Milí přátelé, vidící v Kristu svůj poklad –
Pokud si vzpomínáte, někdy zde v kapli zpíváme chválu Věčný Králi, Pane můj. Její sloky v sobě shrnují některé významné události z Ježíšova života. Zpívá se tam např.
„U Jericha slepý žebrák byl, // prosil: „Mistře, ať vidím, dej!“ //
Já vím, že Ježíš rád to pro něj učinil. // Hned prohlédl a za Pánem šel!“
Tahle píseň nás může mj. povzbudit k tomu, abychom si ty známé příběhy znovu přečetli z biblických evangelií. Jejich text je totiž bohatší a můžeme v něm objevit další úžasné a zajímavé podrobnosti. A hlavně v nich a nad nimi můžeme hledat uplatnění pro své vlastní „chození s Bohem“ a „hledání Jeho tváře“.
Dnešní kázání o slepém žebrákovi nedaleko Jericha a o tom, jak mu Ježíš vrátil zrak, si rozdělíme na pět (různě dlouhých) částí, které jsem nazval následovně:
1- Před Jerichem, za Jerichem nesmí nikdo stát; 2- Slepý žebrák; 3- Překřičet hlasy; 4- O co ti vlastně jde? 5- Naše slepota a navrácení zraku.
1- PŘED JERICHEM, ZA JERICHEM NESMÍ NIKDO STÁT
Když Ježíš chodil po této zemi, vyléčil mnoho chromých, slepých a hluchoněmých. Dělal to i na své poslední cestě do Jeruzaléma, kde ho nakonec čekalo zatčení, mučení a ukřižování. Cesta do hlavního města vedla tehdy přes město Jericho. A tam někde se stalo to, co popisují tři pisatelé evangelií, Matouš, Marek i Lukáš, ovšem každý trochu jinak.
Matouš ve svém záznamu píše, že se s Ježíšem setkali dva slepí na cestě z Jericha; Lukáš píše o jednom slepém na cestě k Jerichu; a Marek, ze kterého jsme dnes četli, zmiňuje jednoho slepce na cestě z Jericha, a uvádí jeho jméno: Bartimaios. Hmm. Jak to tedy opravdu bylo?
Tohle je, myslím, užitečné místo k zastavení a uvědomění si jedné důležité skutečnosti ohledně biblických evangelií. Ty texty jsou svědecké výpovědi lidí o událostech, které se staly v jejich době. Nejde o novinové reportáže nezaujatých pozorovatelů. Nejde ani o policejní protokoly, sepsané při výslechu. Ačkoliv, i v novinovém zpravodajství různých autorů najdete rozdíly, a dokonce ani v rámci policejního vyšetřování se drobné nesrovnalosti ve svědectví nepovažují za důvod k popření jejich autentičnosti.
Rozdíly v detailech evangelijních záznamů téže události (pokud skutečně jde o tutéž událost!) nejsou důkazem o nepravosti těchto svědectví, ale naopak dokládají věrohodnost těchto svědectví. Ukazují, že nešlo o nic domluveného nebo naučeného – jak tomu bývá např. u sehraných mezinárodních sňatků, kde se dva cizí lidé učí nazpaměť detaily z údajně společně strávených chvil. Realita života je přece jiná; já a má žena se budeme lišit v našich výpovědích o naší společné dovolené loni v létě. A opravdu jsme na ní byli!
Podobně, když se budete vyptávat řekněme 100 fanoušků, kteří navštívili jeden a ten samý fotbalový zápas: každý posléze bude mít v detailech nebo důrazech odlišnou výpověď. Neznamená to, že se žádný fotbalový zápas neuskutečnil. Znamená to jen, že se sice stal, ale ovlivnil lidi vždy trochu jinak; v každém případě nezapomenutelně.
Chtěl bych proto varovat před úpornou (i zbytečnou) snahou dokonale zesynchronizovat a zharmonizovat jednotlivé výpovědi evangelistů. Spíše se zkoušejme podívat na popisovanou událost právě očima toho či onoho svědka. Co jedinečného nám chce říct? Co vyzdvihuje, na co se zaměřuje, čeho si všímá? Jaká slova k tomu používá? V tom je ta přednost, že máme čtyři evangelia, čtyři pohledy na jeden úžasný a úžas budící život Krista-Mesiáše.
Pokud vás přesto zajímá, jak sladit odlišné popisy téže události, vězte, že mnohé rozdíly jsou jen zdánlivými nesrovnalostmi. S přihlédnutím na tehdejší skutečnosti, kulturu a zvyklosti vyjadřování vyjde obvykle velmi rychle najevo, že se o žádné rozpory nejedná.
