Přátelé, poutníci.
Již podruhé se věnujeme žalmové sbírce poutních písní neboli „písní stoupání“. Tuto sbírku tvoří Žalmy 120-134. Dnes máme před sebou Žalm 122, který si asi ze všech těchto žalmů nejvíc zaslouží nadpisek „poutní píseň“. Pisatel opěvuje destinaci každoročních poutí, totiž město Jeruzalém. Tam stály paláce Davidova domu, tam stál Boží chrám, tam směřovaly proudy poutníků, kteří všichni měli společný cíl: stanout pohromadě na nádvořích chrámu, chválit svého Boha Hospodina a připomínat Jeho vysvobozující zásahy v historii svého národa.
Žalm 122 je také prvním v této sbírce, který nese v titulku název „Davidův“. Historici a znalci Písma se neshodují v názoru, zda je král David skutečným autorem tohoto chvalozpěvu. Proti jeho autorství, na první pohled, hovoří zmínka o Hospodinově domu, tj. chrámu, který však v Jeruzalémě postavil až Davidův syn Šalomoun. Rovněž popis Jeruzaléma jako města zbudovaného a semknutého v jediný celek odpovídá spíše pozdějšímu stavu. Vždyť právě až král David za svého života město dobil a získal z rukou Jebúsejců (2 Sam 5:7), aby z něho časem vytvořil místo hodné Izraelského krále (např. zbudoval královské paláce). Proto mají někteří badatelé za to, že žalm vznikl až v době poexilní, po babylonském zajetí, kdy se Židé znovu vrátili do své země a město i chrám opětovně vybudovali (tzv. druhý chrám). Na čtenáře tohoto žalmu přímo čiší to nadšení z obnovené možnosti putovat a společně chválit Hospodina ve městě pokoje.
Přesto však autorství Davida u tohoto žalmu není zcela vyloučeno. Sice Boží chrám sám David nevybudoval, ale během svého života začal již s pečlivými přípravami. A Bůh mu slíbil, že jeho potomek práci dokončí a dům Hospodinův zbuduje. V předtuše té budoucí nádhery mohl klidně David sepsat tenhle chvalozpěv, ve kterém opěvuje význačnost a velkolepost toho místa i celého města a přivolává na něj pokoj, klid a prosperitu. David mohl žalm věnovat budoucím generacím izraelských poutníků; mohl ho předurčit ke zpěvu během vystupování do tohoto vyvýšeného, skalního sídla; mohl chtít tímto žalmem povzbudit Boží lid k lásce k městu, se kterým Hospodin spojil své jméno a které ustanovil za centrum svého uctívání.
Tak či onak, ať už je pisatelem žalmu David, nebo ne, ptejme se, co vlastně tento 122. žalm zachycuje? Na co poukazuje? Všimněme si v něm radosti, se kterou starozákonní věřící putovali do svatého města; všimněme si vážnosti a úcty, které ke svému hlavnímu městu chovali; a konečně si všimněme zájmu a starosti, které o milované město měli. A jak se to vše váže k nám, k věřícím novozákonní doby? Na to si odpovíme v závěru tohoto kázání.
„Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!“ začíná náš dnešní žalm (v. 1). Pisatel velmi rád chodil do Božího domu. Byl to dům Hospodina, živého Boha, kde byly slyšet chvály, kde se přinášely oběti, kde byla slyšet slova nařízení i slova odpuštění. Jak napsal jeden biblický komentátor: „Byl to Boží domov, kde se Bůh zjevoval. Byla to Boží škola, kde Bůh učil. Byla to Boží nemocnice, kde Bůh léčil. Byla to Boží banka, kde Bůh vyplácel požehnání.“ Už jen ta možnost, ta výsada jít do Božího chrámu probouzela v pisateli radost. A jít tam navíc spolu s dalšími souvěrci znamenalo pro něj radost dvojnásobnou. Možná to bylo daleko. Možná počasí nebylo nic moc. Možná… Ale když uslyšel, „Půjdem/Pojďme do Hospodinova domu!“, tak se náš žalmista celý rozzářil!
Ono to vzájemné povzbuzování k účasti na bohoslužbě, na společném uctívání Spasitele bylo vždycky mezi Božím lidem velmi důležité a potřebné. Vzpomeňte si třeba na pastýře u Betléma, kterým anděl oznámil narození Krista. Když anděl zmizel, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ (Lk 2:15) Znáte to jistě sami, jak jsme od přirozenosti lenošiví, pohodlní, neochotní obětovat něco pro to, abychom se dostali do kostela, do sboru, do místa společného slavení Pána. Možná také potřebujeme povzbuzení – ať už ho dostat, nebo ho dát – abychom odhodlaně a radostně vyrazili na cestu.
A když tam staneme, co vidíme? Žalmista píše: „A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. Jeruzalém je zbudován jako město semknuté v jediný celek.“ (v. 2-3) Jakmile pisatel stanul na prahu svatého města, byl naplněn úžasem. Ta jednolitost, ta kompaktnost celého opevněného města na něho učinila dojem. Žádná roztroušená obydlí, žádná oddělená území, žádné domky „na samotě u lesa“.
