Milé děti, milí rodičové, drazí přátelé.
Dnes tady v předních lavicích sedí vaše šesti- a sedmileté děti. A sedí v klidu a poslouchají. „Kdyby to tak bylo i doma,“ napadne možná vás, rodiče. Všichni víme, jak už takové malé děti dokáží dovádět a někdy zlobí dokonce tak, že ke slovu musí přijít rákoska. Ta dítěti pomůže znovu si uvědomit, kde jsou meze pro jeho chování – meze, které prostě nemůže překračovat. Jak nám říká už Šalomounovo přísloví: „Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ (Přísloví 13:24) Už na malých dětech je totiž dobře vidět, že je nikdo nemusí učit zlobit, že zlobení jim jde samo, protože je přirozeným projevem jejich hříšné podstaty.
Ovšem, milé děti, nemyslete si, že my, dospělí, jsme byli jiní. Když vaši rodiče byli takoví, jako vy, taky svým rodičům a prarodičům odmlouvali, taky neposlouchali učitele ve škole, také si nebrali jejich napomínání k srdci. Každý z nás, dospělých, si jistě vzpomene na své „hříchy mládí“. Já si například pamatuju, jak jsem jednou na hřišti hrál hokejbal, kolem šla moje mamka a povídá, že mám jít hned domů. A já na to, že ne, že tu chci zůstat a že přijdu, až to dohraju. Takhle drze jsem své mámě odpověděl! Taky jsem to hned na místě pěkně schytal, což bylo dobře.
Možná, že na své hříchy z mládí hledíte s jistou dávkou shovívavosti. „Byli jsme přece děti,“ říkáte si. Ovšem každý hřích, ať už je velký nebo malý, ať už ho na své konto připíšeme v mládí nebo ve stáří, je důvodem, proč by nás svatý Bůh mohl odsoudit. Za každou svou neposlušnost, za každé zlé slovo, které jsme svým rodičům řekli, ba za každou zlou myšlenku, kterou jsme chovali ve svém srdci, je jediná odplata – a to Boží věčné odsouzení. Neboť „mzdou hříchu je smrt.“ (Řím 6:23a)
Když tohle víme, jak je možné, že neklesáme na duchu, že nepropadáme beznaději? Co je nám útěchou a povzbuzením ve chvílích, kdy si vzpomeneme na své hříchy mládí? Je to fakt, že náš Spasitel, Ježíš, nebyl jako my. Ježíš byl jiný. On nebyl neposlušným dítětem. Naší útěchou je, že Ježíš za nás naplnil Boží požadavky na dokonalé, svaté dítě.
Příběh, který je dnes před námi, je jediným v Bibli, který nám přibližuje Ježíšovo dětství. Setkáváme se zde s Ježíšem, když mu bylo 12 let. Jeho matka Marie a otčím Josef ho s sebou poprvé vzali do chrámu v Jeruzalémě na velký židovský svátek, Pesach. Židé si během něj každoročně připomínali výjimečnou událost své historie – kdy Bůh vyvedl jejich praotce z otroctví v Egyptě.
Lukáš pro nás zaznamenává, co se přesně přihodilo: „Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě.“ (v.41-45)
Oslavy svátku Pesach po sedmi dnech skončily a poutníci, kteří přišli do Jeruzaléma, se navraceli domů. Většinou cestovali ve velkých skupinách, karavanách, a teprve na noc se rodina sešla, aby přespala pohromadě. To vysvětluje, proč se Ježíšovi rodiče teprve k večeru, když ušli celý den cesty, začali shánět po svém synkovi. Ukazuje to však také na to, že s Ježíšem neměli žádné problémy. Nemuseli ho mít neustále pod dohledem, nemuseli si ho celý den všímat, nemuseli ho pravidelně kontrolovat. Naučili se, že svému synovi mohou důvěřovat, že je nikdy nezklame. Ano, Ježíš byl výjimečné dítě. Proto také, když ho večer nemohli najít ani mezi příbuznými a známými, byli velice vylekaní! „Co se jen stalo našemu chlapci?“ Pomyslete na to, rodičové, jaká panika by zachvátila vás, kdyby se vám něco podobného přihodilo. Kdyby se váš syn nebo dcera ztratili někde ve velkém městě s mnoha tisíci obyvateli! V době svátků bývalo v Jeruzalémě i přes 2 milióny lidí!
