Rodinný život - „trenažér“ lásky

Dobré ráno, manželé, děti, rodiče, přátelé v Kristu!

Apoštol Pavel psal svůj dopis křesťanům v Kolosech někdy kolem roku 63 po Kristu. Řekli bychom si tedy, že takhle starý dopis nám těžko může dnes, po téměř dvou tisíci letech, říct něco naléhavého nebo aktuálního. Tehdejší společnost byla přece velmi odlišná od té, ve které žijeme my v současnosti! Nebo snad ne?

Podívejte se na to, jaká dnes panuje situace v rodinách. Jaké jsou vztahy mezi manžely a mezi rodiči a dětmi. Snadno poznáte, že se toho zase až tak moc nezměnilo. Pavlova slova zní stejně výstižně a urgentně dnes, jako tomu bylo tenkrát.

I nyní například – tak jako vždycky – hledí mnoho mužů a žen na svého partnera jako na nástroj. Nástroj k okamžitému naplnění svých potřeb, svých cílů, svých tužeb. Častokrát jsou partneři také jen hračkou, která má pobavit a potěšit. Jakmile ale přestane být zábavná, lze ji jednoduše vyměnit za nový a vylepšený model. Také dnes bývají děti rodičům spíš na obtíž a jejich výchova se mnohde vyznačuje lhostejností, která se střídá se zuřivostí. Jiní rodiče se chtějí stát svým dětem pouze přáteli a poradci, a zanedbávají svoji roli autority a „usměrňovače“.

V době apoštola Pavla tomu nebylo jinak. Ne že by se historie opakovala. Ale spíš je to tak, že člověk se v zásadě příliš nemění: každý z nás přicházíme na tento svět vybaven sobeckými touhami a sebestředným smýšlením. Očekáváme, že druzí jsou tady pro nás a že naplní naše přání. S tím pak vstupujeme do manželství a zakládáme rodinu. Není divu, že jsme rozčarováni, když bolestně zjišťujeme, že na manželství a na rodičovství není téměř nic sebe-uspokojujícího, téměř nic, co by přineslo okamžité potěšení. Že mnohem víc je to o obětavém a vytrvalém dávání…

Podívejme se ale, jaké rady a pokyny má pro rodinný život apoštol Pavel.

Přestože Pavel sám nebyl ženatý a neměl děti (viz 1. Korintským 7:8), poznal důvěrně Kristovu lásku – tu sebeobětující se lásku, tu podřizující se lásku, tu poslušnou lásku, tu druhé povzbuzující lásku. A Pavel také poznal, jaké to je, když tahle Kristova láska prostupuje všemi oblastmi lidského života: jak ovlivňuje jeho postoj k potřebným, jeho úctu k Bohu a lidem, jeho nakládání s majetkem, jeho využívání času, prostě všechno!

Není proto divné, že Pavel poznal i to, jak mají věci fungovat v manželství a v rodině, kde Ježíš Kristus a Jeho láska má prioritu ve všem. To, co Pavel píše ženám, to, co píše mužům, to, co píše dětem, i to, co píše rodičům, jsou jen projevy téže kristovské lásky v různých rolích a oblastech. Máte-li zájem o to, aby i vaše rodina fungovala podle vzoru, který jí určil Stvořitel, naslouchejte Pavlovým slovům pozorně.

Pavel se obrací nejprve k ženám a říká: „Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu.“ Projevem kristovské lásky v ženě, která srdcem přebývá v Pánu Ježíši, je její podřízenost vůči svému muži. Ano, je to projev kristovské (Kristu vlastní) lásky, protože i sám Ježíš Kristus byl z lásky podřízen – byl ochotně podřízen Božímu zákonu, všem jeho požadavkům i hrozbám. Z lásky k nám vykonal vše, co Bůh žádal od každého z nás, a pak v poslušnosti a podřízenosti vytrpěl vše, co mělo padnout na naši hlavu. Žena v Kristu je tedy Bohem povolána i zmocněna k tomu, stát se projevem této podřizující se lásky vůči svému muži. Nejde tu ale o otrocké poddanství ženy! Slova, kterými roli ženy popisuje Bible jinde, jsou slova jako respekt a úcta, tichý a pokojný duch, čisté chování, rozvážnost. *

