Dobré ráno, přátelé, poutníci.
Jste-li delší čas na cestách – na dovolené, nebo na pracovní cestě – nejspíš přijde dříve či později chvíle, kdy se začnete těšit domů. Domů může přitom znamenat do Čech, pobýváte-li v cizině, nebo do svého domečku, do svého pokoje, do své postele. „Vůni domova“ zkrátka ničím nepřebijete.
Jako křesťané však také věříme, že v tomto světě jsme, de facto, stále „na cestách“. Jsme tu jako hosté, jako cizinci, kteří míří domů. Jedno křesťanské knižní nakladatelství se proto jmenuje velmi přiléhavě: Návrat domů. Ano, vracíme se domů, do našeho věčného příbytku, kde nám náš Vzkříšený a milující Pán připravil místo. Na této naší pouti, na této „cestě vzhůru“, se během těchto prázdnin povzbuzujeme slovy poutních písní, žalmů 120 až 134. Pomáhají nám toužebně vyhlížet náš nebeský domov, radovat se ze společenství s bratry a sestrami, vzdorovat zlým jazykům i lákavým pokušením, nalézat pomoc u Boha v době, kdy sejeme v slzách.
Také dnešní Žalm 127 nám, jak doufám, bude ku prospěchu a připomene nám, na co je důležité na naší pouti domů nezapomínat. Stručně bychom to mohli shrnout těmito prostými slovy:
VŠECHNO SKUTEČNĚ DOBRÉ V NAŠEM ŽIVOTĚ
ZÁVISÍ NA POŽEHNÁNÍ OD BOHA
127. žalm je jedinou poutní písní z této sbírky, která nese přídomek Šalomounova. Přestože ji někteří badatelé připisují jiným autorům a podtitulek překládají „pro Šalomouna“ nebo „ve stylu Šalomouna“, není vcelku žádný opodstatněný důvod, proč neuznávat krále Šalomouna za pisatele tohoto žalmu.
Ostatně, sám žalm nese rysy velice podobné některým Příslovím (srovnej např. Přísloví 10:22). A svým tématem se také blíží pojetí knihy Kazatel, tolik charakteristické svým povzdechem nad marností světské ustaranosti, která nedbá na Boží prozřetelnost, a nad marností lidského pachtění, které nehledá Boží přízeň. Ve druhém verši, kde se mluví o klidném spánku, který dává Bůh „svému milému/miláčkovi“, můžeme také spatřit (zvl. v původní hebrejštině) narážku na Šalomouna. Jméno, které tento Davidův syn dostal od proroka Náthana, bylo totiž Jedidjáš, „Hospodinův miláček“ (2 Sam 12:25). Zdá se, jako by zde Šalomoun mluvil o své vlastní zkušenosti…
Můžeme proto s klidem považovat Šalomouna za autora tohoto chvalozpěvu – chvalozpěvu, který samozřejmě mohl být a byl zpíván Božími lidmi i mnohem později, při znovubudování chrámu a při obnově měst po návratu domů z babylonského zajetí. Podívejme se však nyní na to, co nám Žalm 127 vlastně oznamuje a co nás učí.
Nestaví-li dům Hospodin, ...
Nestřeží-li město Hospodin, ...
Úvodní verše hovoří o vztahu mezi lidskou námahou na jedné straně a na té druhé Boží přízní, Božím dohlédnutím na to, aby ta námaha byla úspěšná a smysluplná. Jak si možná vzpomenete, toto téma bylo „nakousnuto“ již v předchozím Žalmu 126. Tam žalmista mluvil o tom, jak Hospodin „mění úděl svého lidu“ a zajistí, aby „ti, kdo v slzách sejí, s radostným plesáním sklízeli“. V dnešním žalmu pak bez okolků stojí: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“ (v. 1) V tomto verši je slovo „dům“ poněkud mnohoznačné, a dává nám tak prostor k více výkladům: jednak k doslovnému výkladu a jednak k přenesenému výkladu tohoto žalmu.
Dům byl, zaprvé, jiný výraz pro chrám, „dům Hospodinův“. Když se stavěl a později znovu stavěl, nebylo to bez problémů. Nicméně stavitelé prvního chrámu (v čele s Šalomounem) si uvědomovali, že je to Boží vůle, aby chrám stál, a proto mohli ve dne stavět a v noci hlídat v pevné naději a jistotě, že jim Bůh zajistí úspěšné dokončení, že jejich „sázení požehná sklizní“.
V souladu s tímto pohledem pak můžeme i druhou část tohoto žalmu – která pojednává o potomcích, o synech, kteří zastanou své otce – vyložit v tomto úzkém smyslu. V době Starého zákona bylo totiž zaslíbení země a zaslíbení potomstva těsně spjaté a nesmírně důležité. Jednak pro udržení národní identity Izraele, jednak pro udržení víry v příchod Mesiáše. Ten se měl totiž narodit v judském Betlémě, měl pocházet z pokolení Abrahama a Davida a měl mj. přijít do svého chrámu. To vše, jak víme, se naplnilo v Pánu Ježíši Kristu a několik set let později poté, co vznikl tento žalm.
