Milí přátelé, kteří jste obdarováni milostí za milostí z Kristovy plnosti –
Během staletí od událostí, které si dnes připomínáme, bylo namalováno mnoho desítek, ba stovek obrazů ukřižování Krista na Golgotě. V centru drtivé většiny těchto obrazů pochopitelně stojí kříž Ježíše. Jednou z výjimek z tohoto pravidla je můj oblíbený obraz od Jamese Tissota. Nese název „Pohled z kříže“ a zobrazuje to, co viděl – nebo mohl zhruba vidět – sám Kristus z výšky svého kříže.
Tissot namaloval, na co se asi díval Ježíš během těch několika hodin na kříži. My jsme si dnes četli úryvek ze Žalmu 22, který prorocky popisuje, co Ježíš zažíval za muka, než vydechl naposledy. Jak měl pocit, že se jeho tělo rozlévá jako voda, kosti se Mu rozvolňují, srdce se Mu rozplývá v nitru. Máme tedy zhruba představu, co Kristus viděl a co zažíval, ovšem máme také zaznamenáno, co v posledních hodinách před svým skonem Ježíš říkal.
V evangeliích najdeme sedm sdělení, sedm vět, které mění svět. Ano, mění svět – nejen ten velký a objektivní, ale zejména ten malý svět každého člověka. Těchto sedm vět přetéká Boží milostí, která mění náš pohled na svět od základů.
Tyto věty z kříže prozrazují také mnohé o samotném Ježíši! To je pochopitelné, protože to, co říkáte ve chvíli, kdy víte, že vám moc času nezbývá, je jasnou výpovědí o vašich nejvnitřnějších postojích a prioritách. Před smrtí se už málokdo zabývá marginálnostmi.
Podívejme se dnes večer krátce na těchto sedm výpovědí z kříže a všímejme si, jak přebohatou a rozmanitou milost nám přinášejí.
1- Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.
Na Velký pátek je Ježíš bičován, zesměšňován, týrán, zatížen křížem a nakonec Mu jsou do rukou a nohou vraženy hřeby. Je jimi přibit na dřevo a vztyčen. Namísto očekávaných výkřiků agónie, nadávek, hrozeb či proklínání od takto trestaných lidí učinil Ježíš něco nepředstavitelného. Vydal ze sebe krátkou modlitbu, ne však za sebe nebo pro sebe (třeba aby dlouho netrpěl), ale za ty a pro ty okolo sebe. Za ty, na které hleděl. „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34)
Přes pot a krev, přes slzy stékající mu po tváři žádal Ježíš milost odpouštějící pro „ně“. Ale kdo byli ti oni? Stáli tam židovští náboženští vůdcové, kteří dlouhodobě na Ježíše strojili léčky, zosnovali Jeho zatčení a proces, zařídili Jeho popravu. Byl tam i dav poutníků, kolemjdoucích a místních židů, který se nechal zmanipulovat natolik tak, že žádal Piláta o propuštění vraha a ukřižování nevinného. Ti všichni se Ježíši nyní posmívali a uráželi Ho. Byli tam rovněž římští vojáci a důstojníci, kteří odvedli tu „špinavou práci“ – pro ně byla spíše rutinou než něčím, čeho by se štítili. Klidně si pod trpícími na kříži zahráli v kostky, aby vylosovali, čí bude Ježíšův šat. Kromě toho tam byly také ženy, které Ježíše doprovázely, včetně Jeho matky Marie. Byl tam i učedník Jan, patrně nejmladší z apoštolů.
Ale Ježíš se modlil za odpuštění nejen pro ty, kteří tam byli, ale i ty, kteří tam nebyli. Modlil se za své učedníky, kteří Ho opustili během zatčení v getsemanské zahradě. Modlil se za apoštola Petra, který Ho třikrát zapřel. A modlil se také za mě a za vás, za všechny hříšníky, kvůli kterým a pro které umíral na kříži. Umíral za všechny a za každého – za nenávistné a mocichtivé; za zmanipulované a popletené; za otupělé a lhostejné; za vystrašené a zapírající; za zbožné i za bezbožné. „Otče, odpusť jim,“ prosil. Otče, vyslyš svého Syna a odpusť nám. Odpusť mně.
Když roku 1633 malíř Rembrandt maloval svůj obraz Zvedání kříže, zahrnul do svého obrazu i sám sebe. Vidíte jeho postavu u nohou Ježíše, jak pomáhá zvednout kříž. Rembrandt tak chtěl bezesporu ukázat, že i on nese svůj díl viny za Ježíšovu smrt, že i on spolu se všemi hříšníky poslal Krista na kříž.
Když dnes vzpomínáme na Velký pátek, nezapomeňme do něho přimalovat i sami sebe.
2- Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.
