Tak trochu jiný Mojžíš

Milí přátelé, v Kristu zproštění všech svých vin –

Možná jste si někdy kladli otázku, proč dodnes velká část zbožných židů nepřijímá Ježíše jako onoho zaslíbeného Mesiáše. Pak vězte, že jedním z důvodů, možná tím pro ně nejdůležitějším, je jejich přesvědčení, že Ježíš porušil opakovaně Mojžíšův zákon a jeho nařízení. Tím na sebe Ježíš uvalil Boží prokletí, a nemůže tedy být Bohem poslaným Mesiášem, Pomazaným. Proto mají mnozí židé dodnes Ježíše za falešného Mesiáše a stále čekají na toho pravého…

Jedním z míst v evangeliích, na které poukazují, je úryvek z úvodu 8. kapitoly Janova evangelia o (ne)ukamenování cizoložnice přistižené při činu. Mimochodem, nejstarší rukopisy evangelia podle Jana tento příběh neobsahují (zdá se být dopsán až později). To ale neznamená, že by to byl příběh pro nás, křesťany, nevěrohodný nebo že by neodpovídal obvyklému způsobu Ježíšova jednání s lidmi. Naopak! I tato událost a Ježíšova reakce velmi přiléhavě vystihuje skutečný charakter Krista – na jedné straně neomlouvající hřích, na straně druhé odpouštějící hříšníkovi – a nijak se nevymyká poselství jiných příběhů, které s Ježíšem apoštolové a mnozí další zažili.

Podívejme se dnes na tuto příhodu podrobněji a povězme si něco málo o tom, jaký je vztah Ježíše a Mojžíšova zákona. Poznáme, že Ježíš je „tak trochu jiný Mojžíš“. Díky Bohu!

Stalo se to v jeruzalémském chrámu, kde Ježíš právě učil shromážděný lid. Znalci Mojžíšova zákona a farizeové k Němu v té chvíli přivedli ženu, která byla přistižena „in flagranti delicto“, jak říkají právníci, tedy „za dosud hořícího přečinu“. Našli ji při aktu cizoložství, což znamená, že byla v loži s cizím, a nikoli svým mužem. Zákoníci se na Ježíše obrátili s otázkou, kterou Mu nepoložili proto, že by je vskutku zajímala odpověď Božího Syna, ale za účelem zdiskreditovat Ježíše, „přítele celníků a hříšníků“, v očích zbožných židů: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“

Mojžíšův zákon, zaznamenaný v prvních pěti knihách Mojžíšových, skutečně mluví o trestu pro ty, kteří patřili k Božímu lidu Izrael a spáchali hřích cizoložství. Ve 3. Mojžíšově knize, Leviticus, stojí: „Kdo se dopustí cizoložství s ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít, cizoložník i cizoložnice.“ (Lev 20:10) Podobně v 5. Mojžíšově, Deuteronomiu, je psáno: „Když bude přistižen muž, že ležel s vdanou ženou, oba zemřou: muž, který ležel se ženou, i ta žena. Tak odstraníš zlo z Izraele.“ (Deu 22:22)

Když slyšíte tato starozákonní nařízení, možná si všimnete jisté nesrovnalosti s tím, co Ježíši tvrdili znalci zákona. Jednak nebylo přesně předepsáno, jakým způsobem měli ti hříšníci za svůj přečin zemřít (ukamenování byla jen jedna z možností); ale hlavně, potrestáni měli být oba: cizoložník i cizoložnice! Tak mělo být odstraněno zlo z Izraele, alespoň to vnější, viditelné. Proč však byla k Ježíši předvedena a obžalována pouze ta žena, a nikoli i ten muž, se kterým byla přistižena? Byl tím mužem snad někdo vlivný? Možná někdo z vysoce postavených židovských předáků? Nebo to byl jen římský voják, který nepodléhal Mojžíšovu zákonu? Nevíme.

Každopádně ti, kteří cizoložnici přivedli, chtěli vědět, zda Ježíš schvaluje nařízení Mojžíšova zákona a souhlasí s vykonáním rozsudku smrti (což by mohlo zavdat příčinu k obžalobě Ježíše před Římany), anebo neschvaluje Mojžíšova nařízení a nesouhlasí s rozsudkem smrti (což by Ježíše potvrdilo jako narušitele Mojžíšova zákona – jak Ho vnímají mnozí židé dosud).

