Dobré ráno, přátelé, poutníci.
Dnes končí série kázání založená na poutních písních, tj. žalmech 120-134. Závěrečný Žalm 134 je vhodným zakončením těchto „písní vystupování“, písní, se kterými i my kráčíme vzhůru. Děj tohoto žalmu, můžeme-li to tak říct, se odehrává v samotném Božím chrámu v Jeruzalémě, který byl do svého zničení cílem věřících poutníků z celé země. My už víme, že cílem našeho putování, místem, kam my stoupáme, jsou nebesa („nový, nebeský Jeruzalém“) a v nich slavná a nezakrytá Boží přítomnost, ztělesněná v Ježíši Kristu, Božím Beránkovi.
Jak bude náš život v nebesích vypadat přesně, to nevíme. Různé obrazy nebes najdeme na několika místech Bible. Mezi nejznámější patří líčení apoštola Jana v knize Zjevení. Jan viděl, jak „veliký zástup… stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. … To jsou ti,“ vysvětluje v jeho vidění Janovi starší muž, „kteří přišli z velikého soužení (tj. z toho, co zažíváme tady na zemi) a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Proto jsou před trůnem Božím a slouží Mu v Jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou (dosl. rozprostře nad nimi svůj stan).“ (Zjevení 7:9-15)
Jak vidno, tou stěžejní činností, které se budeme věnovat – a ani nebudeme moct jinak při pohledu na odhalenou Boží nádheru a majestát – bude uctívání a chválení Boha a služba Bohu (viz slovo služba = „leitourgia“ – liturgie), a to v Jeho svatyni, kterou je samotná, viditelná Boží přítomnost, „dnem i nocí“, tzn. bez přestání. Ostatně, takový je i dávný Boží příkaz, který nyní vepsal Bůh do našeho obrozeného srdce, a který se stal naší obnovenou přirozeností, totiž: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a Jemu jedinému sloužit.“ (Lk 4:8, KMS; Deut 6:13)
V tomto smyslu jsme proto všichni Božími služebníky, kteří v tomto věku mají věrně spravovat, co Pán každému daroval k jeho službě, abychom pak na věčnosti od Pána obdrželi ještě mnohem víc, a mohli tak neúnavně uctívat toho, který je Alfou a Omegou všeho. Všichni vykoupení jsme Boží kněží, kteří už tady a teď, každý den, konají duchovní službu Bohu, když sami sebe Bohu přinášejí jako svatou, Bohu milou oběť (Fil 3:3; Řím 12:1).
Ta naše nebeská služba, v Boží svatyni, dnem i nocí – to všechno je jasná narážka a odkaz na službu, kterou konali v době Staré smlouvy vybraní kněží a levité v jeruzalémském chrámu. Právě oni vystupují v našem dnešním 134. žalmu. I oni měli konat svou službu upřímně, věrně, bděle a vytrvale. A poutníci, opouštějící ve večerních hodinách chrám, je právě k tomu také povzbuzují slovy: „Dobrořečte Hospodinu, všichni Hospodinovi služebníci, kteří stojíte v Hospodinově domě za nočního času. Pozvedejte ruce ke svatyni, dobrořečte Hospodinu!“ (v. 1-2)
Možná je to pro nás trochu překvapivé zjištění, ale v dobách, kdy fungoval jeruzalémský chrám, bylo nezbytné, dokonce nařízené, aby v chrámu zůstávala „noční služba“. Noční hlídky chránili chrám před vetřelci a zloději a kněží připravovali vše potřebné k ranním pobožnostem. Stálou službu měli také vrátní, zpěváci, správci pokladů, čističi bohoslužebného náčiní (viz např. 1 Par 9). Někteří poutníci chrámovým služebníkům možná trochu záviděli tu možnost přebývat dnem i nocí v blízkosti Boží svatyně, v místě, kde Bůh zaslíbil svou žehnající přítomnost. Ale hlavně – což bylo důležitější – oni ty noční služebníky nabádali a povzbuzovali k věrnosti Bohu: aby i tou svou noční ostražitostí a pečlivostí sloužili Hospodinu, aby žehnali, čili dobrořečili Bohu i v noční čas (kdy druzí nevidí, co dělají), aby v modlitbách pozvedali ruce a obraceli se k Bohu, který je jistě vybaví svou milostí, potřebnou k vytrvalé a věrné službě.