Ježíšův pohled na zástupy před sebou se stáčí na zločince ukřižovaného po jeho boku. Byli tu vlastně dva, z každé strany jeden, a možná trochu překvapivě čteme u Matouše toto: „Stejně ho tupili i povstalci spolu s ním ukřižovaní.“ (Matouš 27:44) Slovo přeložené jako „povstalci“ může znamenat také lupiče, zločince nebo obecně lotry. Oba dva lotři si Ježíše zprvu dobírali. Mesiáš, král, a visí na kříži? Jak to jde spolu dohromady? To nedává smysl!
Ovšem když pak jeden z nich sledoval Ježíšovo chování a slyšel Jeho přímluvu za odpuštění, nejspíš se zarazil. Ježíš se nemodlil, aby Jeho Otec poslal legie andělů, kteří by vmžiku zastavili Jeho příkoří a týrání. Nemodlil se za to, aby Boží hněv byl vylit na zaryté náboženské autority, na krvechtivý dav lidu, na netečné římské vojáky. Ne. On se modlil, aby jim Otec odpustil.
Dost možná si tento zločinec pomyslel, že třeba není ještě pozdě ani pro něho; snad i jemu může být ještě odpuštěno. A tak učinil něco, v čem předtím Petr selhal a k čemu Jeho učedníci neměli odvahu: tento zločinec se postavil za Ježíše, na jeho obranu. Okřikl toho druhého rouhače: „My jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ (Lukáš 23:41) Ten odsouzenec zde přiznává, že je hříšník, že v životě selhal, že kvůli svým vinám, je – slovy Pavla – „daleko od Boží slávy“ (Římanům 3:23). Vzápětí ale také vyznává, že věří v Ježíše jakožto nevinného Mesiáše a Krále. Prosí Ho slovy: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ (Lukáš 23:42) Ten zločinec neměl nic, co by za to Ježíši nabídl – žádné zásluhy ani dobré skutky; neměl nic než smrtonosné hřeby ve svých rukou.
Ale Ježíš mu přesto – nebo spíše právě proto – projevil svou zachraňující milost. Ujistil ho, že nezažije peklo v osamělém zatracení, ale nebesa ve slavné Boží přítomnosti: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23:43)
Jednoho dne, ať dříve či později, budeme i my umírat. A svým způsobem budeme i my v kůži jednoho, nebo druhého zločince. Buď budeme umírat s hořkostí a roztrpčením, že nás Bůh nezachoval déle v tomhle světě, že nám nedopřál zažít ráj na zemi, že dopustil, abychom nakonec o všechno přišli. Budeme si myslet, že jsme přece nebyli tak špatní; že druzí žili hůř; že jsme učinili mnoho dobrého; že jsme dělali, co jsme mohli.
Nebo budeme umírat s přiznáním, že jsme v životě hřešili, klamali, ublížili, lhali sobě i druhým; ale zároveň budeme umírat s vírou a nadějí, že Ježíšova slova zločinci patří i nám. Ani my si je nezasluhujeme a víme to. Proto spoléháme jen na Boží milost, že i my budeme jednoho dne s Ježíšem v ráji. Zatím jsme ještě tu, a tak ani pro nás není ještě pozdě postavit se na stranu Ježíše!
3- Ženo, hle, tvůj syn! Hle, tvá matka!
První Ježíšova věta z kříže přinášela odpuštění pro všechny; druhá věta hovořila o záchraně pro odsouzené. Ta třetí věta ukazuje na láskyplnou péči o trpící. Jak už bylo dříve řečeno, pod Kristovým křížem stála i Jeho matka Marie a Jeho učedník Jan. Ježíš v této chvíli nemyslí na své utrpení, ale hledí na bolest, kterou působí matce smrt jejího syna. Duší Marie nyní pronikal meč, jak jí to předpověděl Simeon v chrámu jen několik týdnů po betlémském zrození (Lukáš 2:34-35). Nyní před jejíma očima dohasínal život jejího prvorozeného. Ona ví, že je nevinný. Ona ví, že nic zlého nespáchal. Ona ví, jak lidem pomáhal a léčil je. Za co tedy nyní umírá?
A navíc, co teď bude s ní? Prvorození synové měli tehdy povinnost postarat se o své stárnoucí rodiče. Možná na to ale v téhle chvíli Marie nemyslí, ale Ježíš ano. On myslí na ni a na to, jak bude zaopatřena v tomto světě. I její dočasné blaho Mu leží na srdci. Proto Marii svěřuje do péče svého milovaného učedníka slovy: „Ženo, hle, tvůj syn.“ A na Jana se obrací se žádostí, aby se o Marii postaral: „Hle, tvá matka!“ (Jan 19:26-27)
Ježíš zde projevuje milost pečující. V jistém smyslu je tato třetí věta nejméně teologická, ale nejvíc praktická a hmatatelná. Dotýká se specifických nesnází konkrétní osoby. Boží milost je sice úžasná i zdálky, ale je téměř neodolatelná, když se vás dotkne zblízka, vaší vlastní kůže, vaší jedinečné situace. Proto je tak důležité, abychom milost nejen sami přijímali, ale také ji prakticky sdíleli: v konkrétní tíživé situaci s konkrétní, bolestí zasaženou osobou.
