Milí přátelé a sourozenci v Kristu, který je naším životem. Amen.
V červnu letošního roku jsem byl s manželkou v Paříži a spolu jsme navštívili zahradu malíře Clauda Moneta v nedaleké obci Giverny. Po zaparkování jsme nejprve chodili sem a tam podél vnější zdi a byli celí natěšení z toho, že „tady za tou zdí už budou ty kytičky!“ Ale chvíli nám trvalo, než jsme našli překvapivě malý vchod. Možná jsme čekali velkou bránu a dlouhou frontu, ale byly tam jen malé dveře a kupodivu bez zácpy. A za nimi byl … samozřejmě obchod se suvenýry … a za ním pak už zahrada se záhony, s Monetovým domem, plným jeho maleb a pozůstalostí, a také mostík a jezírka s lekníny, jak je známe z malířových obrazů. Prostě nádhera!
Asi jste pochopili, že zmiňuji tuto historku právě kvůli těm dveřím, které vedly dovnitř zahrady. Ježíš v dnešním úryvku také mluví o dveřích, přesněji o bráně a o cestě. Říká, že široká je brána a prostorná cesta, vedoucí do záhuby, a naopak že těsná je brána a úzká cesta, vedoucí k životu. Tou první mnozí procházejí, tu druhou málokdo nalézá. A proto také Ježíš hned na úvod vyzývá své posluchače (i nás!), aby vešli tou těsnou branou, jakmile ji naleznou. „Vejděte těsnou branou!“
Když Ježíš mluví o duchovních pravdách, používá příměry, které tehdy lidé běžně znali a dokázali si je snadno představit. Zde Ježíš naráží na tehdejší běžnou situaci ohledně cesty do velkého města, která tehdy bývala obehnána hradbami: dovnitř vedla pohodlná cesta skrze širokou bránu, určená pro masy lidí, pro poutníky a obchodníky, kteří den co den vcházeli a hledali ve městě štěstí a úspěch. Pak ale tu a tam existovala ve zdech hradeb i úzká branka, malá vrátka, někdy soukromá, jen pro ty, kdo ji znali, která ústila do uzoučké chodbičky.
V Ježíšově přirovnání však obě brány a obě cesty nevedou do téhož města, na stejné místo. Široká brána – říká Ježíš – vede do záhuby, do zkázy, zatímco úzká vede k životu a k naplnění. A tady někdy slýchávám otázky a námitky lidí.
„Je-li Bůh láska a touží-li nás všechny zachránit a mít u sebe, proč je cesta ke spáse úzká a brána k životu těsná?
Nečekali bychom spíše, že milující Bůh učiní ‚vchod do života‘ přístupný, široký a prostorný?“
Dobrá otázka, viďte. Ona ta brána k životu je svým způsobem široká… a svým způsobem je úzká… Možná to zní, jako bych neměl všech pět pohromadě. Zkuste porozumět, jak to myslím.
Z jakého pohledu je „vchod do života“ široký? Především není založen na nás a našem dodržování určitých pravidel! „Úzké“ (úzkoprsé) by v jistém smyslu bylo, kdyby ke vstupu do života byl Bohem požadován třeba přesný počet našich modliteb denně (např. 5), nebo určité procento příjmu, které bychom dali jako almužnu chudým, nebo opakování určitých slov dokola (mantra), nebo návštěva určitých míst na zeměkouli, atd. Ještě užší a omezenější by bylo, kdyby vstup do věčného života Bůh umožnil jen lidem narozeným v určité kastě, v určitém národě, s určitou barvou pokožky, s určitým množstvím peněz v bance nebo s určitou pozemskou mocí a vlivem.
V tomto ohledu je „vchod do života“, do kterého nás Ježíš naléhavě vybízí, abychom vstoupili, velmi široký a otevřený všem, nikoho nevylučuje a nediskvalifikuje, neboť není založen na lidských zásluhách či naopak selháních, na minulosti člověka, nezáleží tu na věku a zralosti, na pohlaví, barvě kůže nebo řeči jazyka, na lidské moci či bezmoci. Ježíšem otevřená „brána do života“ nehledí na lidské hodnocení sebe sama nebo druhých. Ptám-li se: „Je ta brána dost široká pro někoho, jako jsem já? Pro někoho tak nehodného, neurozeného, hříšného, zbloudilého, zkaženého jako já?“ Ano, právě pro takové je doširoka otevřená a nesmírně prostorná.
Docela dobře to vystihuje jeden vtip – o chlapíkovi, který po smrti stojí u nebeské brány a dozvídá se, že ke vpuštění potřebuje získat „sto bodů“. A tak začne vypočítávat, co všechno za života dělal: „Byl jsem v kostele každou neděli.“ „Výborně, 1 bod,“ slyší odpověď. „Jenom jeden? Taky jsem dával pravidelně ošacení na charitu.“ „Skvělé, další bod.“ „Zase jen jeden? Pak jsem odjel do Afriky a pomáhal tam hladovějícím lidem.“ „Paráda, 2 body.“ „Jen dva? A co to, jak jsem navštěvoval mentálně postižené, jak jsem nechal vybudovat dětské hřiště, jak jsem složil písně k Boží chvále, jak jsem přispíval na náš sbor?“ „Máš pochvalu, dohromady dva a půl bodu.“ „Cože? Takhle se do nebe dostanu jenom z Boží milosti!“ „Tušé! Sto bodů. Pojď dál.“
Právě v tomto smyslu, tímto způsobem je „vchod do života“ úzký! To proto, že spočívá výhradně na Boží milosti, na nezasloužené Boží přízni, která vylučuje lidskou pýchu a lidské výkony tím, že dává život jako dar – kterémukoli hříšníku, s malými i velkými „škraloupy“ ve svém životě. Ta brána k životu je založena na dokonalosti nikoli naší, ale jednoho jediného člověka, Ježíše Krista.
Jen Ježíš žil bezchybně, zemřel nevinně a vstal vítězně z mrtvých. Za nás, kvůli nám a pro nás. Proto On sám je tou branou, těmi dveřmi, tou cestou.
„Já jsem dveře,“ říká. „Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ (Jan 10:9) Ve spojení s Ježíšem, a nikým jiným!, jsme zachráněni a nalézáme skutečný, naplněný život – Jeho život, život čerpající z Boha, život zaměřený na druhé a konající s láskou v jejich prospěch.
Brána k životu je těsná, neboť skrze ni nelze projít ani s vlastními hříchy, ale ani s vlastními představami o své spravedlnosti a soběstačnosti. Nemůžeme vzít s sebou své hříšné, sebestředné ani pyšné, sebevyvyšující Já. Cesta do života je těsná z obou stran – ne abychom na sebe nabalovali víc a víc svých zásluh a „bodů“, ale spíše abychom postupně odkládali a zbavovali se toho, co je z nás a podle nás, tak jak Ježíš se vším, co je On, přebírá vládu v našem životě.
Jen Ježíš sám nás vede do prostorné „zahrady života“ a říká:
Kdo chce jít za mnou a okusit život,
zapři sám sebe, vezmi svůj kříž
(na kterém visí tvé hříšné já) a následuj mě.
Vejdi těsnou branou do mého života.
Dokud je čas, dokud mě lze ještě nalézt.
Amen.