Například zde v otázce, kde Ježíš slepého vyléčil (případně oba dva), je pravděpodobné vysvětlení v tom, že tehdy byla Jericha dvě: jedno to staré, zničené dávno předtím Izraelci pod vedením Jozua, který ono místo proklel (viz Jozue 6:26); a druhé nové, zbudované o staletí později Herodem Velikým asi 1,5km jižně od toho starého, a to s mnoha římskými prvky. Ze starého Jericha je dnes archeologické naleziště a je součástí jednoho nynějšího města Jericha. Mimochodem, je to vlastně opačný způsob, než jak vznikly např. nedaleké obce Horní a Dolní Lukavice; zde šlo původně o jedny Lukavice, které se rozdělily vedví. U Jericha to bylo naopak.
Je tedy velmi pravděpodobné, že k setkání slepce s Ježíšem došlo na cestě mezi starým a novým Jerichem a že Matouš s Markem (původem židé) mluvili o starém Jerichu, ze kterého Ježíš vyšel, kdežto Lukáš (původem pohan) měl na mysli to nové, římské Jericho, kam Ježíš směřoval. Nicméně to, co se tam stalo, je důležitější, než určení přesného místa této události.
2- SLEPÝ ŽEBRÁK
O slepém žebrákovi toho moc nevíme. Marek uvádí jeho jméno, Bartimaios/Bartimeus, tedy syn Timaiův. Pokud se ptáte, proč pisatelé vůbec zmiňují jména lidí, pak je to z prostého důvodu: ti lidé opravdu žili, často ještě v té době, kdy evangelia byla napsána, a tak se první čtenáři mohli přesvědčit a doptat u zmíněných lidí, že tomu tak bylo. Díky jménům reálných osob, které si pisatelé jakoby „volají za svědky“, opět stoupá hodnověrnost jejich záznamů.
Zda byl Bartimaios slepý od narození, nebo oslepl později, to nevíme. Slepota byla tehdy velmi rozšířená. Kvůli všudypřítomnému prachu, silnému slunečnímu záření, nehygienickým podmínkám a neexistující léčbě se mezi lidmi objevovaly a šířily oční nemoci a záněty, např. oftalmie. Podle jednoho zdroje* ještě před 150 lety měl ve střední a východní Arábii jeden z pěti dospělých poničený zrak kvůli oftalmii. [* W. G. Palgrave, Narrative of a Year's Journey Through Central and Eastern Arabia (1862-1863), vol II., str. 34]
V Ježíšově době byl dospělý muž, který oslepl nebo se narodil slepý, odkázán v podstatě jen na milodary od ostatních. Nemohl vykonávat žádné řemeslo, nemohl pomáhat na poli, nemohl zastávat žádný úřad. Mohl jenom žebrat, obvykle na jednom a tom samém místě, protože přesouvat se jinam bylo pro slepce složité. A přesně to také Bartimaios dělal.
3- PŘEKŘIČET HLASY
Ačkoli Bartimaiovi nefungovaly oči, uši mu sloužily dobře. Doslechl se mj. o činech, které Ježíš po celé krajině dělal, jaká znamení konal, jak lidem pomáhal. A došel k jedinému závěru: Ježíš musí být tím Mesiášem, který byl zaslíben Božímu lidu odpradávna, On musí být tím potomkem krále Davida, jehož království nikdy neskončí. A jak tak seděl u cesty, najednou kolem jde zástup lidí. Od nich se dozvídá, že právě tento Ježíš jde kolem, po této cestě! Bartimaiova jediná šance právě nastala. On sám nemohl Ježíše, o kterém slyšel, jít hledat. Ale tenhle Ježíš nyní šel kolem něho. Teď, nebo nikdy, to bylo Bertimaiovo „heslo okamžiku“.
Marek píše: „Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: ‚Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!‘“ Eleéson me! To bylo to jediné, co mohl jako žebrák žádat: slitování. Ale on o něj nežádal zaraženě, tichým hlasem; on řval, on křičel, doslova krákoral. Když ho pak mnozí ze zástupu napomínali, aby mlčel, odrazovali ho od jeho jediné šance a naděje, co dělal? Nechal se těmi hlasy kolem umlčet ve své touze po tom, aby si ho Ježíš všiml? Naprosto ne. „On však tím více křičel: ‚Synu Davidův, smiluj se nade mnou!‘,“ jak píše Marek.
Jak je dobré se nenechat odradit od volání k Ježíši o pomoc a slitování! Protože On slyší. Dnes, stejně jako tehdy. „Ježíš se zastavil a řekl: ‚Zavolejte ho!‘ I zavolali toho slepého a řekli mu: ‚Vzchop se, vstaň, volá tě!‘“ Není to úsměvné, jak snadno zástup obrátil? Z odrazujících hlasů se staly hlasy povzbuzující. „Vzchop se, jdi k Ježíši, volá tě!“ Kéž je právě tohle tím, co druhým hlásáme, namísto toho, abychom je od Ježíše odrazovali…
4- O CO TI VLASTNĚ JDE?
