Svátost nemá žádné požehnání a význam, pokud láska neroste každým dnem a nemění člověka tak, že je člověk sjednocen s ostatními. Aby Bůh poukázal na toto společenství, určil taková znamení této svátosti, aby v každém případě sloužila tomuto účelu a svou formou nás podněcovala a motivovala k tomuto společenství. Neboť jako je chléb vyroben z mnoha zrn rozemletých a smíchaných dohromady, a z těl mnoha zrn pochází tělo jednoho chleba, ve kterém každé zrno ztrácí svou formu a tělo a bere na sebe společné tělo chleba; a stejně jako se kapky vína, při ztrátě své vlastní formy, stávají tělem jednoho společného vína a pití – tak to je a mělo by být i s námi, pokud tuto svátost používáme správně.
Kristus ze své lásky bere na sebe naši podobu (Filipským 2:7), bojuje za nás proti hříchu, smrti a všemu zlému. Toto v nás vzbuzuje takovou lásku, že oblékáme Jeho podobu, spoléháme na Jeho spravedlnost, život a požehnání. A díky výměně Jeho požehnání a našich neštěstí se stáváme jedním bochníkem, jedním chlebem, jedním tělem, jedním nápojem a máme všechny věci společné. Ó, jak velká je tato svátost, říká sv. Pavel, že Kristus a církev jsou jedno tělo a kost.
(Pojednání „O Nejsvětější svátosti svatého a pravého těla Kristova, a o bratrstvu“, rok 1519.)
