Není spravedlivý ten, kdo hodně koná, ale ten, kdo bez konání hodně věří v Krista. Neboť spravedlnost Boží není získávána prostřednictvím činů, vykonávaných často a opakovaně, jak učil Aristoteles, ale je udělována vírou, protože „kdo je skrze víru spravedlivý, bude žít“ (Řím 1,17) a „srdcem se věří ke spravedlnosti“ (Řím 10,10). Proto si přeji, aby slova „bez skutků“ byla chápána takto: Ne že by spravedlivý nic nedělal, ale že jeho skutky ho nečiní spravedlivým; spíše že spravedlnost vytváří jeho skutky. Neboť milost a víra jsou do nás vštěpovány bez našich skutků. Teprve poté, co nám byly darovány, následují naše skutky.
Tak v listu Římanům 3:20 čteme: „Vždyť ze skutků zákona nebude před Ním nikdo ospravedlněn, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.“ A v Římanům 3,28 zase: „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ Jinými slovy, skutky nepřispívají k ospravedlnění. Věřící proto vědí, že skutky, které konají díky takové víře, nejsou jejich, ale Boží. Z tohoto důvodu neusilují o to, aby sami sebe skrze ně ospravedlnili nebo oslavili, ale upínají se k Bohu. Stačí jim, že jsou ospravedlněni vírou v Krista. Kristus je jejich moudrost, spravedlnost a vše ostatní, viz 1. Korintským 1:30, aby tak oni sami mohli být Kristovými nádobami a nástroji.
(Disputace v Heidelbergu, rok 1518.)
