Drazí bratři a sestry v Kristu –
Nevím, jestli jste už někdy slyšeli slovo ostrakon. Je to slovo řeckého původu a určitě ho znají všichni, kdo se zabývají archeologií nebo se zajímají o starobylé vykopávky. Ostrakon totiž znamená „úlomek, střep hliněné nádoby“. V mnoha starověkých kulturách se tyto hliněné střepy používaly jako psací materiál (tak jako my dnes používáme poznámkové bloky). Úlomky váz a hliněných nádob byly tehdy velmi snadno dostupné a ve srovnání s papyrem také levné. Proto se do nich ryly nebo se na ně inkoustem psaly běžné, každodenní texty: nejčastěji různé stvrzenky, někdy také hlasovací lístky (srov. původ slova ostrakizace). Tady na obrázku vidíte jeden řecký ostrakon použitý jako stvrzenka o zaplacení daní. Ostrakon, střep obyčejné hliněné nádoby (na úrovni dnešního kusu papíru!), vystupuje i v našem dnešním textu z Písma a hraje tu kupodivu důležitou roli.
Apoštol Pavel zde píše o své službě Božího posla, hlasatele Božího evangelia. Svého času se Pavel /tehdy ještě pod svým původním jménem Saul/ opájel svou vlastní důležitostí; ostatně byl jedním z nejuznávanějších náboženských vůdců. To vše se však změnilo. V našem textu se Pavel nestydí nazývat sám sebe i jemu podobné Kristovy vyslance „hliněnými nádobami (ostrakinoi skeuei)“. Píše: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách.“ Pavel poznal, že jeho vlastní kvalita a jeho vlastní hodnota je podobná kvalitě a hodnotě ostrakonu, všedního kusu vypálené hlíny země. Ale Pavel také poznal, že to, co v něm Bůh přechovává, to, co Pavel nese a druhým hlásá, je drahocenný a životodárný poklad od Boha. A právě to je poučení, které si prosím odnesme z dnešního kázání:
Jako služebníci Boží jsme jenom hliněné nádoby, ovšem neseme Boží poklad.
Komu Bůh svěřuje svůj poklad?
Víte, je úchvatné zjišťovat a poznávat, jak moc je Bůh jiný než my! Když my máme nějaký poklad – rodinné šperky nebo celoživotní úspory – snažíme se ho uschovat v nějaké pevné, neprodyšné, vzácné nádobě, v bezpečném bankovním sejfu, apod. Ale Bůh není jako my! Bůh se od nás liší nejen v tom, že na rozdíl od nás On chce svůj poklad sdílet s ostatními. Ale také v tom, že On svěřuje svůj poklad obyčejným hliněným nádobám; nechává své spásu nesoucí Slovo přebývat, působit a zářit v křehkých lidech, původem z prachu země, v dříve zaslepených hříšnících, kterým však svým pokladem osvěcuje srdce a otevírá oči. To byl případ apoštola Pavla i každého z nás, věřících. „Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově,“ říká sám Pavel (v.6).
Všemohoucí, nejvznešenější Bůh, který by vše mohl zvládnout bez nás a lépe, povolává slabé a neurozené, křehké a obyčejné, aby nesli Jeho převzácný poklad, aby druhým hlásali zprávu o Jeho Synu Ježíši, Původci naší spásy, zdroji odpuštění našich vin a zřídla veškerého požehnání, kterým Bůh padlého člověka, jako já nebo vy, soustavně zahrnuje. Ústy svých hliněných, „ostrakonských“ služebníků zve Bůh všechny, kdo se namáhají pod tíhou těžkostí a starostí, strachu a nejistoty, selhání a vin, aby složili svá břemena u paty kříže, na kterém sám Bůh v těle člověka umíral, na kterém Kristus odnesl pryč všechny lidské těžkosti a starosti, strach a nejistoty, selhání a viny. „On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl.“ (Mt 8:17) Ježíš tak přináší pokoj, který přesahuje lidské chápání a sahá až na věčnost.
Ochrana před 2 léčkami
Když Pavel mluví o hliněných nádobách nesoucí poklad evangelia, má na mysli všechny zvěstovatele Božího Slova. Mluví tu o pastorech či učitelích, kteří dospělým i dětem slouží výukou a hlásáním Božího Slova. Ale apoštolova slova se dotýkají i vás všech, kteří šíříte Boží poselství ve svém soukromém životě, kteří zvěstujete druhým Boží bohatství, jehož jste se vírou v Ježíše sami zmocnili. Ať už jsme kýmkoli a jsme povoláni kamkoli, pamatujme, co říká apoštol Pavel: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ (v.7) Jestli si to připustíme nebo ne, pravdou zůstává, že jsme jen hliněné nádoby; ta nesmírná moc oživovat duchovně mrtvé není z nás. Je třeba mít tato slova neustále na paměti, abychom se vyhnuli dvěma léčkám, které nám Kristem poražený satan nastražuje. Oběma se nás snaží přimět, abychom hleděli víc na sebe, než na toho, kdo nad ním zvítězil, totiž na Krista.
Zaprvé, přináší-li naše hlásání úspěch a díky našemu svědectví nalézají ztracení Cestu k životu, bude nás satan svádět k aroganci a pocitu soběstačnosti. „Ještěže mě Bůh má…“, pomyslíme si. Bude-li se nám naopak zdát naše úsilí marné a bezvýsledné, bude v nás ten zlý pobízet pocit rozčarování a duchovní skleslosti. „Nejsem k ničemu, nemá to smysl.“ V obou případech člověk snadno zapomene, že je jen hliněnou nádobou, která je sama o sobě křehká, ale z Boží milosti nese vzácný poklad. Jen ten poklad samotný má nesmírnou, nadlidskou moc probouzet ty, kdo spí, slávou Kristova kříže a Jeho prázdného hrobu. „A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti. … Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše,“ vysvětluje Pavel (v.1,5).
Co je úkolem nádoby?
Jinými slovy, milosrdný Bůh povolává své veřejné služebníky a vybízí i každé své dítě – nikoli k tomu, aby se stali ve světě oblíbenými a populárními, ale aby věrně nesli Boží poklad, Boží poselství. Nejsme to my, pastoři, učitelé křesťanské výchovy či jednotliví věřící, ale je to evangelium samo, co je Boží mocí, co přivádí druhé ke Kristu a udržuje je v Jeho blízkosti. My jsme jen polnicí, která vydává zvuk (abych použil jiný příměr). Jakkoli je polnice důležitá, je to z ní vycházející zvuk evangelia, co navrací duchovně hluchým sluch. My nejsme spasitelé – naše úsilí, výmluvnost, osobnost, charisma nespasí svět. Je jen jeden Spasitel a Vykupitel, který skrze zvuk našich polnic přivede své vyvolené do svého stáda ve svém čase. My nejsme ten poklad; jsme jen jeho hlinění nositelé.
Čím jasněji si tuto skutečnost uvědomujeme, tím lépe také chápeme, co je tedy naším hlavním úkolem coby hlasatelů Božího Slova. Je to nést „poklad evangelia“ takový, jaký je. Nesnažit se ho rozumem osekávat, vychytrale upravovat, lstivě falšovat, přidávat do něho něco ze své „hliněnosti“. Jak potvrzuje i sám Pavel, „nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme Slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí.“ (v.2) Jistě, ředěním vína bychom napojili víc hostů a získali i tučnější zisky. Stejně tak bychom ředěním a pančováním Božího Slova oslovili širší masy lidí, získali více následovníků, uspokojili rozum světsky moudrých. Bohu ale nejde o počty. Jde mu o to, aby hliněná nádoba byla věrná, a Boží poklad tak zůstal pokladem. Vždyť nikoho nezachrání falešné učení, třpytivý podvrh, jakkoli zabalený líbivými a pobožnými řečmi. Jen čisté, neředěné evangelium ukazující na Krista je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří. Tak i vy sami „jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste `okusili, že Pán je dobrý!´“ (1. Petrův 2:2-3)
Slitovný Bůh obdarovává svou církev služebníky, veřejnými hlasateli evangelia. Posílá také každého z nás, abychom ve svém soukromém životě ukazovali na Beránka Božího, který snímá hřích světa. Jemu „nejsme hodni rozvázat řemínek u obuvi“, neboť jsme jen hlína. Jsme však hlína, která v rukou Hrnčíře sama ožívá a oživuje druhé díky pokladu, který věrně nese. Amen.
Pozn. Toto kázání zaznělo poprvé v roce 2009 při ustanovení nových pastorů v našem sboru.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU