Aby cesta byla hladší pro neučené – neboť pouze jim sloužím – uvedu následující dvě tvrzení týkající se svobody a otroctví ducha:
Křesťan je naprosto svobodným pánem všeho a nepodléhá nikomu.
Křesťan je naprosto ochotným služebníkem všech a podléhá všem.
Zdá se, že tyto dvě teze si navzájem odporují. Pokud se však shledá, že do sebe zapadají, krásně poslouží našemu účelu. Oba jsou to výroky apoštola Pavla, který říká v 1. Korintským 9:19, „Neboť jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech,“ a v Římanům 13:8, „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“ Láska je ze své podstaty připravena posloužit a být podřízena tomu, kdo je milován. Tak i sám Kristus, ač je Pánem všeho, „narodil se z ženy, narodil se pod zákonem“ (Galatským 4:4), a byl tak zároveň svobodný i služebník, jsa „ve způsobu Božím“, přijal „způsob služebníka“ (Filipským 2:6-7).
Křesťan je tedy, stejně jako Kristus, jeho hlava, naplněn a obohacen vírou a měl by být spokojen s touto formou Boha, kterou získal vírou. Tato víra je jeho život, jeho spravedlnost a jeho spása: zachraňuje ho, činí ho přijatelným a uděluje mu všecko, co je Kristovo. A když jsou křesťané takto osvobozeni od všech záslužných skutků, měli by se v této svobodě vzdát sami sebe, vzít na sebe formu služebníka, stát se podobnými lidem, ukázat se ve způsobu člověka a sloužit, pomáhat a všemožně jednat se svým bližním tak, jak vidí, že Bůh v Kristu jednal a stále jedná s nimi.
(Pojednání „O svobodě křesťana“, rok 1520.)
