Milí nebojácní a bohabojní přátelé –
„Nebát se a nekrást.“ To je heslo, které je připisováno T. G. Masarykovi. Jistě právem, i když původní kontext, ve kterém zaznělo, byl trochu odlišný, než bychom čekali. Jak jsem se dočetl, v roce 1913 v jednom svém projevu na adresu pražského magistrátu povzbudil Masaryk své spolustraníky, aby se nebáli projevit své názory a postoje a aby se v hospodaření zastupitelstva přestalo krást. Když se později Masaryk stal první československým prezidentem, novináři toto povzbuzení, „nebát se a nekrást“, začali připisovat Masarykovi jako jeho obecný morální postoj. A on proti tomu nic neměl. A tak se používá dodnes.
„Nebát se a nekrást.“ To znamená nedovolit strachu, aby byl naší motivací a pohonem k tomu, jak žijeme a co děláme. Nenechat strach, aby nám bránil konat věci potřebné, správné, prospěšné, ač třeba nepopulární. A k tomu nekrást, ale ctít to, co patří jinému, jako nedotknutelné, a to, co patří všem, jako vskutku společné a všem sloužící.
Možná víte, že toto heslo se za socialismu „zkomolilo“ a vzniklo z něho jiné, významem, dá se říct, protikladné: „Nebát se a nakrást“. V roce 1999 vznikl dokonce český film s názvem „Nebát se a nakrást“ (na ČSFD má hodnocení 11%, což hovoří samo za sebe). Tohle heslo nás vlastně vyzývá, abychom potlačili strach či zábrany ke krádežím a podvodům, abychom se nebáli ani spravedlnosti lidské (která bývá krátká a děravá), ani té věčné – spravedlnosti Toho, jehož vize pro člověka zahrnuje i pokyn: „Nebudeš krást.“ (Známější jako: Nepokradeš!)
„Nebát se a nekrást.“
„Nebát se a nakrást.“
Existuje tedy druh strachu, který je dobré potlačit, překonat či zapudit (např. ten, o kterém mluvil Masaryk), ale je také druh strachu, který je dobré uchovat a pěstovat. Podívejme se tedy na to, co nám k tématu strachu, děsu, chvění a bázně říkají dnes čtené úryvky z Písma.
Bible také mluví o dvojím strachu: jednak ve smyslu hrůzy, děsu, zděšení, obavy a tísně, a jednak ve smyslu posvátné bázně, úcty, respektu a vážnosti.
1- STRACH JAKO HRŮZA
Možná jste se už setkali s citátem Járy Cimrmana, fiktivního velikána a vynálezce, který zní záměrně jako protimluv: „Jsem tak velký ateista, až se bojím, že mě Pán Bůh potrestá.“ Ta humorná věta zvážní, když si uvědomíme, že „Cimrman“ tak vyjádřil, co skutečně lidé bez Boha budou zažívat: strach, hrůzu a děs před trůnem Toho, koho celý život odmítali, jehož zákony svévolně přestupovali, a co hůř, jehož štědrou milostí pohrdali a jehož vykoupenému lidu se vysmívali...
V Žalmu 14 o tom stojí psáno: „Bloud si v srdci říká: ‚Bůh tu není.‘ … Což nevědí všichni, kdo páchají ničemnosti, kdo jedí můj lid, jako by jedli chleba, ti, kdo Hospodina nevzývají, že se jednou třást budou strachem? (Neboť) S pokolením spravedlivého je Bůh.“
Bezbožný člověk sám udělal z Boha svého nepřítele – z toho Boha, který i jeho miloval, i jeho toužil zachránit, i pro něho přišel v Ježíši na zem a byl vyvýšen na kříž. I my, dnes křesťané, jsme kdysi patřili mezi Boží nepřátele, ale došli jsme slitování a nalezli smíření a život v Kristu. „Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni Jeho životem,“ vysvětluje apoštol Pavel v listu Římanům 5:10.
