Někteří lidé meditují o Kristově utrpení tím, že svůj hněv vybíjejí na Jidášovi. Tento povyk směrem k Jidášovi je uspokojuje, protože mají ve zvyku stěžovat si na jiné lidi, odsuzovat a napomínat své protivníky. To by mohlo být meditací o Jidášově ničemnosti, ale ne o Kristových utrpeních.
Někteří cítí soucit s Kristem, bědují a pláčou nad jeho nevinností. Jsou jako ženy, které následovaly Krista z Jeruzaléma a Kristus je pokáral a bylo jim řečeno, aby raději plakaly nad sebou a svými dětmi.
Ale ti, kdo rozvažují nad Kristovými pašijemi správně, na ně nahlížejí s hrůzou zasaženým srdcem a zoufajícím si svědomím. Tato hrůza musí být pociťována, když jste svědky tak přísného hněvu a neústupné vážnosti, s níž Bůh pohlíží na hřích a hříšníky, a to natolik, že nebyl ochoten propustit hříšníky ani pro svého jediného a nejdražšího Syna, aniž by za ně zaplatil ten nejtěžší trest.
(Meditace o Kristově umučení, rok 1519.)