Kněží a všichni ostatní Boží služebníci byli určitě vděční za vzpruhu, kterou jim dodávali poutníci. Také že jejich dobře míněné povzbuzení opětovali! Odpověděli na něj Božím požehnáním, které předali každému jednotlivému poutníkovi i celé pospolitosti jako celku – odtud to jednotné číslo: „Hospodin ti žehnej ze Sijónu; On učinil nebesa i zemi.“ (v. 3) Všimněte si té „antifony“ v tomto žalmu, té střídavé promluvy mezi poutníky a chrámovými kněžími. Jedni burcovali druhé a ti zase blahořečili jim. Obě strany si přitom byli dobře vědomi, že zdrojem všech požehnání i vhodným příjemcem všech dobrořečení je Ten, který učinil nebe i zemi i všechno, co je v nich. Když Hospodinu patří celá země, jistě má On také veškeré prostředky k tomu, aby svým služebníkům dodal neúnavnost v jejich službě v Božím domě a svým poutníkům zase radost nad možností tamtéž přicházet znovu a znovu. A jak víme, díky svému Pomazanému, Kristu Ježíši, je Hospodin nejen nadmíru schopen, ale také více než ochoten žehnat svému lidu a zahrnovat je každou potřebnou milostí. Vždyť „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s Ním nedaroval všecko?“ (Řím 8:32)
Jenže časy kamenného chrámu jsou nenávratně pryč. Jak to vše tedy souvisí s námi? Řekněme, že ve dvou rovinách. Zaprvé, jak jsme poznali na začátku, jakožto křesťané jsme nyní všichni služebníci Boží, královské kněžstvo. I my jsme voláni k tomu, abychom byli služebníci bdící a žehnající. Bdící tím, že budeme žít jako ti, kdo jsou „synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě,“ jak píše Pavel Tesalonickým (1. Tes 5:5) A žehnající mj. tím, že s druhými budeme sdílet požehnání a dary, které nám dal Bůh právě za tímto účelem. Tak budou nejen naše slova, ale i my sami požehnáním pro druhé a dobrořečením pro Boha.
Druhá rovina, ve které můžeme spatřit souvislost dnešního žalmu s naší situací, je rovina veřejné služby slova. Z našeho středu, mezi svatými sobě rovnými, povolává Bůh služebníky svého slova, pastýře a dohlížitele, správce Božích tajemství (1. Kor 4). Povolává je, aby bděli, když se kolem rozprostře noc a temnota falešných a lživých učení. Povolává je, aby sloužili věrně a přidělovali duchovní pokrm podle potřeby (nikoli chuti) Jeho lidu. Povolává je, aby Jeho slovem a Jeho svátostmi přinášeli požehnání milosti lidem široko daleko. A svůj lid zase Bůh volá k tomu, aby své správce a pastýře povzbuzovali a podporovali, byli poddajní jejich vedení a modlili se za ně.
Ať už je má či vaše služba jakkoli malá věc v Božím království (a popravdě, většinou ji podhodnocujeme), jediné, o co v ní jde, je být věrný. A k tomu se nám hodí poznání, že tím zdrojem síly, moudrosti, pokory, vytrvalosti, víry, naděje a lásky, které při každé službě potřebujeme, je ten, který učinil nebe a zemi a který vydal svého Syna za nás. To díky Němu víme, že dojdeme do cíle, do našeho trvalého domova, do nebeské slávy, kde nebudeme chtít nic než sloužit Bohu i sobě navzájem. Díky Němu jsme „Boží služebníci bdící a žehnající“!
Amen.