Mužům v Kristu Pavel říká: „Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně (nebo zahořkle, zatrpkle).“ Projevem kristovské lásky v muži je tedy jeho sebeobětavost pro blaho své ženy. Jak tohle víme? Jednoduše z toho, že slovo milovat (agapaó) je stejné slovo, jakým Bůh popisuje svou lásku vůči nám – lásku, díky které se v Kristu obětoval za nás a pro naše blaho. Vyjádřením této lásky u muže, který Kristu věří, je jeho ochota nejen zemřít pro svou ženu, ale mnohem víc jeho ochota žít pro svou ženu. Položit život, když ji někdo napadne – OK, ale co položit ovladač, když přijde domů utahaná, položit své nároky a práva, vyžaduje-li to situace? Nejde tedy, milí muži, o to ovládat svou ženu, jako spíš ovládat sám sebe – pro dobro ženy! A slova, která k tomu Bible mužům dává, jsou slova jako péče a opatrování, porozumění, vedení, úcta, obětavost. *

(* Ef 5; 1. Pe 3; 1. Tim 2)

Po celá staletí se ženy bouří proti tomuto rozdělení rolí a je slyšet jejich hlas: „My se máme podřizovat? Jak to? Takže chlapi jsou milostpáni a my jejich služky? Proč máme my tahat za ten kratší konec?“ A muži na to reagují a říkají: „Jak to, že vy? To my taháme za kratší konec! My máme milovat, my máme sebeobětavě pečovat! My máme být ochotni položit život!“

Když se na to ale podíváme správně, tahá muž i žena za stejný konec! Kristova láska se v Boží ženě bude projevovat podřízeností a Kristova láska v Božím muži se bude projevovat sebeobětavostí. Je to stejná láska, je to tentýž Kristus, který chce mít v našich manželstvích první místo.

Chce ho však mít i v našich vztazích coby rodičů a dětí. Proto Pavel pokračuje směrem k dětem a říká: „Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu.“ Zní to prostě. Děti mají své rodiče poslouchat ve všem. Rodiče jsou pro děti autoritou, kterou jim dal Bůh pro jejich dobro, pro jejich ochranu, pro jejich výchovu. Pavel děti nepovzbuzuje, aby své rodiče respektovali jenom někdy, poslouchaly jen v něčem, ctily je jen občas. Pavel říká „ve všem“. Děti mají před sebou nelehkou situaci – a my dospělí ji známe – že totiž mají poslechnout, i když neví proč, i když nerozumí důvodům. „Prostě proto, že jsem to řekl.“ Někdy se rodiče bojí takovou větu dětem říkat. Ale je to ten nejlepší způsob, jak je připravit do života pod Boží autoritou.

Bůh nám také vždy neříká, proč Ho máme v tom či onom poslechnout; nevysvětluje vždy důvody. „Prostě proto, že jsem to řekl.“ Neříká třeba: „Kdo ti bere košili, dej mu i svůj plášť, ale pokud nechápeš proč, dělat to nemusíš.“ Nebo: „Žehnejte těm, kdo vás proklínají, ale není třeba se tím řídit, jestli nerozumíte tomu proč.“ Bůh nás nezve k porozumění, ale v první řadě k důvěře – On to s námi myslí a dělá dobře; rozumí nám nejlépe; řídí všechno moudře. Když i děti toto poznají, budou v důvěře rodiče snáze poslouchat, i když nebudou vždy rozumět. Protože se to líbí Pánu. Protože v nich tak jedná Kristus.

A nakonec rodiče, zejména „otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly.“ Děti, ponižované vlastními rodiči, jsou pro Satana snadnou kořistí. Místo toho, aby od svých rodičů poznaly, jak velkou hodnotu pro ně a pro Boha mají, malomyslní a propadají buď beznaději, nebo pýše a krutosti. Jistě, výchova dětí v Kristu je dlouhodobý proces předávání a osvojování toho, co se jinak děti sami nenaučí. Ptačí mláďata vědí od přírody, že mají letět na jih. Listy stromů vědí samy od sebe, že mají opadat. Děti však nevědí sami od sebe ani od přírody o Boží lásce v Kristu – potřebují ji poznat a zažít od svých rodičů.

Znamená to mj., že je potřeba, aby to děti taky někdy „zvoraly“! Potřebují vědět, že je my, rodiče, nemilujeme za jejich dobré chování a nepřijímáme pro jejich výkony, ale že je milujeme bezpodmínečně, proto že jsou to naše děti. Že se tedy nemusejí bát, že o naši lásku přijdou, když se nebudou dobře chovat a mít výsledky. Naše láska k nim musí pro ně být důležitou konstantou.

Takovou, jakou je Boží láska k nám. A je také užitečné, aby to i „máma s tátou“ někdy mezi sebou „zvorali“. Už třeba proto, aby svým dětem ukázali, jak řešit konflikty „Boží cestou“ – cestou odpuštění a smíření.

Kéž nás – muže, ženy, rodiče i děti – má Boží láska stále víc a víc ve své moci. A to ve všech oblastech našeho života. Amen.