Marie s Josefem se jistě velice strachovali. Strávili den cestou zpátky do Jeruzaléma a začali svého syna hledat. Kde byste asi tak mohli hledat 12-letého chlapce? Na hřišti, jestli si tam nehraje s klukama? V ulicích, jestli tam někde neleží hladový a ubrečený? Nejspíš byste nevynechali místo, kde jste byli předtím ubytováni. Možná tam všude byli i Marie s Josefem, ale nikde Ježíš nebyl.
Lukáš píše: „Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá jim a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.“ (v.46-47) Malý Ježíš byl v chrámě! Kdo z 12-letých výrostků by dneska trávil čas v kostele? Ale Ježíš byl jiný. Boží slovo, které v chrámě slyšel během svátků, bylo potěšením jeho srdce. Přál si zůstat v jeho blízkosti, přál si zůstat v Božím domě, přesně jak kdysi napsal David v žalmu: „Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek Tvá sláva.“ (Žalmy 26:8)
Ježíš v chrámě seděl jako žák u nohou náboženských učitelů a rabínů. Svými otázkami a odpověďmi ukazoval, jak neobyčejná je jeho duchovní moudrost a jeho porozumění Písmu. Jako Boží Syn znal svého Otce lépe něž kdo jiný. A tak všechny, kteří ho slyšeli, přiváděl v údiv. Včetně svých rodičů, když se tam objevili.
„Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: ‚Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.‘“ (v.48) Tahle Mariina slova byla zjevnou výtkou, pokáráním, které ovšem nebylo na místě. Ježíš ji vlídně odpověděl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (v.49)
Jinak řečeno, „Jak to, že jste mě hledali jinde, než v chrámu? Vždyť tady jde o záležitosti mého Otce, který je v nebesích a jehož vůli musím konat!“ Boží slovo, Boží poslání, Boží vůle – to všechno bylo už pro malého Ježíše tím, co naplňovalo jeho život. Přesně jak Bůh žádá od nás. Zatímco jiné děti hledali nové zdroje zábavy a rozptýlení, Ježíš si byl od svého dětství dobře vědom toho, kým je a proč tu je. Věděl, že nepřišel na svět, aby si svévolně „užíval života plnými doušky“, jak po tom přirozeně toužíme my. On přišel naplnit Boží požadavky na lidskou dokonalost. Přišel naplnit Boží zákon – místo nás, místo těch, kteří tento zákon ignorují, zanedbávají, porušují. Přišel osvobodit k životu ty, které zákon odsuzuje k smrti.
O nějakých 20let později Ježíš prohlásil: „Sestoupil jsem z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli Toho, který mě poslal; … to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6:38,40)
Ježíš za nás naplnil Boží zákon. Naplnil třetí přikázání, abychom ctili a vážili si Božího slova nade vše, abychom je rádi poslouchali, učili se mu a žili podle něj (nejen o dni odpočinku!). Ježíš za nás naplnil také čtvrté přikázání, abychom ctili a vážili si svých rodičů a svých nadřízených, poslouchali je a milovali.
V závěrečných verších dnešního úryvku čteme: „Pak se s nimi (tj. s rodiči) vrátil do Nazareta a poslouchal je (byl jim poddán).“ (v.51) Ježíšovo dětství a jinošství, léta, které trávil v Nazaretě do svých 30 let, nebyla léty poflakování a nicnedělání. I v těch všedních, obyčejných věcech, které ho zaměstnávaly, plnil za nás všechno, v čem jsme my zaostali. Denně se i na Ježíše valila pokušení neposlechnout, odmlouvat, vzpírat se a vztekat. Dobře pro nás, že zůstal bez hříchu. Ač sám Boží Syn, ochotně posluhoval své pozemské matce a otci, nosil nákupy, pomáhal Josefovi v tesařské dílně. To proto, že On nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby nám posloužil: svým dokonalým životem a obětní smrtí.
Lukáš uzavírá tuto část svého vyprávění slovy: „A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“ (v.52) Každý den Ježíšova života skýtal novou příležitost přinést potěšení Bohu, svému Otci. A ani lidé kolem něho si nemohli pomoci a měli ho rádi. To však jen do chvíle, kdy jako dospělý začal otevřeně hlásat, že je Božím Synem a Spasitelem hříšníků. Ale to už je jiná historie.
Ježíš byl dokonalé, svaté dítě. Na rozdíl od nás. Naší útěchou je, že On byl dokonalý místo nás a pro nás. To abychom mohli, tak jako Martin Luther, prohlásit: „Pane Ježíši, já jsem Tvůj hřích, Ty jsi moje spravedlnost.“ Amen.
