Slzy tvý mámy

Dobré ráno, přátelé, rodičové a děti.

K tématu dnešního kázání mě přivedla píseň, kterou nejspíš znáte, nebo jste ji slyšeli, všichni. Je to píseň Slzy tvý mámy od skupiny Olympic a zpívá se v ní o klukovi, který si zpackal život – kvůli násilí (možná vraždě) na jednom mejdanu se dostal až za mříže. Ani po propuštění se nezačal živit poctivě, a „znovu začal mezi svejma“. Refrén té písně se ovšem věnuje jeho mámě, která kvůli tomu zestárla, zešedivěla, přišla o všechno a její pláč už utišit nelze.

Musí to být pro milujícího rodiče opravdu bolestná rána, když zjistí, že jeho vlastní dítě udělalo takový průšvih, za který „půjde sedět“. Možná, že se v takové chvíli ptají rodiče svého okolí: Kde se stala chyba? Ti svědomitější rodičové budou nejspíš hledat chybu u sebe a ptát se: Co jsme jen zanedbali? Co jsme dělali špatně? Měli jsme dát víc tohohle a míň tamtoho? Kde jsme selhali?

Není sporu o tom, že výchova doma má obrovský podíl na tom, jak si pak člověk vede v životě. V Bibli, v knize Přísloví, najdeme mnoho rad na toto téma od moudrého Šalomouna. Jedno například říká: „Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce.“ (Přísloví 29:15) „Hůl a domluva“ – to zde představuje přísnou a důslednou výchovu (tělesně i slovně). Naproti ní je zde postaven „bezuzdný“ mladík, v hebrejštině něco jako „nechaný sám sobě napospas“. Je to mladík, kterého nikdo doma nekáral, nevšímal si ho, nevedl ho, byl jakoby „bez uzdy“. Takový mladík pak snadno „dělá ostudu své matce“. Není se co divit – co roste ladem, těžko ponese dobré ovoce. A tak toto přísloví slouží jako napomenutí nikoli dětem (aby nedělali ostudu), ale spíše nám, rodičům.

Jiná Šalomounova moudrost pak rodičům říká: „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne.“ (Přísloví 22:6) Máme tady dobré zaslíbení, že to, co se do človíčka pečlivě zasévá od mládí, z toho bude pak člověk sklízet i ve stáří. Je to prosté a logické, že? Jak často ty prosté pravdy přehlížíme…

Na životní postoje a hodnoty má vliv samozřejmě i společnost, ve které se člověk od mládí pohybuje. Jaké se chytne party, jaké si najde kamarády, s kým a jak tráví volný čas? Zde opět hrají roli rodiče, ale i dítě samo. Šalomoun – a skrze něho i sám Bůh – dospívajícímu dobře radí, když říká: „Můj synu, kdyby tě lákali hříšníci, nepřivoluj! ... nechoď s nimi jejich cestou, zdržuj svou nohu od jejich stezky, neboť jejich nohy běží za zlem, pospíchají prolévat krev.“ (Přísloví 1:10,16)

„Ale proč ne? Co je na tom špatného? Kdo mi to zakáže?“ Tak se dříve či později začne mladý člověk ptát. Rodiče proto už od začátku výchovy potřebují k vedení větší autoritu, než jsou oni sami. Potřebují dítě odkazovat na Boha – ne jako na mračícího se Soudce, ale jako na milujícího Otce, kterého bolí, když vidí, jak si Jeho děti – sami sobě i jeden druhému – ubližují. Ano, dobré mravy a morální zásady se ve společnosti i v rodině dlouho neudrží bez přítomnosti Boha jako jejich Autora – nebo přesněji bez obecenství s Bohem, protože teprve blízký vztah s Ním proměňuje nitro člověka.

Jak ale vidíme na podobenství o marnotratném synovi, ani dobrá výchova a otcovská péče někdy nezabrání tomu, aby se dítě dostalo na scestí. Je to proto, že láska (rodičovská i Boží) dříve či později dává svobodu volby. Láska vychovává a dává dobré základy, ale nakonec nechává na člověku, kam se budou ubírat jeho kroky. A může se stát, že budou směřovat za špatnostmi a přivedou dítě třeba do vězení. K zármutku otců i matek. Ale lépe, než ptát se v takové chvíli, „kdo za to může a kde se stala chyba“, je ptát se: „Co dál? Co teď? Odpustit? Dál se stýkat? Či zavrhnout?“

Víte, znám se osobně s několika málo vězni. A tak vím, že v některých případech rodiče svého trestaného syna nadobro zapudí. Zcela se ho zřeknou. Nechtějí s ním mít už nic společného. A to přesto, že svých činů lituje, svou vinu uznává a hledá nápravu. Je potom překvapivé, že po svém propuštění se mnozí trestanci vrací ke své „staré partě“, aby zapadli ještě hlouběji? Když přišli o rodičovskou náruč a „slušní“ lidé na ně hledí skrz prsty? Najde se snad „dobrá parta“, které se bude ten „z(a)tracený syn“ moci chytit? Kde autoritou je Boží odpouštějící láska? Nejsou k tomu pověřeny a zmocněny právě křesťanské sbory, společenství, církve kristovců?

Otec v Ježíšově podobenství byl sklíčený, když přišel o svého syna. Možná, jako ta máma v písni, i on zešedivěl a zestárl. Možná mu to připadalo, že o všechno přišel, protože svého syna moc miloval. Ale věděl, že někdy si dítě musí prožít pár let v prasečím chlívku (obrazně řečeno), aby poznalo skutečné hodnoty a moudrost a lásku svého otce.

Takový je i Bůh vůči nám. Je smutný, když se od Něho odvracíme a myslíme si, že bez Něho to v životě zvládneme líp. On ví, že to tak není, ale přesto nás nechává jít. Jeho láska nás nenutí. Ale tak jako ten otec v příběhu, při návratu kajícího se syna byl radostí bez sebe, všechny křivdy smazal a vrátil synovi všechna jeho privilegia..., tak i Bůh. On nezavrhuje, nezříká se nikoho, kdo k Němu přichází se zkroušeným srdcem. Raduje se, když nás nalezne a osloví svou sebeobětavou láskou v Ježíši Kristu. On všechny naše křivdy dávno smazal! Jeho náruč je otevřena dokořán! Pro každého!

Co si z toho všeho můžeme odnést? Vy, děti, přijímejte vděčně, když vás rodiče vedou, napomínají i trestají; je to proto, že nechtějí, abyste zažili bídu a strach a peklo na zemi, nebo dokonce na věky. A držte si dál od těla ty, kdo nabízejí „zábavu na vlastní riziko“ a „úspěch na úkor druhých“.

My, rodiče, vychovávejme přísně i s láskou. A ve chvíli, kdy to náš potomek zpacká, vzpomeňme si na první měsíce jeho života, na to sladké miminko, které jsme tak milovali, že bychom cokoli pro něho obětovali. Je to pořád to samé dítě, co potřebuje naši lásku, přijetí a novou šanci.

My všichni, jako lidé, nebojme se pomoci „zkrachovalým existencím“ v jejich návratu. A jako křesťané, kteří vědí o svých vlastních vinách, máme výsadu i povolání k tomu se za ně modlit a nabídnout sami sebe a své prostředky, tak jak nám náš Otec ukáže.

Amen.