Neznamená to znát odpověď na každou otázku trpícího a truchlícího. Za co a proč to utrpení? Ani Marie tehdy nevěděla. Navíc vědět proč a znát důvod nijak neubírá na bolesti. Pomůže snad jen vědomí, že Bůh sám tu bolest zná také. Zná, jaké to je přijít o syna. Protože na kříži neumíral syn pouze Marii, ale také Otci. Bůh ví, jaké to je přijít o Syna. A Syn také ví, jaké to je načas „přijít“ o Otce.
4- Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?
Čtvrtá věta, pronesená Ježíšem z kříže, je bezesporu ta nejpalčivější a nejmučivější. Celkem třikrát se obrací Boží Syn na svého Otce, ale jen v první a v poslední své větě Ho oslovuje Otče. V tomto zvolání, které jsem zařadil doprostřed, používá Ježíš formální oslovení Bože můj – Eli. To naznačuje, že Ježíš zažívá určitý odstup, vnímá propast, snad až odcizení a odloučení sebe od svého Otce.
Matouš i Marek nám Ježíšovu modlitbu zachovali v aramejštině, mateřském jazyce Ježíše: „Eli, Eli, lama sabachtani?“ Což přeloženo znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Matouš 27:46, Marek 15:34) Právě těmito slovy, touto otázkou, začíná již zmíněný prorocký Žalm 22, dál popisující na jedné straně hloubku prožívaného traumatu, a na straně druhé také naději, že tam, kde už naděje není, nakonec přece jen Bůh odpoví, zasáhne a zachrání.
Proč byl Ježíš na čas opuštěn svým Otcem? Vždycky, už před stvořením světa, s Ním zažíval úzké společenství a jednotu. Ale nyní se zdálo, jako by ten odvěký „uzel božství“ byl rozvázán.
Na tomto zvolání Ježíše vidíme, jak nedozírně hodnotná milost je, protože zde vidíme její cenu. Cenu, kterou jsme nemuseli platit my, protože ji Bůh v Kristu zaplatil za nás. Syn byl na kříži opuštěn Otcem, aby hřích byl odpuštěn nám. Ta úžasná a rozmanitá milost stála Ježíše všechno, aby nás nestála nic... a byla pro nás darem. Kristus je ten „pán, který za všechny platí“, jak se zpívá v jednom spirituálu. On zemřel za nás. On se za nás obětoval. Jeho Bůh „kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v Něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2. Kor 5:21)
Představte si, co to vlastně znamená! Když se žák hlásí na nějakou prestižní školu, musí dělat náročné přijímací zkoušky, musí dodat svá vysvědčení a diplomy. A doufat. Podobně když se dospělý uchází o velmi žádané zaměstnání, musí uspět na přijímacím pohovoru, musí odevzdat potvrzení o své kvalifikaci, dobrozdání od předchozích zaměstnavatelů, certifikáty o dosažení extra úrovně vzdělaní a dovedností. A pak doufat.
My všichni aspirujeme na vstup do nebeské slávy – jak žádané a prestižní místo! Kdo by chtěl trávit věčnost jinde? Naše vlastní záznamy by však nehovořili v náš prospěch. Bůh je proto přibil na kříž a každému z nás dává novou složku: složku svého svatého, bezhříšného, milovaného Syna Ježíše. Náš duchovní dluh je nejen smazán; je nám místo něho darováno „nevystižitelné Kristovo bohatství“ (Efezským 3:8). Proto nemusíme jen doufat, že „by snad možná jednou“, ale můžeme mít „plnou jistotu pro den soudu“ (1. Janův 4:17).
5- Žízním.
Nejkratší ze sedmi vět je ta pátá, jen čtyři řecká písmena: dipsó. „Žízním.“ (Jan 19:28)Čas od času se dětí při výuce křesťanství ptám: Jak to, že byl Ježíš unaven, když je zdrojem odpočinutí? Jak to, že Ježíš hladověl, když je chlebem života? Jak to, že Ježíš měl žízeň, když nám dává živou vodu? Jak to, že umřel, když je sám Původcem života? Správná odpověď je vždy tatáž: protože Ježíš se stal a byl člověkem z masa a kostí. Vzal na sebe naše lidství s jeho omezeními a potřebami.
