Milí přátelé vyhlížející Vánoce –
Nadešel Advent, předvánoční čas, a to se pozná třeba podle toho, jaká je nyní ve městech a na vesnicích vidět výzdoba. Na náměstích a na návsích mají ozdobené stromky, v ulicích visí svítící řetězy, vánoční girlandy a další druhy dekorace, a všechny ty zářící tvary a obrazce andělů a zvonečků nám připomínají, že se blíží Vánoce, oslavy narození Ježíše Krista v Betlémě před dávnými lety. Ale nezdobí se pouze náměstí a ulice měst; zdobíme také své domovy, okna, balkóny, pokoje. Je to mj. skvělá příležitost pro „budování rodiny“ – kdy manželé, rodiče a děti mohou být spolu, vyrábět spolu, zdobit spolu a radovat se spolu.
Připravujeme se na oslavu příchodu nebeského Krále, a to nemůžeme dost dobře udělat, aniž bychom vzpomněli na postavu, která kdysi před mnoha lety právě příchod Krále na zem mezi lidi také připravovala. Tou osobou byl Jan zvaný Křtitel. Jan sám se narodil asi o půl roku před Ježíšem a také v dospělosti vystoupil na veřejnosti o něco dříve, než se na veřejnosti objevil Ježíš, něž byl od Jana pokřtěn a začal učit. Jan měl významnou přípravnou roli, a abyste ji lépe pochopili, použiju dvě názorné ilustrace jeho role, jednu ze současnosti a druhou z historie.
Nejspíš jste už někdy zažili, když jste jeli autem po silnici, že proti vám jel tahač s obrovským, nadměrným nákladem, třeba s nějakou turbínou, komínem nebo s listem větrné elektrárny. Pak jste si také všimli, že před takovým tahačem jede pomalu běžné auto, které však na střeše bliká a dává výstražné znamení všem před sebou: Všichni pozor, jede tu auto s mimořádným nákladem! Ostatní účastníci silničního provozu, včetně vás, se podle toho musejí zařídit, musí reagovat – třeba jet pomalu nebo i zastavit a umožnit autu s nákladem projet.
Kdybychom si tedy představili příchod Ježíše k nám jako „průjezd nadměrného nákladu“, jako setkání s někým mimořádným, pak Jan Křtitel měl tu roli auta s blikající sirénou, které upozorňovalo ostatní na to, co se blíží. Jan říkal zástupům: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky (ty, kteří v Něho uvěří); ale plevy spálí ohněm neuhasitelným (ty, kteří Ho odmítnou).“
Janovu roli můžeme ještě blíže a přiléhavěji ilustrovat příkladem z historie. Ve starověku bylo zvykem, když se nějaký vládce chystal na výpravu po své zemi, že vyslal před sebou heroldy, posly, kteří předem navštívili ona místa a města a hlásali něco v tomto smyslu: Připravte se, za pár dní k vám přijede král, opravte silnice a mosty, ukliďte nepořádek na ulicích, umyjte okna, natřete fasády, správcové a účetní dejte do pořádku své účty, apod. Myslím, že nějaká taková funkce existuje dodnes – když se chystá významná zahraniční návštěva, také nejprve pošle své lidi, aby vše domluvili a zajistili hladký průběh celé návštěvy.
