Pozvání ke stolu a chvála za pokrm

Milí přátelé v Kristu, pozvaní k nebeskému stolu.

Následující slova jsou dobře známa mnoha dětem z naší školy, které jsou zde dnes mezi námi.

„Přijď, Pane Ježíši, a buď náš host a budiž nám požehnáno toto jídlo. Amen.

Chválu vzdejme Hospodinu, protože je dobrý a Jeho milosrdenství je věčné. Amen.“

Ano, jsou to slova modlitby, kterou se někdy děti pod vedením učitele společně modlí předtím, než odejdou do jídelny a zasednou k obědu. Možná bude prospěšné, když se na chvíli zastavíme nad touto modlitbou a zamyslíme nad jejím smyslem. A tak jako k jídelnímu stolu pozvěme i k tomuto rozjímání Pána Ježíše, aby přišel, otevřel naši mysl a nasytil naše hladová srdce.

Modlitba před jídlem a po jídle se stala běžnou součástí života Božího lidu už dávno před příchodem Spasitele – tj. ve starozákonní době. Když Hospodin přivedl svůj vyvolený národ Izrael z Egypta do Zaslíbené země zhruba kolem roku 1400 před Kr., dal mu, jako dává otec dětem, svá zaslíbení i nařízení: „Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal.“ (Deuteronomium 8:10)

Izraelci si měli tahle slova připomínat. Měli pamatovat na to, že jejich milující Bůh, který je zachránil z otroctví, jim ve své dobrotě daroval novou zemi, „oplývající mlékem a medem“, a že to On sesílá déšť a dává úrodu jejich polím a vinicím, že to On žehná stádům dobytka, aby se plodili a množili. Žalmista na tohle všechno pamatoval a napsal ve své oslavné písni: „Oči všech s nadějí vzhlížejí k Tobě a Ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije.“ (Žalmy 145:15) Ano, Izraelci byli povoláni k tomu, aby zakoušeli, oceňovali a ve víře vítali tu štědrou dobrotu svého Boha a vzdávali Mu za ni chválu a dík.

Neznamená to, bohužel, že všichni lidé vyvoleného národa podle toho slova i jednali. Někteří si začali říkat, že jim plody země chutnají stejně, ať už za ně děkují, nebo ne. Jiní zase odříkávali slova modlitby, ale bez srdce. Byli jako knihy, které také obsahují slova jiných, ale sami nic necítí a ničemu nerozumí.

Smutná pravda ale je, že lidé se během těch stovek let o mnoho nezměnili. Podobný přístup k modlitbě před jídlem viděl mezi lidmi asi před 500 lety Martin Luther, reformátor poměrů v církvi. Se svou pověstnou německou neotesaností napsal jednomu křesťanovi jako věnování do Bible: „Měli bychom přijímat dary od Všemohoucího s úctou a vděčností, a ne se vrhnout ke stolu jako prasata ke korytu. Stejně tak i opouštět stůl, poté co jsme si naplnili břich, nemáme bez poděkování dobrému Bohu a bez alespoň malé modlitbičky, třebaže jen zašeptané. Vždyť ač jsme často nevděční, Bůh nás sytí ze svého čirého milosrdenství a laskavé shovívavosti.“

Modlitba před jídlem může samozřejmě mít bezpočet znění. Je celkem jedno, do jakých slov konkrétně „zabalíme“ svou niterní vděčnost. My se podívejme na modlitbu, kterou jsme zmínili v úvodu. V těch nemnoha slovech tkví úžasné a mocné pravdy. Modlitba začíná pozváním: „Přijď, Pane Ježíši, a buď náš host.“ Možná to zní na první poslech trochu „přitažené za vlasy“, nezdá se vám? My zveme Pána ke stolu, i když je to de facto On, kdo zve nás, abychom jedli a pili z toho, čím nás obdarovává! A navíc, neslíbil nám sám Vzkříšený Ježíš, že bude s námi po všechny dny, až do skonání věku? Tak k čemu Ho zvát, když víme, že tam stejně bude?!

Je pravda, že Ježíš je stále se mnou. Ve dne i v noci. V dobrém i zlém. U prostřeného stolu i na vyprahlé poušti. Otázkou je spíš, zda já jsem v těch chvílích s Ním. Možná že tohle pozvání „Přijď, Pane“ vypovídá víc o mně a o mé potřebě, než o Pozvaném. Tím, že zvu Ježíše k mému stolu, vyjadřuji vlastně, jak moc potřebuji a toužím po Jeho blízkosti – blízkosti toho, který i kdysi dávno stoloval s hříšníky a jedl s nimi; blízkosti toho, který lámal chléb těm, kdo byli zlomeni v srdci; blízkosti toho, kdo sytil tisícihlavé zástupy. A On se nezměnil. Je stále stejný. To já potřebuji změnit.