Americký univerzitní kaplan a amatérský sochař Gurdon Brewster kdysi ztvárnil slepce Bartimaia jako sošku, které v ruce vlaje plášť. To není náhoda. Evangelista Marek zaznamenal, že Bartimaios „odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi.“ Zde je třeba si uvědomit, že plášť byl tehdy pro chudého nejen obyčejný kus oděvu, ale byl to jeho cenný majetek, který měl mnoho funkcí: dokázal zahřát v zimě, ochránit před deštěm, sloužil jako přikrývka v noci, žebrák ho měl obvykle rozprostřený před sebou, aby mu na něj kolemjdoucí házeli drobné.
Když tedy Bartimaios odhazuje plášť – tj. zdroj své ochrany, tepla, příjmu – a jde k Ježíši, má to hluboký význam. Podobný, jako měl fakt, že rybáři Petr a Ondřej „hned nechali sítě a šli za ním“, za Ježíšem (Matouš 4:20). Slepý Bartimaios „viděl“ v Kristu něco vzácnějšího, než co dosud měl. Viděl v Ježíši poklad či perlu, která stojí za každou oběť, za vzdání se čehokoli pozemského. Jak to vystihl i misionář Jim Elliot, který byl později zabit domorodci v Ekvádoru v jižní Americe, když jim přišel hlásat evangelium. Parafráze jeho citátu zní: „Není blázen, kdo se vzdá toho, co si nemůže ponechat, aby získal to, co nemůže ztratit.“
Bartimaios byl slepý a žebrák, ale přišel k Ježíši, protože v Něm viděl svého Zachránce a v Něm zbohatl navěky. Získal poklad v nebesích, kde zloději nekradou a mol ani rez neničí.
Markův zápis události končí takto: „Ježíš mu řekl: ‚Co chceš abych pro tebe učinil?‘ Slepý odpověděl: ‚Pane, ať vidím!‘ Ježíš mu řekl: ‚Jdi, tvá víra tě zachránila.‘ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.“ Jestli vám vrtá hlavou, proč se Ježíš slepce ptá, co pro něho může učinit, důvod není zas tak očividný, jak se zdá. Jednak Ježíš chce, aby Bartimaios vyjádřil svou víru, že Ježíš ho dokáže zbavit slepoty a že si nepřišel k Božímu Synovi jako k ostatním jen žebrat o drobné. On správně čekal od Krista víc než pár mincí.
A pak také dal Ježíš Bartimaiovi k posouzení, zda vskutku chce být zdráv, zda chce vidět, zda chce přijít o to, co dosud znal, v čem jako slepec našel určité jistoty – a místo toho chce vejít do nového způsobu života, převzít novou odpovědnost, objevit nové „pevné body“ nutné k pohybu vpřed. A Bartimaios do toho rizika šel. Jeho víra v Krista ho zachránila ze slepoty – tělesné i duchovní. Když prohlédl, šel tou cestou za Ježíšem. Jak symbolické, jak podstatné.
5- NAŠE SLEPOTA A NAVRÁCENÍ ZRAKU
Ježíš byl pomazán, aby navrátil zrak slepým (Žalmy 146:8; Lukáš 4:18). Nejen těm slepým fyzicky, ale i těm duchovně slepým. Takovými „slepci v duchu a chudými duchem“ jsme byli i my. Kristus nám však navrací duchovní zrak, a to ve trojím smyslu:
1/ Vírou v Ježíše přestáváme být slepí vůči skutečnosti, hloubce a závažnosti své vlastní hříšnosti. Přestáváme ji popírat, zakrývat, přehlížet, obhajovat. Boží Duch nám laskavě, ale neúprosně odhaluje, že i v našem sklepě jsou krysy, které je potřeba vyhubit.
2/ Vírou v Ježíše přestáváme být slepí vůči skutečnosti, hloubce a dopadu (účinku) Boží lásky v Kristu k nám, Jeho plného odpuštění, moci Jeho života v nás. Po přiznání a vyznání hříšnosti se už proto dál nemusíme soustředit na své staré já, ale na to nové, znovustvořené podle Božího obrazu.
3/ Vírou v Ježíše přestáváme být slepí vůči dosahu a zprostředkovatelnosti Boží lásky i k lidem kolem nás. Jsme tu, abychom Boží láskou povzbuzovali druhé, aby také oni přišli k Ježíši, který je miluje až k smrti a touží i jim požehnat navěky.
Přátelé Krista, jedním z detailů v Markově popisu uzdravení slepého nedaleko Jericha je jeho jméno. Pravděpodobný význam jména Bartimaios je „syn nečistého“. Bartimaios se však nenechal odradit okolními hlasy, chopil své jediné šance a naděje, obětoval to nejcennější, co měl, přišel k Ježíši jako k Mesiáši s vírou v „nemožné pro člověka“ – a dostal to, co je „možné pro Boha“. Prohlédl, byl uzdraven, následoval Ježíše a stal se „synem Čistého“, synem a dědicem Božím. A to je dobrý příklad pro nás všechny. A to nejen, abychom o tom zpívali. Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU