Svobodní služebníci?!

Drazí přátelé, osvobození ke službě!

Když mladý člověk dosáhne věku 18 let, nabývá dojmu, že konečně získal vytouženou svobodu a nezávislost. Svobodu přitom chápe ve smyslu „volnost dělat si, co se mi líbí“ nebo „nebýt pod dohledem rodičů“ a „být svým vlastním pánem“. Fakt, že přitom stále závisí na rodičovské a jiné podpoře a že ruku v ruce se svobodou přichází i větší zodpovědnost, to člověku zatím v tomto věku ještě plně nedochází.

Bohužel ani po letech však člověk nemusí přijít na to, že přesvědčení „svoboda znamená být svým vlastním pánem“ je falešné a je výplodem naší hříšné, pomýlené přirozenosti, kterou lstivě oklamal náš duchovní nepřítel. A Bůh, náš Tvůrce, který vidí věci správně a nazývá je pravdivě, má obrovskou práci přemoci toto naše smýšlení. Trpělivě nás učí (ať už jemně nebo bolestně), že svými vlastními pány jsme právě a jen tehdy, když jsme v Jeho službách.

Ano, zní to jako paradox, který stojí za to, abychom se mu věnovali trochu víc. Vyjádřeme ho třeba takto:

V Ježíši Kristu se stáváme svobodnými služebníky Boha.

Apoštol Petr právě o tom píše ve svém prvním listě, když říká: „Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží.“ Pro správné pochopení tohoto paradoxu je klíčové začít tím, čím začal i Petr: V KRISTU JEŽÍŠI JSME SVOBODNI!

V Kristu svobodní páni

Je nelehké až nemožné vyjádřit slovy, jak nesmírný přínos a dalekosáhlý prospěch má pro nás „vzácná víra“ (viz 2. Petrův 1:1) v Ježíše Krista, našeho Zachránce. Ano, naše víra v Krista je často středem posměchu druhých, takže i my sami pak máme sklon ji přehlížet, podceňovat a stydět se za ní. Ale tato víra, živá, pulsující, Duchem působená víra, nám přináší neskonalé výsady a bohatství! Skrze tuto víru jsme totiž získali tu opravdovou svobodu – niternou svobodu od nadvlády a prokletí hříchu; svobodu od strachu ze smrti a odsouzení; svobodu od břemene Zákona, které nikdo z lidí neutáhne. V Pánu Ježíši jsme se stali svobodnými pány. Jako křesťané v tomto světě nikomu a ničemu neotročíme; nikdo a nic nás zde nevlastní; naopak, nade vším s Kristem vládneme a všechno vlastníme. Jak píše apoštol Pavel věřícím v Korintu: „Ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše.“ A dodává: „Vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.“ (1. Korintským 3:22-23)

Takový je náš Bůh! Neskutečně dobrý, štědrý a milosrdný! Díky svému Synu Ježíši a v jednotě s Ním činí z nás, otroků hříchu, pány nade vším svým stvořením! Nás, objekty hanby a potupy, mění na objekty úcty a slávy! Nás, jejichž zaslouženou výplatou byla věčná smrt, obdarovává v Kristu nepomíjejícím životem! Možná to navenek na nás není vidět, ale to jen dočasně. Jednou bude plně odhaleno, čím v Kristu jsme.

Mezitím nám Otec dává k dispozici veškerou svou moc, moudrost a svatost – k tomu všemu máme vírou přístup! Vždyť „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s Ním nedaroval všecko?“ (Římanům 8:32) Jako otec v podobenství říká staršímu synovi, tak říká i Bůh nám v Kristu: „Všecko, co mám, je tvé.“ (Lukáš 15:31). Stačí věřit, stačí si říct... a můžeme to užívat k Jeho záměrům.

Jak chabá náhražka je to, co nám místo toho podstrkává a dotěrně nabízí Satan i celý tento svět! Je to jako miska čočkové krmi, za kterou Ezau prodal své prvorozenství. Sám Ježíš to viděl jasně a věděl dobře, když chodil jako jeden z nás po této zemi, a proto odmítl lákadla Satana (Matouš 4:9) i světa (Jan 6:15).

V Kristu bohatí dědicové

Ptáte se, jaká že práva a privilegia nám víra v Krista přináší? Jsme prvorození, Ježíšovi bratři a sestry, spolu-dědicové věčnosti. Jsme spolu-králové, v Ježíši jsme vyvýšeni nade vše, vládneme nad duchovním životem a smrtí, vítězíme nad soužením a pokušením. „Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí.“ (Lukáš 10:19) Jsme spolu-kněží, máme právo předstupovat před Boha a prosit za sebe i za druhé; stejně tak máme pravomoc přinášet jeden druhému slova odpuštění.

Není to všechno od nás příliš troufalé? Nebo jen nemáme víru, abychom se toho chopili?

Tak či onak, v Kristu jsme svobodní synové Boha Nejvyššího, jakkoli uboze a žalostně navenek před světem vypadáme. „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. … Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme!“ (1. Jan 3:1-2a) Co jen všechno máme skrze víru v Krista! Vždyť proto On přišel, aby nás vykoupil z otroctví, osvobodil od marnosti, posvětil a obdaroval vším svým bohatstvím – přišel, aby naše žití oplývalo životem, ne smrtí! Všechny poklady světa potupně blednou ve srovnání s vírou v Ježíše a s tím, co skrze ni máme a užíváme!

V Kristu sloužící s láskou

Nebyl by to však Satan, aby – ruku v ruce s naším hříšným Já – všechno, co Bůh tvoří a daruje, obratem nezneužil a neznetvořil. A tak i svobodu, kterou nám vydobyl Kristus svou obětí, kvapem předkládá člověku jako Boží povolení k bezuzdnému životu. Pod záminkou svobody se snadno skryje, jako pod pláštěm, všelijaká lidská svévole a uspokojování vášní. Apoštol Petr rozpoznává toto pokušení a důrazně praví: nejste „jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž (jste) jako služebníci Boží.“ A tak, jako je klíčové začít u svobody, tak je stejně nezbytné u ní neskončit, ale jít dál. Totiž, že V KRISTU JEŽÍŠI JSME SLUŽEBNÍKY BOHA!

Ano, skrze víru jsme svobodní; naše je vše, co je Kristovo. Tato víra však plodí lásku. A skrze lásku jsme služebníky; jsme všem podřízení, všem sloužící, se všemi sdílející to, co je naše. Vírou patříme Ježíši a hledíme nad sebe; láskou patříme bližnímu a hledíme kolem sebe. Jako svobodní páni již máme všechno, a proto jako služebníci lásky nemusíme hledět na svůj prospěch, na svou spravedlnost, na svou odměnu. Sloužíme bez ohledu na vděčnost či nevděk, na chválu či pohrdání, na zisk či ztrátu. Protože skrze víru máme veškerou plnost a bohatství, hledíme jen na potřebu a prospěch bližního. Zkrátka, čím víc si uvědomujeme a užíváme toho, co vírou máme a dostáváme, tím víc a lépe dokážeme s láskou dávat a sloužit.

Takové ostatně bylo i smýšlení Pána Ježíše! „Ačkoli existoval Božím způsobem, netěžil z toho, že je roven Bohu, ale zmařil sám sebe, když přijal způsob služebníka.“ (Fil 2:6-7; NBK) Tak také my, ač vírou máme způsob Božích dětí a byli jsme vyzdviženi až do nebes, sami sebe zmařujeme a v lásce přijímáme způsob služebníků. To, čím je Kristus pro nás, tím jsme i my pro své bližní. Jeden vůči druhému jsme takovými malými Kristy! Nikoli přestože, ale právě proto, že jsme vírou nade vším, dokážeme v lásce pokládat druhé za přednější sebe. Nikoli přestože, ale právě proto, že jsme vírou svobodní, dokážeme v lásce pokorně sloužit.

A tak je platný onen paradox: V Ježíši Kristu jsme svobodnými služebníky Boha. Svoboda a hojnost, které máme vírou v Krista, nás žene ke vzájemné službě a lásce. Ale protože jsme v tomto světě stále zatíženi hříchem, naše selhávání ve službě a nedostatky v lásce nás ženou zase zpátky k víře v Krista a k odpuštění, které u Něho máme.

Přátelé a svobodní služebníci: Vírou jste bohatí; proto „nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali“. (Římanům 13:8) Amen.