Jelikož jsme Bohem smířeni, zachráněni, obnoveni a milováni, jak je to se strachem coby hrůzou a děsem v našem případě? Vytěsňuje ho dokonalá láska, nahrazuje ho radost ze spásy, překonává ho důvěra v Boží moc, moudrost a péči.
Apoštol Jan píše: „V tom Jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu (a ne strach) pro Den soudu – neboť jaký je On, takoví jsme i my v tomto světě (jsme v Něm a On v nás!). Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1. Janův 4:17-18)
Proto andělé i Pán Ježíš svému lidu tolikrát říkali: „Nebojte se!“
Nebojte se pozemských nepřátel: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou…“ (Matouš 10:28a) Bůh přece křísí i mrtvé!
Nebojte se Satanových žalob za své hříchy: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost… Dnes se vám narodil Spasitel.“ (Lukáš 2:10a,11a) Bůh sám nás přece v Kristu ospravedlňuje!
Nebojte se toho, zda budete mít vše potřebné, zda na vás Otec nezapomene: „Nebojte se, máte větší cenu než mnoho vrabců.“ (Lukáš 12:7) Bůh přece dobře ví, co a kdy potřebujeme, a je k nám štědřejší, než jsme my vůči svým dětem.
Jak jsme si však ukázali, existuje i strach potřebný, chcete-li „strach nekrást“, strach jakožto bázeň před Bohem, spojená s úctou a vážností. Kde se v nás tato „žádoucí bázeň“ bere a co ji vlastně probouzí? Podívejme se opět do Písma:
2- STRACH JAKO BÁZEŇ
Žalmy nám připomínají, že bázeň, úžas a úctu v nás probouzí Boží majestát a jedinečnost, jakož i Boží mocné a věrné skutky. „Strašný je Bůh v kruhu svatých, nesmírný, budící bázeň ve všech kolem sebe. Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako Ty? Jsi nepřemožitelný, Hospodine, a Tvá věrnost Tě provází všudy.“ (Žalm 89:8-9) „Pojďte, pohleďte na Boží skutky, tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň.“ (Žalm 66:5)
Bázeň, spojenou s vděčností, v nás probouzí také Boží milost a milosrdenství, které Ho vedli k tomu, aby náš trest za hříchy vložil na svého Syna a nám navěky odpustil. „Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u Tebe je odpuštění; tak vzbu-zuješ bázeň.“ (Žalm 130:3-4) Také Boží léčebné a život obnovující zásahy, konané rukou Jeho služebníků, jsou příčinou bázně mezi Božími lidmi. „Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.“ (Skutky 2:43)
Každý z nás, křesťanů, má pak ještě jeden důvod pro každodenní bázeň. Tím důvodem je, že si z nás Bůh učinil svůj chrám, ve kterém přebývá a ve kterém působí. Proto je také nám řečeno: „… s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se Mu líbí.“ (Filipským 2:13) Páni!
Když Martin Luther vysvětluje ve svém Malém katechismu jednotlivá Boží přikázání, začíná každé z nich slovy: „Máme se Boha bát a milovat Ho…“ Často to přivádí čtenáře ke zmatku. Jak lze spojit lásku a strach? Není zde ale míněn strach a hrůza, které má třeba dítě ze strašidel nebo z bouřky. Je míněna bázeň, kterou má milované stvoření před svým milujícím Tvůrcem.
Když se nad tím ještě jinak (a pro dnešek naposledy) zamyslíme, jak hrůza, tak bázeň se v nás probouzí, když poznáme rozdíl mezi námi a Bohem. Pokud nás toto poznání ohrožuje (jako třeba Adama v Edenu, Gen 3:10), povstane v nás hrůza a děs. Pokud jsme naopak tímto poznáním požehnáni (jako třeba Josef v egyptském otroctví, Gen 39:2,9; 5:19), zrodí se v nás pravá bázeň a úcta před naším Bohem.
Vždyť tento úžasný a úžas budící Bůh není proti nám. Je s námi! Nic nás nemůže oddělit od Jeho lásky k nám v Kristu Ježíši, našem Pánu.
A proto, nebojácní a bohabojní, „služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním.“ (Žalm 2:11) Amen.