Drazí přátelé, pozvaní na hostinu milosti a pravdy Božího Syna!
Představte si na okamžik, že dostanete od pošťáka tajemnou obálku – beze jména a bez adresy. Rozbalíte ji a uvnitř je na obyčejném papíře napsáno: „Josef Novák si bere Jolanu Zoufalovou. Obřad je dnes v poledne na radnici. Poté následuje hostina. Přijď i Ty, jsi zván. Nic si sebou neber, všechno bude k dispozici na místě.“
Chvíli se na ten lístek díváte, čtete ho znovu a znovu a nakonec si řeknete: „No, kterýpak Pepa Novák se žení? Těch je všude spousta. Zato Jolanu Zoufalovou žádnou neznám. A pozvánka na svatbu na obyčejném kusu papíru? To je nějaký vtip, ne? A navíc, dneska v poledne mám stejně nějakou práci.“ Pozvánku zmuchláte a zahodíte, zatímco pošťákovi ještě vynadáte, že si z vás dělá „dobrý den“ a že na poště musí mít pěkný chlívek, když vám posílají dopisy bez adresy...
Možná vám tahle příhoda připadá legrační. Avšak něco podobného, jenom mnohem vážnějšího a dramatičtějšího, se odehrálo v příběhu, který kdysi vyprávěl Pán Ježíš. I Jeho příběh byl smyšlený, ale o to nešlo. Šlo o podobenství, tedy příběh ze života, který odhaluje nebeské poselství – učí něco o vztahu Boha s člověkem.
Podobenství o pozvání na hostinu
V tom příběhu vystrojil svatební hostinu král, a to pro svého, tedy královského syna. Umíte si domyslet, jak honosná a bohatá musela být ta svatební hostina, kterou král přichystal. „Býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!“ vyřizoval král pozvaným ústy svých služebníků.
„Ale oni na to nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem,“ vypráví Ježíš. Proč to asi udělali? Proč to pozvání zmuchlali a zahodili? Možná toho krále neznali? Nebo ho nebrali za svého krále? Nebo čekali, že je přijde pozvat sám, osobně, a ne že pošle jen obyčejné služebnictvo? Navíc měli evidentně něco (z jejich pohledu!) důležitějšího na práci. Zorat pole. Uzavřít obchod. Něco, co nepočká. Zato král počká!
Jiní to pozvání vzali ještě za horší konec. „Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je,“ povídá Ježíš. No, tihle asi krále opravdu neměli v lásce. Co ale mohli čekat jiného, než že se král na ně rozhněvá, pošle vojsko a zahubí je? Je to přece král! A podle toho měli k němu a k jeho pozvání přistupovat!
Pozvaní, kteří nedbali králova pozvání, se svým odmítavým přístupem stali nehodnými účastnit se hostiny. Sami sebe vyloučili, protože pozvánku neocenili. Našli si výmluvu či omluvu – tak jako já v tom úvodním příběhu: obálka bez adresy, obyčejný papír, neznámý odesilatel. I pošťák to schytal, tak jako vyslanci krále, kteří byli ztýráni a zabiti.
Ale král v Ježíšově podobenství nakonec nepořádal svatbu v prázdné hodovní síni. Vyslal služebníky za jinými, za kýmkoli, koho najdou, ať byli urození či neurození, chytří či hloupí, dobří či zlí. Síň se zaplnila. A kdo přišel, špatně se neměl! Dokonce i šaty, vhodné pro tu slavnostní příležitost, každý z nich dostal – ono, jinak by to ani nešlo, jako pocestní nebyli sami oblečeni tak, aby mohli na královskou svatbu!
V příběhu, který Ježíš vypráví, se však jeden z těch otrhaných, co přišli, nepřevlékl. Přišel, jak byl. A zase se můžeme jen dohadovat, proč to udělal. Tolik stál o to mít ty své šaty na sobě? Pohrdal těmi šaty, které mu hostitel nabízel? Nebo se chtěl jen najíst a na nějakém králi a svatbě jeho syna mu pranic nezáleželo?
Nevíme, ale každopádně ani tento člověk, který nebyl oblečen na svatbu, nakonec neochutnal ani sousto. Král přikázal: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot.“ Jistě, nikdo si z krále nebude tropit žerty! Jeho pozvání tedy nakonec našlo úplně jiné, než ke kterým původně směřovalo. Ale tito vybraní přišli; věděli, že si pozvání nijak nezasloužili, že k němu přišli jako slepí k houslím; cenili si králova pozvání; oblékli šat, který jim přinesl. A proto se nakonec radovali u prostřeného stolu ze svatby královského syna.
Každý je zván právě dnes!
Říkal jsem ale, že Ježíšova podobenství nesou v sobě určité poselství o Bohu a o Jeho vztahu s člověkem. Jaké je to poselství v tomto případě? Jistě jste poznali, že Bůh je tím králem, který zve člověka do svého království, tedy do důvěrného společenství se sebou samým – společenství, které je možné jen skrze Ježíše Krista, Jeho Syna. Právě skrze Něho Bůh připravil vše potřebné, jak později vysvětlil apoštol Pavel, když napsal: „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.“ (2. Korintským 5:19)
Ano, obyčejné, chybující lidi, jako jsem já, nyní posílá Bůh s pozváním do celého světa, s pozváním určeným dnes i vám. Je to pozvání do vztahu, ve kterém dostáváme „ryze čistý šat“ Kristovy spravedlnosti (neboť „všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat“, jak píše prorok Izajáš) a ve kterém se těšíme z každodenních darů milosti, blízkosti a požehnání svého krále. A to je přitom teprve závdavek toho, co přijde! Neboť tenhle vztah s Bohem skrze Krista přetrvá až za hrob a vyvrcholí nebeskou oslavou.
Vím, že každý máte svůj seznam důvodů, proč pozvání odmítnout. Možná Boha pořádně neznáte. Možná Ho neuznáváte. Možná se vám na Něm něco nelíbí nebo nezdá. Možná byste raději, aby vás pozval přímo, osobně. Možná máte teď jiné starosti a povinnosti. Možná... možná ale také žádné další pozvání už nepřijde. Možná přijde k jiným, kteří toho také nebyli hodni, tak jako vy.
Bůh je jistě trpělivý a shovívavý. Přesto, jak nás učí toto Ježíšovo podobenství, nebude naše odmítání přehlížet věčně. Stejně tak nebude přehlížet pokrytce a „křesťany“ jen jménem. K církvi věřících se vždy přilepí lidé, kteří si stále o sobě myslí, že jsou dost dobří a že je Bůh přijme kvůli nim a jejich zásluhám. Božím „šatem spravedlnosti“ pohrdnou a zůstanou ve svých „cárech poskvrněných nepravostí“. Je ale na králi, na Bohu, aby takové nakonec vykázal z hodovní síně.
Dnes nás Bůh zve ke spáse. Každého z nás, ať máme za sebou cokoli. To cokoli můžeme totiž odložit u Kristova kříže, kde za to bylo bezezbytku zaplaceno. A skrze křest můžeme obléct Krista a Jeho „šat spravedlnosti“, který jediný je vhodný k Božímu kralování v nás a mezi námi (nyní) i k nebeské oslavě (navěky).
Přijměte Jeho pozvání! Nebo se budete raději dál věnovat životu (práci, obchodu) bez toho, abyste poznali jeho odvěký smysl? Jste mezi těmi mnohými, kteří jsou pozváni. Buďte i mezi těmi nemnohými, kteří jsou vybráni. Amen.