Jak Ježíš reagoval? „Sklonil se a psal prstem po zemi.“ Zvláštní, viďte. Nehodlal se snad Ježíš zapojit do teologické diskuze ohledně osudu té ženy? Nechtěl se nechat zlákat do nastražené pasti? Proč a co psal Ježíš prstem po zemi, zůstane nejisté a nezjevené. Mnozí vykladači Písma se domnívají, že Ježíš psal do prachu země jména přítomných žalobců – podle starověké představy, že jména Božích vyvolených jsou zapsána v nebi, tedy navěky, v knize života, zatímco jména těch, kdo opustili Hospodina, jsou zapsána v zemi, tedy jen nakrátko, než pominou. Kdyby tomu tak ale bylo, znamenalo by to, že Ježíš tyto žalobce již odsoudil; což neodpovídá tomu, že přišel na svět ne proto, aby soudil, ale aby skrze Něho byl svět spasen (viz Jan 3:17). Celý svět, včetně těch žalobců! Na odsouzení je ještě čas...

Spokojme se tedy s tím, že nevíme, co Ježíš psal po zemi. Není však třeba nad tím hloubat, protože podstatné je, co Ježíš pronesl do éteru. Neboť čteme: „Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: ‚Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!‘“

Slyšel jsem kdysi takovou otázku, jaký zvuk má odpuštění. Odpověď zněla, že odpuštění zní jako žuchnutí, když padne kámen na zem. Šlo o to, že všichni přítomní, kteří už měli v rukách kameny, si uvědomili, že nejsou bez hříchu, že mají sami „máslo na hlavě“, a tak tedy kameny upustili a z chrámu se vytratili. Takže odpustili…?

Mám za to, že to není úplně přiléhavá ilustrace. Ti, kteří se jeden po druhém vytráceli, nebyli naplněni milostí a odpuštěním vůči té ženě, jako spíše zahanbením a ztrapněním, do kterého je výzva Ježíše dostala. Skutečné odpuštění zní jinak, a také že toho dne v chrámu zaznělo. Nemělo zvuk kamene dopadajícího na zem, ale mělo hlas Ježíše – Ježíše, který zůstal v té chvíli se ženou sám, neboť On jediný byl skutečně bez hříchu. On jediný mohl „hodit kamenem“, mohl odsoudit. Ale místo odsouzení zazněla Jeho slova odpuštění a ta slova pronikla hlouběji, než kamen upuštěný na zem; pronikla až do nitra té usvědčené hříšnice: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“

Jenom Bůh ví, jakou změnu v životě té ženy tato slova Pána Ježíše přinesla. Ona slyšela, že není odsouzena za svůj hřích – což nebylo a není povolení dál hřešit, ale je to příležitost hříchu zanechat, od hříchu se odvrátit, hříchu dál neotročit. Právě to je díky poznání Ježíše, Jeho činu lásky a moci, možné dodnes pro každého hříšníka! Nebýt odsouzen, jít a už nežít ve hříchu.

Jak to tedy je: přestoupil Ježíš zákon Mojžíše, když nevykonal ukamenování cizoložnice? Když neusmrtil hříšnici? Vždyť tak zákon Mojžíše žádal: trest smrti! A to nejen za hřích cizoložnictví, ale třeba také za vraždu člověka (Ex 21:12), za zlořečení matce či otci (Ex 21:17), za vzpurnost a nepoddajnost dětí vůči rodičům (Deu 21:18-21), atd. Zákon daný Mojžíšovi pro Boží lid totiž neobsahoval jen přikázání a nařízení, ale také tresty a náhrady, často ve smyslu „oko za oko, zub za zub“. A pronášel navíc zlořečení pro toho, kdo nebude zákon dodržovat. „Buď proklet, kdo nebude plnit slova tohoto zákona a dodržovat je.“ (Deu 27:26)

Ježíš však přišel naplnit Mojžíšův zákon – a to nejen za sebe, ale i za nás, za všechny lidi. Přišel ho naplnit nejen s jeho přikázáními a nařízeními, ale právě i s jeho tresty a prokletím! Proto Ježíš nemusel vykonat trest na oné cizoložnici, neboť ten trest podle Mojžíšova zákona hodlal vzít na sebe. Hodlal trpět za ní a místo ní...

