Dobré ráno, přátelé –
Většina z vás se již někdy houpala na houpačce. Myslím tu sedačku, která je pomocí lan upevněná nahoře ve větvích stromu nebo ke kovové tyči. Znáte také princip houpání na takové houpačce – jak musí člověk měnit těžiště střídavým zakláněním a předkláněním, anebo potřebuje mít někoho za sebou, kdo ho bude neustále postrkovat, aby se nezastavil. Někdy to při houpání vypadá, když se člověk pořádně rozhoupe, že každou chvilku musí ze sedačky vylétnout. Ale pak ho zase gravitační síla přitáhne zpátky a setrvačná na druhou stranu. Co je ale důležité pro to, aby se člověk mohl bezpečně houpat? Aby při výkmitu neuletěl, ale dostal se zpátky? Samozřejmě, pevná lana a také pevné uchycení „tam nahoře“. Houpačka bude kmitat jako kyvadlo ze strany na stranu, z extrému do extrému, ale je to v pořádku, když víme, že nahoře je bezpečně přichycená a nehýbe se.
Život na houpačce
K takovéto houpačce bychom docela dobře mohli přirovnat i lidský život. Myslím tím nejen ty objektivní okolnosti kolem nás, ale i naše subjektivní vnímání těch okolností. I my si, ve své duši, v našem cítění a náladách, můžeme připadat jako na houpačce. Jednou se cítíme skvěle, jako by nám svět ležel u nohou; a jindy se cítíme pod psa. Jednou se cítíme neohroženě jako supermani, abychom se vzápětí ptali sami sebe, jaký smysl má všechno to pachtění. U někoho se tahle „emocionální houpačka“ houpe pomalu, u někoho rychle; u někoho má jen malé výkyvy, a u někoho tak veliké, že když na to přijde, propadá člověk šíleným depresím a až chorobné sklíčenosti.
I věřící se houpají
Bylo by chybou myslet si, že takové stavy jsou cizí těm, kteří věří v živého Boha. Kdepak, i my, věřící, zažíváme stavy, kdy se naše duše rmoutí a trápí, a naopak stavy, kdy je rozjařená a přetéká veselím. Také o tom zpíváme, např. v písni 554: „Bůh k zármutku i k radování zná příhodnost i pravý čas“ (evang. zpěvník č. 554, sl. 4). Bůh náš život někdy tak rozhoupe, že se nám z toho až točí hlava. Někdy nám také mnoho dá, jindy zase mnoho vezme. Jak nám to připomněly děti ve své písni: „Ať už bere, nebo dává, dětí svých se nerad vzdává…“ Bůh nám bere i dává podle svého svrchovaného uvážení a podle svého láskyplného záměru.
Proč? Abychom věděli, co je důležitější. Jako na houpačce bylo důležité pevné uchycení a bezpečné upevnění tam nahoře, stejné je to i s naším životem. V duši můžeme lítat sem a tam, až se nám zdá, že se z toho zjančíme. Avšak my, věřící v živého Boha, můžeme vždy „pohlédnout vzhůru“ – a tam spatříme, že Bůh je ta nejpevnější jistota a nejspolehlivější naděje, kterou lze mít. Bůh se nám v Ježíši stal pevným uchycením v srdci; jistotou, která se zarývá hlouběji, než kam sahají všechny naše pocity, smysly a myšlenky. Spíše pomine nebe a země, než Boží slova o Jeho věrnosti.
Víra hledí dál a za
O tom je také víra v Boha. Kdybychom si někdy probírali „základní abecedu víry“, narazili bychom na to, že víra je vzdorovitá – vzdoruje tomu, co se nám jen zdá, co vidíme a cítíme. Ne že by popírala smutek, utrpení a bolest. Ale víra hledí dál a za tyto vnější věci, okolnosti a pocity. Hledí až k Bohu a Jeho slovu; k tomu, co On říká, že je pravda; k tomu, co On slibuje, že se stane. Víra vnímá neviditelné. Vzpomeňte třeba na Abrahama – on nepopíral, že je mu sto let, že je starý a že jeho žena Sára nemohla mít děti. Nehleděl ale jen na tyto viditelné „skutečnosti“, ale vírou „hleděl vzhůru“ a tam se chopil Boha a Jeho zaslíbení. Věřil, že Bůh je mocen splnit, co slibuje, ačkoli se to nezdá. Nemyslete si, i Abraham měl výchylky a výkyvy ve svých pocitech („Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný.“ Gen 15:2), ale ty mu nebránily hledět s jistotou vzhůru a odvážně vpřed k tomu, co mu Bůh připravil.
