Zaprvé by měl člověk být milý a přijatelný pro Boha, a to díky spravedlnosti, která je z víry. Pak by měl člověk být vážen a ctěn lidmi, a to díky své mírumilovnosti. Člověk by totiž neměl usilovat o své vlastní záležitosti, ale o dobro svého bližního.
Proto je běžné říkat o těch, kteří jsou neklidní a kteří zneklidňují ostatní, že nemají pokoj, jelikož nedovolí ostatním žít v pokoji, ale rozčilují je, pobuřují a dráždí. Tyto lidi apoštol nazývá neukázněnými, v 1. Tes. 5:12–14: „Žijte mezi sebou v pokoji, kárejte neukázněné, potěšujte malomyslné, ujímejte se slabých, mějte trpělivost se všemi.“ Ti, kdo jsou neklidní a narušují vzájemný soulad, nejsou „ctěni ostatními“, ale jsou jim protivní.
Apoštol tedy nejen chce, abychom měli pokoj, ale také abychom přinášeli pokoj, byli tišší a mírní vůči sobě navzájem. Neboť následně říká: „Usilujme o to, co slouží pokoji,“ (14:19), tedy o to, co ostatní nedráždí, ale povznášejí je a uklidňuje je. A co to je? Odpověď zní: Láska sama nás učí, co to je, tak jak vyžaduje daný čas a dané místo. Jelikož podrobnosti nám být dány nemohou.
(„Přednášky nad Římanům“, léta 1515-16.)