Proto znovu a znovu zvu Ježíše, aby byl hostem u mého stolu a zároveň Spasitelem a Pánem v mém životě. Zvu Ho, aby proměnil a uzdravil mé vztahy s těmi, kteří usedají k mému stolu – se členy mé rodiny, s mými přáteli, s těmi, které jsem pozval do svého života, i s těmi, kteří do mého života sami přišli. K tomu všemu potřebuji Ježíše, potřebuji moc Jeho lásky a přijetí, které zakouším i sám na sobě. A je úžasné, že mě Pán Ježíš ujišťuje, že taková pozvání On slyší a s radostí přijímá. Vždyť On sám se k nám obrací se slovy: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjevení 3:20) A tak se modlíme: Přijď, Pane Ježíši a buď náš host! A nejen host na návštěvě, ale buď pán celého domu.

„A budiž nám požehnáno toto jídlo (nebo podle původní verze: tyto dary).“ Tahle část modlitby před jídlem je prosbou, aby Pán požehnal darům, které před sebou máme. Připomínáme si, že to jsou Jeho dary; že On je dárcem dobrých darů; že On nám poskytuje všechno, co potřebujeme. Ne vždy to, co chceme. Když tedy říkám: „Ať jsou nám požehnány tyto dary, toto jídlo“, je to vlastně totéž, jako bych říkal: „Ať Tvé dary působí k dobrému. Ať mi přivodí pohodu a radostnou mysl. Ať posílí mé tělo, abych mohl dál pomáhat a sloužit druhým. Ať je Tvých darů hojnost a dostatek pro mne i pro všechny potřebné kolem mne.“ S touto modlitbou na rtech i v srdci si můžeme být jisti, že dary, které budeme u stolu přijímat a sdílet, budou vskutku požehnáním.

Pozorným uším ovšem neuniklo, že modlitba před jídlem, tak jak se jí děti učí, má i druhou část. Jsou to slova: „Chválu vzdejme Hospodinu, protože je dobrý a Jeho milosrdenství je věčné.“ Tahle slova by mohla stejně dobře sloužit, a také tomu tak v mnoha křesťanských rodinách je, jako poděkování po jídle. Možná ale nevíte, odkud ta slova pocházejí. Objevují se v několika žalmech, ale původně byla součástí chvály, kterou složil král David a zadal ji kněžím, sloužícím u Boží schrány, aby ji zpívali a provolávali (viz 1. Par 16:4,7). David uznával, že Hospodin je hoden chvály díky své dobrotě a svému milosrdenství.

Jeden můj přítel, když byl malý, se děkoval se svými rodiči po jídle právě slovy: „Chválu vzdejme Hospodinu, protože je dobrý a Jeho milosrdenství je věčné.“ A jednou mu otec řekl: „Často mluvíme o dobrém Bohu proto, že je vůči nám milosrdný. A je to pravda. Stejně důležité je ale vědět, že i kdyby Bůh nebyl vůči nám milosrdný, byl by přesto dobrý.“ Možná někoho z vás taková řeč překvapuje. Pokud ano, je to nejspíš proto, že máme zakořeněný názor, že si dary od Boha, včetně Jeho milosrdenství, něčím zasloužíme. Že je nám Bůh musí dát, aby byl dobrý.

Skutečnost je však taková, že i kdyby se Bůh rozhodl nás všechny nechat dojít tam, kam bez Něho po právu směřujeme, k záhubě a odsouzení, i kdyby odtáhl svou ochrannou ruku a nechal nás napospas nám samým a silám zla kolem nás, přesto by zůstal svatý a spravedlivý a dobrý. Jakožto dobrý Bůh by ztrestal veškeré zlo, včetně všech, kteří ho mají na svědomí – tedy včetně nás. Ale Bůh je nejen dobrý a zlo-nenávidějící; On je i milosrdný – a Jeho milosrdenství nemá konce. Proto prorok Jóel vyzýval své zatvrzelé současníky: „Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá Ho lítost nad každým zlem.“ (Jóel 2:13)

Takový je Hospodin, náš Bůh. Dal svého Syna Ježíše, abychom od Něho neslyšeli rozsudek „vinen“, ale „nevinen“; abychom díky Němu neokusili věčnou smrt, ale měli věčný život; abychom přestali vzdorovat, ale začali důvěřovat, uctívat, chválit.

Pozvěte Ježíše ke svému stolu i do svého života. Okuste a poznáte, že Hospodin je dobrý a milosrdný. Amen.