Když ale byl Ježíš na kříži, nepronesl ono „Žízním“ jen proto, že byl jako člověk dehydratován. Ale také tím naplnil další z více než tří stovek starozákonních proroctví o Mesiáši a o Jeho díle. „Když jsem žíznil, dali mi pít ocet,“ stojí v Žalmu 69. Ta slova ukazují, že Mesiáš měl poznat to, co zažívají lidé v těžkostech. Měl to poznat na vlastní kůži, z první ruky. A přesně to Ježíš naplnil. Ztotožnil se s lidským trápením.
Takže: Zažíváte špatné finanční období? I Ježíš zažil chudobu a nouzi. Zažíváte zklamání? Ježíš se v lidech mnohokrát zklamal. Zažíváte pokušení? I Ježíš byl pokoušen. Truchlíte nad ztrátou blízkého? Ježíš také přišel o svého nevlastního otce. Čelíte posměchu? Ježíš by mohl vyprávět. Nepochopení? Samota? Únava? Zrada? Křivda? Nespravedlnost? Mesiáš tohle všechno dobře zná. On to zažil. Pronesl slova „Žízním“, abychom věděli, že nám naprosto rozumí. Nabízí nám svou chápavou milost, abychom mohli odložit své masky siláctví, přijít k Němu s každou svou potřebou a říct Mu prostě a otevřeně: „Pane, žízním.“ A On porozumí.
6- Dokonáno jest.
Předposlední větu, kterou Ježíš pronesl na kříži, tvoří v řečtině také jen jedno slovo: tetelestai. „Dokonáno jest.“ (Jan 19:30) Nebylo to vyhlášení Ježíšovy rezignace či prohry. Bylo to vyhlášení vítězství – toho největšího vítězství v historii lidstva. Právě toto slovo Tetelestai tehdy hlásali vojevůdci vracející se do města z bitevního pole po vítězném tažení. „Hotovo.“ „Mise splněna.“ „Vítězství dosaženo.“ Totéž slovo se také objevovalo v každodenním životě v oblasti finančnictví. Když byl splacena půjčka, vyrovnán dluh, uhrazena směnka, napsalo se na smlouvu slovo Tetelestai. „Vyřízeno.“ „Srovnáno.“ „Uhrazeno.“
Ježíš touto větou deklaruje, že Jeho úkol je splněn, Jeho dílo vykoupení člověka dosáhlo svého cíle. Dokonal pro nás, co jsme my ani nemohli začít: vyřídil, srovnal a uhradil účet za hříchy světa. Jeho slova „dokonáno jest“ svědčí o tom, že Boží milost je dostačující k naší záchraně.
Jistěže i svět a světské filozofie nabízejí svá řešení, jak se člověk může vypořádat s pocitem viny, selhání, hanby a strachu: od sebe-ospravedlňování a srovnávání se s druhými, přes kompenzaci zla dobrými skutky, přes odvádění pozornosti jinam a zlehčování vážnosti, až po snahu o únik před tíhou odpovědnosti člověka před jeho Tvůrcem. Bůh sám přitom nabízí jediné možné a trvalé řešení: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ (Jan 1:29) Ježíš sejmul vinu z každého z nás, jednou provždy. V Něm je jediné trvalé a skutečné řešení naší viny, selhání, hanby a strachu.
7- Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.
Ježíšův kalich utrpení byl dopit až do dna. Všechno již bylo řečeno a vykonáno. Ježíši věděl, odkud je a kam má namířeno, a tak Mu zůstala na rtech už jen poslední tichá modlitba: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (Lukáš 23:46)
Od chvíle, kdy byl zatčen v zahradě na úpatí Olivové hory předchozího dne, byl Ježíš v nepřátelských rukách, které si nebraly servítky. Zažil od nich bití, bičování a týrání, nakonec přibití na kříž. Nyní byl čas nechat své tělo hrobu v tomto světě (alespoň na pár dní) a odevzdat svého ducha do rukou, které vítají, přijímají a objímají – rukou našeho Otce. Ježíš pronesl poslední slova na kříži, slova odevzdávající se milosti, a skonal.
Díky této hojné a rozmanité milosti, plynoucí z Kristova kříže – milosti, která je odpouštějící, zachraňující, pečující, převzácná, chápavá, dostačující a odevzdávající se – můžeme i my, až přijde náš čas, prohlásit spolu se Simeonem: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka/svou služebnici, Pane, podle svého slova.“ (Lukáš 2:29)
I my jsme spatřili spásu, kterou nám Bůh připravil; spatřili jsme ji na kříži Ježíše Krista; spatřili jsme ji v Jeho sedmi větách, které odtud pronesl; spatřili jsme ji očima víry. On však jako první spatřil nás, zamiloval si nás a přišel změnit náš malý svět. Přišel ho zahrnout do svého velkého příběhu, který nikdy neskončí.
Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