Milí přátelé psů a koček!
Jednou z věcí, které odlišují člověka od zvířat, je smysl pro humor. Člověk dokáže chápat vtip, legraci nebo ironii. Bůh vymyslel humor a člověku dal smysl pro něj. Nebude tak na škodu, když dnešní kázání začnu jedním vtipem. Slyšel jsem ho teprve nedávno a je o tom, v čem se liší pohled psa a pohled kočky na svět.
Pes si říká: „Můj člověk je na mě tak laskavý, krmí mě, venčí mě, hladí mě, stará se o mě, když jsem nemocný, … on snad musí být bůh!“
Kočka si říká: „Můj člověk je na mě tak laskavý, krmí mě, hladí mě, stará se o mě, když jsem nemocná, … já snad musím být bůh!“
Když jsem ten vtip slyšel, samozřejmě jsem se mu smál. Už proto, že doma máme jak psa, tak kočku (ty dokonce dvě), a mohu tedy potvrdit, že ten vtip vychází ze skutečnosti. Pes je vděčný tvor a má nás, své lidi, „za pána a boha“ (a někdy nás i poslechne :-). Kdežto „paní“ kočka se ráda vtírá, lísá se, získává si naši pozornost a čeká, že ji „obsloužíme“, jako by sama sebe měla „za pána a boha“.
Když jsem později nad tím vtipem přemýšlel, uvědomil jsem si, že v určitém ohledu i my lidé (aniž si to uvědomujeme) přistupujeme podobně k Bohu. On je ten, kdo nás stvořil, kdo se o nás stará, je k nám laskavý, slitovný a trpělivý, žehná nám, obdarovává nás schopnostmi a příležitostmi, dává úrodu našim polím a prospěch našemu podnikání. A nás to může vést ke dvěma rozdílným závěrům: že je to díky nám, díky tomu, jací jsme a kým jsme (nazvěme to „kočičí pohled“); nebo je to díky tomu, kdo je Bůh a jaký je On („psí pohled“).
Přirozenější nám všem je ten „kočičí pohled“. Máme za to, že když se nám daří, když je nám požehnáno, tak je to díky nám – my jsme si to zasloužili! Máme dojem, že jsme „hodní lidé“ nebo „správně žijící lidé“, a tak jaksi máme právo na dlouhý, krásný, pohodový život, který nám ten Někdo dluží.
Pozor, k takovému pohledu můžeme sklouznout i my, křesťané! To když začneme pohlížet na svou účast na bohoslužbách, na své modlitby, na své dary v kapli, na svou četbu Bible,… jako na úkoly ke splnění, jako na něco, co automaticky vyvolá Boží požehnání, co obratem způsobí, že se nám bude dařit lépe.
A i když jsou to dobré a užitečné aspekty našeho nového života, Bůh není automat! Stává se totiž, že i těm, kteří „nejsou tak hodní a zbožní jako my“, či jsou dokonce zlí a nepoctiví, se daří dobře, mnohdy i lépe než nám! A naopak, nám, tedy těm „hodným a dobrým lidem“, se dějí špatné a nemilé věci. I křesťanům se dějí! A my to vše pociťujeme jako nespravedlnost, křivdu vůči nám.
Je to proto, že v té chvíli máme „kočičí pohled“ na svět: život nám hraje do karet, protože my jsme „bůh“, kterému má přece všechno vycházet podle jeho vůle, jeho představ a jeho pravidel. Pak ovšem poznáváme, někdy velmi tvrdě, že to tak ve skutečnosti nefunguje. A Ježíš se snažil lidem opakovaně vysvětlovat, že když Bůh žehná a obdarovává, dělá to proto, že On sám je dobrý, milující, slitovný, laskavý a štědrý, ne proto, že my, obdarovaní, jsme si to zasloužili a Bůh nám to dluží.
Ježíš nás zkrátka touží naučit „psímu pohledu“ na svět a na Boha. On říká, že Bůh je dobrý i k lidem nevděčným a zlým; sesílá déšť na lidi spravedlivé i nespravedlivé; dává úrodu polím, která patří křesťanům i bezvěrcům. A stejně tak Bůh jedná i mezi svými dětmi, v jejichž srdcích kraluje – i mezi námi je všechno založeno na Boží milosti a štědrosti, na nezasloužené dobrotě, na Boží touze požehnat o to víc tam, kde je potřeba, ne tam, kde si to lidé zaslouží.
To je důvod, proč Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici mnohé znepokojuje. Ten pán vinice sice nikoho neošidil – nebyl v tomto smyslu nespravedlivý –, ale byl naopak až „nespravedlivě“ štědrý, „až příliš“ přející, až neskonale velkorysý. Právě takový je ale Bůh vůči nám všem! K těm prvním i k těm posledním. To chtěl Ježíš na tom příběhu ukázat.
A to je pro nás vlastně velmi dobrá zpráva. Bůh nám žehná proto, že On je dobrý, ne my. Bůh nám odpouští proto, že On sám zaplatil v Ježíši za naše viny, ne my (to naštěstí nemusíme). Bůh nás vychovává a vede svým Duchem, protože On je milující Otec, ne proto, že my jsme poslušné děti (jak často jsme spíš neposlušné a tvrdohlavé děti, viďte!).
Vězte, že změníme-li svůj pohled na Něho – z kočičího na psí – pak ten Jeho pohled na svět promění nás a mnohé kolem nás… Obraťme proto svou pozornost, svou důvěru, svou vděčnost, svou chválu od sebe směrem k Němu. Do Něho se zahleďme. On je v Ježíši Kristu „náš Pán a náš Bůh“.
„Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav
pro své milosrdenství a pro svou věrnost!“ (Žalmy 115:1)
Haleluja!
Amen.