobně. Nejen že musel čelit nenávisti lidí (už od narození - viz Herodes), ale celý život byl také vystaven pokušení alespoň ke zlomku nedůvěry k Bohu, alespoň k malým pochybnostem o Boží dobrotě a smysluplnosti plánu, který pro Ježíše Otec měl. A konečně i my sami můžeme - sami v sobě nebo od druhých - slyšet otázky typu: „Když jsi Boží dítě, jak to že sis zlomil ruku?“ „Když tě Bůh miluje, proč se tvoji rodiče rozvedli?“ „ Jak to, že coby křesťan nemáš vždy všechno, co si přeješ?“ „Jsi-li pokřtěn, jak to že jsi nemocný, chudý a neznámý?“ „K čemu je ti Bůh, když život s Ním nefunguje, jak bys chtěl?“
K čemu je ti Bůh, když život s Ním nefunguje, jak bys chtěl?
I Ježíš slyšel podobné pokušitelské otázky, které měly podkopat a podrýt Jeho důvěru, oddanost a podřízenost Jeho nebeského Otci. Bylo to na poušti, v judské pustině, kam Ježíše krátce po Jeho křtu odvedl Duch svatý, kterým byl Ježíš pomazán a naplněn. A Ježíš se tam postil, nejedl, hladověl, po 40 dnů. Ano, Bůh své děti někdy odvede na poušť a dovolí, aby měly nedostatek, stejně jako dovolí, aby přišly o své zdraví či majetek a zažily i neúspěch a nezdar /viz třeba Jób/. Jsou to doby zkoušek – zkoušek vytrvalosti, důvěry, ryzosti našeho vztahu víry; jsou to doby, které mají i nám samým odhalit, co by jinak zůstalo skryté. Pokušitel se samozřejmě chopí každé takové příležitosti, aby křesťana pokoušel a pokoušel se získat ho zpět na svou stranu.
Sám Ježíš nebyl imunní vůči Satanovu pokušení. Dnes jsme si četli, jak probíhala jedna taková přímá konfrontace tohoto Svůdce s dokonalým lidským Synem, plně spoléhajícím na Otce. Abychom dokázali o něco lépe pochopit a ocenit tuto událost z Ježíšova života, bude myslím dobré podívat se paralelně i na pokušení prvních zástupců lidské rasy, Adama a Evy. Zkusme porovnat okolnosti a detaily těchto dvou významných událostí lidských dějin.
Nejprve si uvědomme, že ani Adam ani Eva ani Ježíš nezažívali pokušení zevnitř. Díky svému původu – byli přímo od Boha – neměli v sobě, ve svém těle ani duši, žádné vrozené hříšné sklony, žádný chtíč, žádostivost, vzpurnost, rebelantství. Pokušení k nim však přicházelo „zvenčí“, od Pokušitele, který toužil do nich zasít semínko nevíry a svévole.
Zde ale jakoby podobnost mezi situací Adama s Evou a Ježíšovou končila. Adam a Eva přebývali v ráji, v zahradě Eden, kde měli všeho hojnost, kde byli spolu a nezažívali hlad ani trápení. Naopak Ježíš se ocitl na poušti, kde byl sám, kde měl nedostatek, kde extrémně zeslábl a vyhladověl.
Adam a Eva přesto podlehli touze být „jako Bůh“, když uvěřili lži Satana, kterou popíral Boží pravdomluvnost, péči a spolehlivost. „Nikoli, nepropadnete smrti (jak vám Bůh řekl). Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Naproti tomu Ježíš „podlehl touze“ být pravým člověkem, milovaným a závislým ve všem na Bohu, „podlehl touze“ nechat Boha být Bohem a Jemu důvěřovat a sloužit z celého srdce.
Adam a Eva podlehli touze být jako Bůh. Ježíš podlehl touze být pravým člověkem a nechat Boha být Bohem.
Čím se proti Pokušiteli mohli bránit? Adam a Eva měli od Boha Jeho slovo přímo; Adam slyšel na vlastní uši, co mu Bůh říkal; oni to měli takzvaně „z první ruky“. A přesto Boží slova odsunuli v této kritické chvíli do pozadí, na vedlejší kolej. To Ježíš používá „meč Ducha, jímž je slovo Boží“, jak píše Pavel (Efezským 6): odvolává se na Písmo, na inspirované Boží slovo, zapsané lidmi a určené lidem. Ač přichází „z druhé ruky“, neboli „ústy Božích poslů“, pořád je platné, jisté, mocné a účinné, jak Ježíš sám na poušti dokazuje. „Psáno jest …“ A těmi Božími slovy – jak je o nich psáno – je člověk živ, nejen chlebem (což byla podstata prvního pokušení). Boží slova nám jsou dána k životu, na rozdíl od lží Pokušitele, které vedly a vedou ke smrti.
Adam s Evou se svým postojem dali na stranu Božího nepřítele (Satan v pův. hebrejštině znamená Nepřítel, Protivník či Odpůrce) a stali se tak sami „ne přáteli“ Boha, kteří se před Ním začali ze strachu a hanby skrývat. Ježíš však, jako pravý člověk a zástupce lidí, přivedl člověka zpět na stranu Boha a nepřátelství vrátil tam, kam patří: mezi člověka a toho Zlého. Učinil to tak, že ač byl sám bez viny, přijal před Bohem všechna obvinění všech lidí na sebe, aby nám tak zajistil milost a volný přístup před Boží tvář!
Nakonec pak Adam a Eva přinesli na tento svět prokletí a smrt všem, kteří se z nich narodili. Ježíš naopak přinesl světu požehnání a život všem, kteří se z Jeho Ducha znovuzrodili. Tak to pochopil i apoštol Pavel a napsal: „Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života“ (1. Korintským 15:22).
Při svém pokušení na poušti Ježíš demonstroval, jak to vypadá, když člověk opravdově a plně spoléhá na Boha. Ano, někdy to znamená „pobývat na poušti“, zažívat vyprahlost a pustotu. Někdy to znamená mít hlad a nedostatek, třeba ve chvíli, kdy se něčeho vzdáme a dáme to potřebným (o tom je půst!). Někdy to znamená zažívat trápení a bolest, důsledky prokletí a smrtelnosti. Někdy to znamená čelit pokušením a zkouškám, kdy Boží slova – ujištění o Jeho blízkosti, o Jeho vítězství v Kristu za nás, o moci Jeho Ducha v nás – se i skrze naše pády a selhání ukážou být cennější než cokoli jiného.
Tím, jak Ježíš ukázal, jaké to je, když člověk zcela spoléhá na Boha, zároveň ukázal, jak zcela spolehlivý vůči člověku Bůh je. Bůh slíbil, že se o své děti postará, že je neopustí ani v době nouze, že je i ze smrti nakonec vysvobodí. Ježíš tím vším prošel, aby dokázal, že Bůh opravdu plní, co říká. On to splnil už Adamovi, kterého varoval. A splnil to i Ježíši, kterému kdysi na poušti poslal anděly, aby ho obsluhovali, kterého později vzkřísil z hrobu a kterého nám nyní, v „den spásy“, dává za Spasitele a Pána, abychom v Něm měli a žili nový život. Amen.