Vraťme se ale zpět k širšímu významu slova dům v prvním verši, „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“ Slovo „dům“ v hebrejském jazyce přeneseně označuje také domov, rodinu, rod, např. ve spojení „dům Jákobův“. A i do „stavění“ tohoto „domu“, tzn. do fungování rodiny, do jejího zajištění, do rozvoje vztahů uvnitř ní, musí být Hospodin zapojen, aby veškeré snažení jejích členů přineslo úspěch a zdar. Stejně tak i střežení města, jakožto místa ke společnému žití lidí a rodin, je bez ochranné ruky Hospodina marné. Nepřátelé vně i uvnitř mohou snadno rozvrátit každou rodinu, domov, město i společnost.
Všimněte si prosím důležité věci: žalmista nenabádá „stavitele“ (ať už chrámu nebo rodiny), aby přestali pracovat, ani „strážné“, aby v klídku zanedbávali svůj úkol. Důvěra v Boží přízeň a Boží ochranu se neprojevuje nicneděláním! Stavitelé mají stavět a hlídači střežit, ale přitom nemají spoléhat na to, jak dobře vše konají, jak nad vším mají kontrolu, jak jsou soběstační. Mají důvěřovat Bohu, který je vede a který jejich bohulibé snaze žehná. Filozoficky řečeno, mají vědět, že On je tou prvotní příčinou, která činí druhotné příčiny účinné a úspěšné.
Zkrátka všechno opravdu dobré, co v našem životě podnikáme, o co usilujeme, co budujeme, kriticky závisí na požehnání od Toho, který jediný je dobrý. Nikoli naše dovednost, náš um, pot a námaha, ale Boží přízeň a požehnání činí propastný, věčný rozdíl v našem životě. Čím více této pravdě věříme, tím méně se budeme úzkostlivě hnát, ustaraně trápit, namáhat se do krajnosti z obavy, že nebudeme zajištěni. Ne, my můžeme jako Boží lid zažívat při svém úsilí vnitřní klid, důvěru ve zdar, svobodu od strachu a starostí. Jsme Boží miláčci skrze víru v Jeho milovaného Syna. Proto můžeme, na rozdíl od lidí tohoto světa, spát klidným spánkem, jak podotýká dnešní žalm: „Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte (nebo: pozdě usedáte) a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.“ (v. 2) Ano, starosti a stálá nespokojenost nás jenom okrádají o radost z Božích darů. Proto po práci raději s důvěrou odpočiňme a spoléhejme na Toho, který je spolehlivý a žehnající.
Bůh dopřává svému milému spánek.
Tyto pravdy úzce souvisejí s budováním rodiny a s výchovou potomstva. V dnešním světě se stále hlasitěji ozývá výzva k honbě za osobním a materiálním sebe-uspokojením, k „užití“ si svého života. Výsledkem pak je rozmach potratů, zneužívání a zanedbávání dětí, manželské rozvody. Kam se ale poděla snaha vychovat bohabojné a odpovědné potomky? A přitom, jak píše žalmista, „synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od Něho plod lůna. … Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec!“ (v. 3, 5) Ano, děti jsou Božím požehnáním, dědictvím od Něho, nikoli břemenem a přítěží. Ovšem, každý Boží dar s sebou nese i zodpovědnost za jeho užívání. Děti sice jednou budou oporou svým rodičům, až zestárnou. Ale dříve, než budou moci dát a přispět, musejí mnoho dostat. Mnoho lásky, péče a také výchovy ve víře a spravedlnosti.
Děti jsou Božím požehnáním, nikoli břemenem a přítěží.
Když si to dobře uvědomíte, každá nová generace lidí začíná svůj život jako Boží nepřátelé, kteří pravého Boha a Jeho milost nabízenou v Kristu neznají! Proto, z Božího pohledu, je předávání dědictví víry potomkům jedním z nejdůležitějších cílů každého pokolení. Z Božího pohledu – ale je tomu tak i z našeho pohledu? Je pro nás investice do bohulibé výchovy dětí tou nejlepší investicí do budoucna?
Žalm 127 popisuje spokojenost v díle a spokojenost v rodině jako dary našeho žehnajícího Otce. Zároveň jsou to ale i naše potřeby, které často opomíjíme, zvláště v této uspěchané době: najít „šalom“ ve svém konání pro Pána, šířit „šalom“ ve své rodině a mezi dětmi. Prosme tedy Prince Pokoje a Pána žně, aby veškeré naše konání – naše setí, stavění i střežení – svým Duchem vedl, aby mu žehnal a aby se na něm také sám oslavil.
Amen.
Píseň Nestaví-li dům Hospodin v podání skupiny OBOROH s doslovným textem Žalmu 127 si můžete poslechnout ZDE.