Náš Žalm 122 pokračuje dál: „Tam nahoru vystupují kmeny, Hospodinovy to kmeny, Izraeli na svědectví, vzdát Hospodinovu jménu chválu.“ (v. 4) Ačkoli Izrael sestával z vícero kmenů, klanů a rodů, všechny byly Hospodinovy, patřily Mu, byly Jeho. On je vykoupil z otroctví. A všechny vystupovaly na jedno místo, do chrámu, ke schráně Božího svědectví, aby společně, jako jedno shromáždění, chválily Hospodinovo jméno. Kompaktnost celého města a jednota Božího národa v něm – to bylo něco, co právem probouzelo ohromení a úžas.
A ještě jedna věc byla v celém tom obrázku důležitá. Jeruzalém bylo zároveň královské město. Byla tam nejen svatyně, ale i soudní síně, ve kterých král soudil lid podle práva (možná si vybavíte moudré souzení krále Šalomouna). Žalmista pamatuje i na tuto věc a píše: „Tam jsou postaveny soudné stolce, stolce Davidova domu.“ (v. 5) Město Jeruzalém bylo zároveň náboženským i občansko-právním centrem Izraelského národa. Byla v něm schrána svědectví s příklopem zvaným slitovnice a nedaleko v sousedství soudné stolce, trůny spravedlnosti. Snad jedině na kříži Golgoty měly k sobě spravedlnost a milost ještě blíž. Ta první (Boží spravedlnost) tam byla naplněna Kristem za nás, aby nám ta druhá (Boží milost) mohla být v evangeliu nabízena a věnována jako dar.
„Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují! Kéž je na tvých valech pokoj, kéž se tvé paláce těší klidu! Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: Budiž v tobě pokoj! Pro dům Hospodina, našeho Boha, usiluji o tvé dobro.“ (v. 6-9) Těmito slovy náš žalmista žehná svatému městu Jeruzalém. Žehná mu pokojem. Žehná mu kvůli svým bratrům a druhům, na kterých mu záleží. Žehná mu kvůli Hospodinu a Jeho domu, na kterém mu záleží.
Jeruzalém, což se překládá „město pokoje“ (z hebr. „ír šalom“ – Jerušalájim), však nezažíval vždy pokoj: ani ten vnější, ani ten vnitřní. Po Šalomounově smrti došlo k politickým rozkolům, které měly za následek rozbití náboženské jednoty. Později bylo město samotné zničeno Babylóňany. Poté, co bylo znovu vystaveno, padlo o několik století později mečem Římanů. Vojensko-politický nepokoj však souvisel s duchovní rebelií, nevěrou a vzdorem izraelského národa. Sám Ježíš si na adresu svatého města posteskl: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý.“ (Matouš 23:37-38)
V jistém smyslu se proto zdá být příhodné, že ačkoli je dnes Jeruzalém opět cílem mnoha poutníků, již není centrem uctívání Boha Hospodina. Chrám tam již nestojí, jen Zeď nářků jako memento. Jeruzalémský chrám byl předobrazem, stínem skutečnosti, která měla přijít a přišla v Kristu, Božím Pomazaném. To Ježíš nechal zbořit chrám svého těla a ve třech dnech jej znovu vystavěl. Jeho dílo spásy, dovršené za branami Jeruzaléma, ukončilo potřebu přinášet Bohu oběti. Svatá oběť byla jednou provždy přinesena a přijata Otcem jako libá vůně. Proto v Ježíši Kristu, nikoli v Jeruzalému, je dnes k nalezení Boží vysvobozující milost, Jeho pokoj i požehnání!
Jeruzalém nicméně zůstává připomínkou nám všem, kteří jsme z Boží vůle a moci uvěřili v Ježíše. Neboť jsme se stali obyvateli města pokoje, Boží církve, města živého Boha, které stojí na hoře Sión, na skále-Kristu, aby bylo jednolité a kompaktní, mělo jednoho Pána, jednu víru, jeden křest, aby pěstovalo vzájemnou lásku i právo. I my zažíváme pokoj a žehnáme pokojem těm, kteří hledají cestu záchrany. Kvůli svým druhům, kvůli svým bratrům a sestrám, a kvůli Bohu se scházíme ve společenství církve. A s Božím slovem v srdci a v ústech vládneme jako králové a kněží nad duchovními mocnostmi, nad nevírou, malomyslností a beznadějí.
Navíc, povzbuzujeme se navzájem výhledem na nebeský Jeruzalém, na město, které přijde, které pro nás připravil náš milující Spasitel a Král. Apoštol Jan píše: „A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.“ (Zjevení 21:2) Tam nás čeká naprosté bezpečí. Dokonalá spravedlnost. Vše přesahující pokoj. Právě k tomuto městu společně putujeme. Za dosažení tohoto místa se modlíme. A tak, vyprošujte pokoj Boží církvi na zemi i v nebesích! Pokoj církvi bojující i církvi vítězné!
Amen.