Stejně jako to udělal za každého z nás, ať už jsme patřili k Božímu lidu Izrael, nebo ne. Ať už jsme jako židé měli zákon dán od Boha skrze Mojžíše, nebo jako pohané skrze svědomí. Ježíš, svatý a spravedlivý, vzal náš trest a prokletí zákona na sebe, aby nám byly hříchy odpuštěny. Tak to později pochopil i apoštol Pavel, bývalý farizeus a znalec zákona, a napsal: „Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: `Proklet je každý, kdo visí na dřevě´“ (Gal 3:13).

Ti žalobci, kteří hodlali vykonat trest podle Mojžíšova zákona, byli k tomu velmi horliví, aniž si uvědomovali, že stejný zákon odsoudí před Bohem i je. Soudili druhé, a tím odsuzovali i sami sebe, neboť činili totéž. Jen hřešili jinak. (viz Řím 2:1) Ve své podstatě však nemohli odpustit provinění proti zákonu – k tomu neměli pravomoc.

Ježíšovi však byla tato pravomoc Bohem dána, jak demonstroval na uzdravení ochrnutého, jemuž nejprve odpustil hříchy: „Abyste však věděli, že Syn člověka má (pravo)moc na zemi odpouštět hříchy“ – tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ (Mat 9:6) Ježíš měl pravomoc odpouštět provinění proti zákonu Mojžíše, neboť vzal trest a prokletí tohoto zákona na sebe.

Tím, že Ježíš zákon Mojžíše naplnil, přivedl ho k jeho cíli či konci: k možnosti, aby každý člověk, každý hříšník, získal spravedlnost mimo zákon, totiž skrze víru v Krista, jeho naplnitele se vším všudy. „Vždyť Kristus je konec/cíl zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“ (Řím 10:4)

Sám Mojžíš věděl, že někdo takový jako Ježíš jednou přijde. Předpověděl příchod Proroka jako on. Před svou smrtí sdělil svým soukmenovcům: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat, zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorébu v den shromáždění: ‚Kéž neslyším už hlas Hospodina, svého Boha, a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel.‘“ (Deu 18:15-16)

Po Mojžíšovi bylo v Izraeli povoláno mnoho proroků (Elijáš, Izajáš, Ezechiel, aj.); jejich úkolem ale bylo volat lid k návratu k zákonu Mojžíše a jeho nařízením. Tihle proroci nebyli jako Mojžíš, ale byli „podřízeni“ Mojžíšovi. Obnovovali Boží řád mezi Božími lidmi „podle vzoru“ Mojžíše.

Kdežto Ježíš, ten „Prorok jako Mojžíš“, přinesl – tak jako Mojžíš kdysi – nové zjevení od Boha, nové poselství od Boha, novou smlouvu Boha s člověkem. Nebylo to zjevení, které by děsilo a nahánělo hrůzu, jako tomu bylo při ustanovení zákona na hoře Choréb, alias Sinaj. Ježíšovo zjevení Boha naopak naplňuje člověka radostí a pokojem a proměňuje srdce, neboť mu přináší Boží milost a slitování. Apoštol Jan o tom v úvodu svého svědectví o Ježíši píše: „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ (Jan 1:17)

Ježíš je „tak trochu jiný Mojžíš“. Ne že by kdy pohrdal Mojžíšem nebo jeho zákonem. Ne že by Mojžíšův zákon překrucoval či překračoval. On ho naplnil, a tím umožnil nový vztah Hospodina s člověkem – vztah, který stojí na Boží milosti, nezasloužené přízni a náklonnosti, na Boží lásce, opětované a opěvované člověkem, a na Boží pravdě, zjevené na životě, smrti a vzkříšení Božího Syna. On je víc než Jonáš, prorok; On je víc než Šalomoun, král! On je víc i než Mojžíš, tak jako „stavitel domu je víc nežli dům sám“ (Židům 3:3b).

Někteří židé vám řeknou, že Ježíš je pro ně jako Luther pro katolíky: Apostata, odpadlík. A heretik, kacíř. V jednom ohledu by toto srovnání platilo: Ježíš i Luther chtěli Boží lid přivézt k tomu jedinému základu, na kterém Boží lid může stát a stavět své společenství s Bohem: nikoli na zákoně v jeho mnoha podobách – jak se domnívali Ježíšovi i Lutherovi současníci –; nýbrž na pravdě a milosti Ježíše Krista, zdarma s lidmi sdílené, neboť draze zaplacené Jeho krví. Jen tato milost v Kristu, nikoli strach z trestu, má tu moc, aby člověk šel a už nežil ve hříchu, ale žil Bohu.

Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU