Větvičky k oslavě vítěze

Dobré ráno, mí osvobození přátelé!

Ano, je začátek května a to je pro nás čas, kdy si připomínáme osvobození od nacizmu v roce 1945. Tehdy spojenecká vojska přivezla vítězství do našich měst a vesnic a konec 2. světové války. Asi víte, že v Praze vítali lidé Rudou armádu, a to tím, že na projíždějící sovětské tanky házeli rozkvetlé větvičky šeříků. Proto se také šeříkové větévky staly symbolem květnového vítězství. Pamětníci dokonce říkají, že „nikdy nekvetly šeříky tak krásně, jako na jaře roku 1945.“

Svým způsobem jsme také my větvičky k oslavě Vítěze. Tak alespoň o nás mluví Ježíš v jednom ze svých podobenství. Nemluví v něm o šeříku, ale o vinné révě. To proto, že vinná réva byla v té době a v oblasti, kde Ježíš pobýval, jednou z nejrozšířenějších rostlin. Ovšem důvodem mohlo být i to, že zatímco u šeříku obdivujeme květy, vinnou révu pěstujeme kvůli plodům, hroznům vína.

Stejně tak i Bohu jakožto vinaři, sadaři a pěstiteli jde o to, abychom ve svém životě nenesli jen „květy na okrasu“, ale také „dobré plody“, sladké, šťavnaté ovoce. Ježíš na konci svého podobenství říká, že Bůh, nebeský Otec, bude oslaven (jako dobrý sadař), když my (jako větvičky) poneseme hojné ovoce. Co je ale tím ovocem a jak ho můžeme nést?

Na otázku, co je tím ovocem, odpovídá apoštol Pavel v jednom ze svých dopisů. Ovoce nazývá ovocem Božího Ducha působícího v nás. „Ovoce Božího Ducha … je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Galatským 5:22-23a)

Radost, trpělivost, dobrota, laskavost … Někdo možná řekne: „Takové ovoce nesu sám od sebe, k tomu nepotřebuji Boha!“ Bůh nám proto musí nastavit zrcadlo svého svatého a neúprosného zákona, abychom poznali, že to, co sami ze sebe plodíme, o co se sami snažíme, je jenom imitace a napodobenina ovoce, po kterém On touží. Jsou to jen „skleněné ozdoby“, a ne „plody života“. Tak jak jsme přišli na tento svět, máme totiž ten problém, že jsme jako větévky oddělené od životodárného kmene. Jsme špinavé a seschlé, proto je takové i naše ovoce. Člověk zrozený jako hříšník nese hříšné ovoce, koná hříšné skutky. I jeho nejlepší činy jsou více či méně pošpiněné hříchem. Hlavní problém je především v nás, ne v našem ovoci.

Když si tohle člověk uvědomí a přizná, může se začít ptát: „Jak na to? Moc rád bych nesl skutečně dobré ovoce a zažíval a projevoval opravdovou lásku a nepomíjející radost a pokoj hluboko v srdci a trpělivost namísto nedočkavosti a laskavost místo hrubosti.“ Jak tedy mohu nést to dobré ovoce?

Zde vstupuje do hry Sadař neboli Vinař. „Můj Otec je Vinař,“ říká Ježíš. A hlavní věc, kterou musí Bůh-Vinař udělat, je očistit větve. Ježíš řekl učedníkům, kteří s Ním tehdy chodili po krajině a naslouchali Jeho vyprávění o Bohu: „Vy jste již čisti pro/skrze slovo, které jsem k vám mluvil.“ Oni Ježíšovo slovo přijali jako slovo od Boha, jako věrné a spolehlivé slovo, a poznali z něho, že Ten, který s nimi mluví, je přišel vysvobodit z jejich hříšného, prázdného, zbloudilého, neplodného a odsouzeníhodného života. Stejně tak i my, kteří jsme uvěřili Ježíši, že právě On a jedině On nás přišel zachránit od nás samých, i my jsme Bohem-Vinařem očištěni skrze to slovo o Něm.

S tím souvisí druhá věc, kterou Vinař s větvemi udělá: naroubuje je na vinný kmen! Na kmen, který je živý, bujný, vitální. Tím kmenem je sám Ježíš. Když jsme pokřtěni v Boží jméno, Bůh nás napojí na kmen; spojí a sjednotí nás se svým Synem Ježíšem. „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ 

Při křtu se stáváme součástí Krista, stáváme se jedno s Kristem. Křest neznamená, že vstupuji do nějaké organizace, nebo že se stanu členem nějakého klubu. Jde o napojení na Toho, který je Život. Jde o sjednocení s životem-pulsující Osobou, která zemřela, ale také vstala k novému žití. Bůh nás potom už nevidí jako jednotlivé, uschlé větve na zemi, ale vidí nás jako součást svého dokonalého a milovaného Syna. Úžasná věc – být větévkou na kmeni, kterým je Ježíš. Být v Kristu. Jedině tak je možné nést ovoce. Jedině tak nebudeme neplodné větve, neuschneme a nebudeme vyhozeni a spáleni!

Kvůli tomu Ježíš důrazně říká: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. … Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce.“ Možná se někdo zeptá: „A co to vlastně přesně znamená, že zůstáváme v Kristu a On v nás?“ Velice dobrá otázka! Co znamená zůstávat nebo přebývat?

Představte si, že k vám přijde soused, třeba na kafe. Nebo kamarád na návštěvu. Oni u vás nezůstávají a nepřebývají, přišli jen na chvíli, jako hosté. Nic jim u vás nepatří. Vypijí si kafe, podělí se o novinky a zase odejdou. Kdyby k vám přijela návštěva na dva měsíce, už si asi přiveze kufr svých věcí a vy jí určíte pokoj, který bude její. Ale jste to pořád vy, kdo jste doma; váš je ovladač na televizi i to, co je v lednici. Je to vaše; návštěva to nemůže volně užívat.

Ale přebývat a zůstávat představuje něco jiného, totiž něco trvalého a společného. Když k vám někdo přijede bydlet napořád, když se třeba oženíte či vdáte, už to není o jednom pokoji pro návštěvy a o tom, že tohle je moje a tohle tvoje. Přebývat a zůstávat znamená trvalé a naprosté sdílení a sjednocení. Ve všem! Přebývat v Kristu znamená, že On s námi sdílí všechno, co je a čím je. Páni!

Zůstávat v Kristu znamená, že mám vírou k dispozici Jeho svatost a dokonalost, Jeho lásku, Jeho moc, Jeho moudrost, Jeho trpělivost, Jeho pohled na svět. Zkrátka všechno to, co je v kmeni, má nyní k dispozici každá větvička spojená s kmenem! Proto mohl apoštol Pavel tváří v tvář různým protivenstvím i smrti prohlásit: „Všechno mohu/dokážu v Kristu, který mi dává sílu!“ (Filipským 4:13) Co se děje nám, děje se Kristu, ve kterém jsme, o On všechno snese a nade vším zvítězí. Nad naším hříchem i nad naší smrtí…

Stejně důležitá, ačkoli někdy křesťany přehlížená, je ale i ta druhá část naší jednoty s Kristem. To, co v Kristu mám, nemám proto, abych to užíval dle svého uvážení a pro své účely. Jako my zůstáváme a přebýváme v Kristu, tak i On zůstává a přebývá v nás. On není v mém životě jen na návštěvě!

Všechno, co my máme a čím jsme, je teď i Jeho. To je tajemství nesení ovoce: že jsme vždy Kristu k dispozici, že náš čas, naše schopnosti, naše dary, naše všechno patří také Jemu. Jde tu o oboustranné partnerství. Dáváme se Mu plněji a plněji k dispozici. Jsme oči, uši, ruce a nohy, které On používá, jak sám chce, totiž ke konání Otcovy vůle. Jedině On v nás to dokáže. Jedině Jeho Duch v nás může nést „ovoce Ducha“, které oslavuje Boha.

Tajemství nesení dobrého ovoce není v tom, že se budeme držet předpisů a pravidel pro úspěšný život. Žádné kurzy ani příručky nás nenaučí být někým, kým ve své podstatě nejsme. Naučí nás jen lépe skrývat naše skutečné, hříšné já. Jenom Bůh dává v Ježíši Kristu „život mrtvým a povolává v bytí to, co není“ (Římanům 4:17).

Bůh k nám přišel v Kristu darovat nám odpuštění a život a sám žít ten život. My můžeme v Něm odpočinout a netrápit se tím, co a jak kdy správně říct a udělat. Stačí se víc a víc soustředit na kmen, ne na ovoce; to poroste samo a spontánně. Zkrátka my sami nemůžeme vyprodukovat Boží život, ale můžeme ho odrážet a vyjadřovat.

Když jsme jedno s Ježíšem, je to víc než pouhá blízkost, je to víc než pouhá Boží přítomnost (Bůh mi kouká přes rameno). Je to obecenství, společenství, sdílení, nerozdělitelná spolupráce, při které Bůh koná skrze mne své dílo a já Mu v tom důvěřuji. Vždyť bez spojení s Ježíšem nemůžeme činit nic. Ovšem s Ním dokážeme skvělé věci.

Amen.