Žalmista v zajetí
Podobné to bylo i s pisatelem Žalmu 43, který jsme si před chvílí četli. Lze z něho vyčíst, že byl pravděpodobně napsán zbožným židem během babylonského zajetí. Pisatel s bolestí v duši přebývá mezi bezbožnými lidmi v Babylonu, mezi záludnými a podlými. Popisuje své soužení a skleslost. Všimněme si přitom, že si před Bohem na nic nehraje, ale naopak všechnu svou tíhu před Boha předkládá. Probírá s Ním své rozpoložení; nestydí se za to, co prožívá. Nepřetvařuje se a neříká si, ‚Tohle Bohu raději říkat nebudu, to je nevhodné, to by se zlobil.‘ Žalmista vylévá své srdce před Bohem a tím ho dává k dispozici Bohu, aby ho léčil a utěšil.
Dále si všimněte, že při odkrývání svého stavu před Bohem proplétá stížnosti i prosby. Na jedné straně si stýská: „Proč zanevřel jsi na mě, proč stále chodit mám zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?“ Proč? Proč? Častá otázka v soužení, viďte? Ale na druhé straně vzápětí prosí Boha, aby ho vedl – „Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou.“ Jako by věděl, že jeho pocity žalu a zoufalství by ho mohly oklamat, svést na scestí, že by sám mohl v těžkostech zbloudit. Sám by neviděl, co mu Bůh touží ukázat, co ho chce naučit, čeho chce dosáhnout. A proto prosí, aby ho Bůh provedl jeho vlastními pocity a vnesl světlo do jeho temných emocí.
A nakonec vidíme, že jeho víra – vzdorující pocitům zklamání – nakonec i vítězí. Jakoby se v té chvíli na „houpačce života“ podíval vzhůru. Bůh je pořád Bohem a je tam, kde má být. A tak, na rozdíl od přirozeného člověka, napomene místo Boha svou duši! Říká jí: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej!“ Podobně zpíváme v písni 554: „Nu, ztiš se duše, ztiš se cele a svěř se Páně vedení …“ (554/3). Žalmista i my jsme si připomněli, že naše pevná jistota není v tomto nejistém světě! Nic stvořeného nám nemůže poskytnout trvalé bezpečí. „Tys přece moje záštita, Bože.“ připomíná pisatel Žalmu 43.
Bůh je v tom s námi
Možná někoho z vás napadne: ‚To se to Bohu mluví, když je někde v klídku, daleko od nás, kteří tu trpíme.‘ Nic nemůže být dál od pravdy. Bůh trpí se svými dětmi; Bůh dokonce trpí za své děti! Proto se také Ježíš nazývá Immanuel, Bůh s námi – Bůh s námi v každé radosti i v každém soužení! Všechny ty nářky a bolesti, které pisatelé v Bibli popisují, Bůh zná. I to, co píše žalmista, Ježíš sám prožil. Všechno, co Boží lidé v průběhu dějin prožívali částečně a útržkovitě – to trápení, opuštěnost, zklamání, hlad, zármutek – to zažil Ježíš plně. Bůh v Ježíši zakusil celou škálu lidské bolesti; obsáhl v sobě celou šířku lidského utrpení, poznal smutek duše až k smrti. A nejen to. Ježíš zahrnul i všechno to, co stojí na počátku všech krutostí, zklamání a bolestí: lidský hřích, bohorovnost, bezzákonnost. A Ježíš to vše na sobě odnesl na kříž, abychom věděli, že tomu všemu učinil konec.
Ať chceme, nebo nechceme, bude náš život v tomto světě jako houpačka. Nemůžeme být jen šťastní bez přestání. Ten, kdo je neustále veselý, je buď velice povrchní a prázdný, nebo lhostejný a slepý vůči těžkostem a tragédiím kolem. Nemusíme být ale ani ustavičně skleslí a zoufalí. Když se nám zdá, že už jsme příliš dlouho nebo daleko na jedné straně houpačky – co máme dělat? Žalm 43 nám to ukazuje: Promluvte si o tom s Bohem! Proste o Jeho vedení! Napomeňte svoji vystrašenou duši, místo abyste ji poslouchali! Hleďte místo na sebe raději na Boha – připomeňte si, kým je a jaký je. On je naše jediná jistota, naše upevnění a ukotvení, a ne ony proměnlivé okolnosti, prožitky a pocity, kterými reagujeme. To, že se nám Bůh díky Ježíšově oběti stal Otcem navěky, se nezmění a je to pravdivé, ať to cítíme, nebo ne. Můžeme tomu spolehlivě věřit a víc a víc zažívat. Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3 (nahráno v domácím prostředí):
- verze KÁZÁNÍ