Jan Křtitel byl právě takovým heroldem, poslem, hlasatelem, který „připravoval cestu Páně“. Mimochodem, je pozoruhodné, že dávná proroctví mluvila nejen o Mesiáši, Spasiteli světa, ale také o tom, že před Ním se mezi lidmi objeví někdo, kdo pro Mesiáše bude „zametat cestu“. Jan sám o tomto proroctví dobře věděl a věděl dokonce, že to proroctví mluví o něm: „Jak je psáno v knize slov proroka Izajáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘“
Ale počkat! Šlo tedy Janovi jen o to, aby si tehdy lidé uklidili a zametli před domem, opravili silnice, srovnali výmoly, zasypali díry? A jde o to i v současnosti během Adventu? Kdepak! O to šlo těm obyčejným heroldům, kteří připravovali cestu pozemským králům – ti toužili po hezké a plynulé cestě a ozdobách navenek. Ale Králi z nebes, Ježíši, o to nešlo a nejde. Jemu, a tedy i Janu Křtiteli, šlo o opravu cesty v srdcích a životech lidí. Jan mluvil obrazně o propastech a pahorcích a hrbolatých cestách člověka, tj. o jeho způsobu života, který je křivý a nerovný. Jan hlásal, že potřebná je náprava niterních postojů člověka, který se od Boha vydal svou vlastní cestou. Jan vybízel k hluboké vnitřní obnově každého a kázal: „Čiňte pokání (tedy změňte své smýšlení ohledně hříchu a obraťte se k Bohu) a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů.“
K Janovi tehdy přicházely davy, zástupy lidí. Vždyť po několika staletích „mlčení nebes“ se v Izraeli opět objevil Boží prorok – to bylo přece něco! Mnozí ho chtěli vidět, ale nemysleli to s nějakou proměnou vážně. Přišli třeba jen proto, že se chtěli ukázat, chtěli vypadat před lidmi zbožně a získat jejich uznání. Jan to dobře věděl a také jim ostře vytýkal, že pokud nestojí o opravdovou změnu ve svém životě, nemohou čekat od Boha pochvalu, ale spíš Jeho hněv za své hříchy a své pokrytectví. „Plemeno zmijí,“ nebral si Jan žádné servítky, „kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání – tedy potvrďte svým změněným jednáním, že to vnitřní obrácení berete vážně.
A protože si mnozí z jeho posluchačů, coby židé a tělesní potomci Abrahama, „praotce víry“, zakládali na svém rodokmenu, Jan je varoval, že ani jejich původ jim před Bohem nepomůže: „A nezačínejte si říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“ Ani nám náš rodokmen, naše příbuzenství s tím či oním, před Bohem nepomůže. Každý jsme zván, abychom také činili pokání, odvrátili se od svých nepravostí a dali se pokřtít na jejich obmytí.
A že to, oč tu běží, je velice vážné, kriticky důležité, potvrzují Janova slova o poražení stromu, který nenese dobré ovoce, jeho vykořenění a spálení. „Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ Je to varovný obraz člověka, který svůj život bez Boha promarnil, neobrátil se v důvěře k Bohu, nezažil Jeho odpouštějící a proměňující moc. Možná byl i z Abrahamovi krve, ale neměl víru v Boha, jakou měl Abraham.
Nakonec je o Janovi psáno: „A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst.“ Jan napomínal lid – napomínal ty, kteří měli nadbytek oblečení či jídla, aby se podělili s těmi, kteří trpí nedostatkem. Napomínal výběrčí daní, aby byli poctiví a nevybírali víc, než měli (do vlastní kapsy). Napomínal také vojáky a stráže, aby svou ozbrojenou sílu nezneužívali k vlastnímu obohacení skrze vydírání a utiskování nevinných. Vedle všech těchto a dalších napomenutí jim všem Jan hlásal i radostnou zvěst, evangelium o Mesiáši, kterému připravoval cestu a který jako Král právě přicházel.
Později prohlásil Jan, když spatřil Ježíše: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Právě díky Ježíši, Beránku obětovanému za nás, a skrze víru v Něho máme od Boha odpuštění a moc k hlubší a trvalé proměně – k proměně uvnitř i navenek, proměně ve svých postojích i ve svém jednání, proměně v tom, zda poneseme dobré ovoce, nebo budeme jako neužitečné plevy.
Přátelé, je to nádhera, procházet se osvětleným, vyzdobeným městem, připraveným na oslavu vánočních událostí. Co kdyby se také Bůh chtěl projít v tomto čase – ne po ulicích a náměstí, ale mezi námi: viděl by světla, viděl by nádheru našich srdcí? Můžeme pokrytecky rozvěsit girlandy a tvrdit, že v nás je všechno v pořádku. Anebo můžeme uznat, že v něčem bloudíme, někdy vystupujeme povýšeně, v něčem jednáme křivě, s něčím si nevíme rady. Bůh stojí o naši upřímnost a opravdovost, a tak Ho raději prosme: „Přijď k nám Pane Ježíši, nejen kvůli dárkům o Vánocích, ale kvůli nám samým. Naprav v nás, co není dobré; zbav nás toho, co je zlé. A dělej to tak dlouho, dokud to bude třeba, dokud s námi nebudeš hotov. Ať i my uzříme Boží spasení. Amen.“