Tato slova vyčerpávajícím způsobem ukazují, že zde Kristus nemluví o té vnější, světské spravedlnosti, která je jistě důležitá a nezbytná pro tento život. Mluví zde o spravedlnosti uznávané Bohem, která se výrazně liší od spravedlnosti uznávané světem. Tuto spravedlnost On staví vysoko nad všechny skutky, které lze v tomto životě vykonat, a ztotožňuje ji výhradně se sebou samým.
Je to zvláštní spravedlnost. Je vážně s podivem, že mám být nazýván spravedlivým nebo vlastnit spravedlnost, která přitom není výsledkem žádných mých činů, mých myšlenek, zkrátka není ničím v nás, ale je zcela mimo nás, totiž v Kristu. Přesto se díky Jeho milosti a obdarování stává skutečně naší vlastní, jako bychom jí my sami dosáhli a zasloužili si ji.
Rozum samozřejmě nemůže pochopit tento způsob mluvení, který říká, že naše spravedlnost je něco, co z naší strany neobnáší nic aktivního ani pasivního. Ano, že je to něco, na čem se nepodílím svými myšlenkami, vnímáním ani smysly; že vůbec nic ve mně mě nečiní příjemným Bohu a nezachrání mě; ale že pouštím ze zřetele sebe a všechny lidské myšlenky a schopnosti a lpím pouze na Kristu, který sedí tam po pravici Boží a kterého přitom ani nevidím.
Ale v tomto verši slyším Krista říkat, že moje spravedlnost spočívá v Jeho vstoupení na nebe. Tam je nyní uložena moje spravedlnost a tam ji ďábel bude muset určitě nechat být; neboť nemůže z Krista dělat hříšníka, ani Ho nebude kárat nebo hledat vady v Jeho spravedlnosti.
(Z kázání nad Evangeliem sv. Jana, rok 1537.)
