Radost je mít důvěřující svědomí a pokoj, vzájemnou shodu. Apoštol klade na první místo radost a až poté pokoj, protože právě radost činí věřící pokojnými a vnitřně vyrovnanými. Když jsou vyrovnaní, je pro ně snadné nacházet pokoj i s ostatními. Ale kdo je smutný a rozrušený, snadno se rozčílí na ostatní a má bouřlivou mysl.
Všechny tyto věci se odehrávají „ve víře“, protože naše radost a pokoj nespočívají v něčem hmotném, ale leží mimo hmotné věci, totiž v naději. Jinak by je ani Bůh naděje nedal, protože On dává dobré věci, které jsou skryté: radost ve smutku a osobním utrpení, pokoj uprostřed bouří a vnějšího pronásledování. Tam, kde chybí víra, člověk při smutku a pronásledování uvadá, protože hmotné věci, kterým tak důvěřoval, když je měl k dispozici, nyní selhávají. Ale právě vnější pronásledování vyvolává růst naděje, jak řekl Pavel v kap. 5, verš 4: „osvědčenost (ve zkoušce) působí naději“.
A to vše je „mocí Ducha svatého“. Není to tím, že věříme ve své vlastní schopnosti, aby „zkouška působila naději“. Jinak bychom při pronásledování byli stále slabí a bezmocní. Ale „Duch nám pomáhá v naší slabosti“, takže můžeme nejen vydržet, ale být i zdokonaleni a zvítězit.
(„Přednášky nad Římanům“, léta 1515-16.)
