Pojmy a dojmy 5 - PŘESVĚDČOVAT A SVĚDČIT

Přátelé, přijímající i vydávající svědectví o Božím kralování mezi námi –

Většina z nás, křesťanů, se při představě, že bychom druhým měli něco říct o Ježíši, o své víře, o křesťanství, vyděsí a zasekne; polije nás studený pot a raději nic neřekneme. Ne každý z nás má dar jasně a stručně vysvětlovat poselství Písma nebo přiléhavě citovat určité slovo, které Ježíš řekl. Proto také dal Kristus své církvi, jako dary, „jedny za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele“ (Ef 4:11).

Ne všichni z nás jsme tedy zvěstovateli evangelia a ne všichni z nás jsou schopni odkrývat a vykládat Písmo, učit Boží lid a usvědčovat Boží odpůrce. Tak to prostě je. A nemusíme se ani cítit provinile, že nechodíme od domu k domu jako Svědkové Jehovovi a nenabízíme jeho obyvatelům svůj pohled na Bibli. Běžní lidé nemají zájem o Bibli, o Boha, o víru, o to, co hlásá křesťanství, dokud… dokud ten zájem nezískají. Třeba díky nám a našemu svědectví. Ne díky přesvědčování, ale díky svědectví. A právě o tom bude dnešní kázání.

Je to pátý díl série kázání, ve kterých se věnujeme vybraným důležitým pojmům Nového zákona. To, čemu se dnes budeme věnovat, je rozdíl mezi přesvědčováním a svědectvím. Zkráceně by se to celé dalo shrnout do jedné věty: Nejsme jako křesťané všichni povoláni druhé přesvědčovat, ale jsme všichni povoláni druhým svědčit. Ne přesvědčovat, ale svědčit.

Jen někteří křesťané mají schopnosti své posluchače přesvědčovat o Božích pravdách a Božích činech pro člověka. Jedním z těch nejpovolanějších byl kdysi apoštol Pavel. A i kdybychom zrovna my nepatřili mezi ty povolané, bude přesto užitečné se podívat, jak to Pavel dělal, jak k tomu přistupoval.

V první řadě si všimneme, že nepoužíval žádných „moderních přesvědčovacích technik“, které vynalézají marketingoví specialisté a političtí agitátoři, abyste si koupili právě jejich výrobek nebo volili právě jejich stranu. Pavel nic neprodával ani neprosazoval žádnou politickou vizi. Přesvědčovat pro něho neznamenalo manipulovat s pravdou, upravovat ji, jak se mu hodila, jak se to občas děje při přesvědčování potenciálních zákazníků či voličů. Pavel dělal jednu prostou věc: on začal na nějakém společném bodě se svými posluchači a pak „šel“ spolu s nimi až k Bohu, ke Kristu, ke spáse. Ve své řeči, obrazně řečeno, přešel k lidem, ke kterým mluvil, a doprovázel je až k evangeliu, k dobré zprávě o Ježíši, o záchraně a vykoupení člověka skrze Něho.

Když mluvil Pavel se Židy, co bylo tím společným výchozím bodem? Ano, byla to Písma Starého zákona, která Židé ctili. Z nich Pavel vyšel, aby vysvětlil, jak odkazují k Ježíši, jak se jejich naplnění odehrálo v Kristově životě, smrti a vzkříšení. V knize Skutků například čteme, jak se Pavel sešel s význačnými Židy v Římě. A co dělal? „Přesvědčoval je o Ježíšovi důkazy z Mojžíšova zákona i z proroků.“ (Sk 28:23b) Nebo v Efezu, kde se Pavel také setkával se Židy: „V synagóze pak Pavel neohroženě působil po tři měsíce; rozmlouval s lidmi a přesvědčoval je o království Božím.“ (Sk 19:8) Pavel přesvědčoval tak, že vyšel z toho, co Židé sami znali a ctili, aby jim představil Ježíše, kterého ještě neznali a nectili.

Podobně postupoval Pavel mezi pohany. Když byl v Aténách, všiml si, kolik model je ve městě a že tam dokonce mají oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Odtud Pavel ve svém přesvědčování vyšel: uznal, že místní lidé jsou horliví uctívači bohů, ale vlastně uctívají, koho neznají, jen jakési falešné představy bohů, které oni musí nejprve obdarovat, aby od nich něco získali. „Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji.“ Potom Pavel přešel k tomu, že jim představil skutečného, živého a životodárného Boha, který tvoří a dává své dary světu ze své štědrosti a milosti, a to včetně daru záchrany před odsouzením, aby se lidé obrátili a navrátili zpět k Němu, ke svému Tvůrci. (Skutky 17)

Přesvědčování o Ježíši v tom biblickém smyslu slova znamená stavět lidem „mosty“ ke Kristu. Spočívá v tom, že nejprve vstoupíte do té situace, kde se posluchač nachází, abyste ho vedli k Ježíši. Vstoupíte do jeho bolesti a smutku, nebo do jeho nejistoty a pochybností, nebo do jeho sebejistoty a povýšenosti, nebo do jeho konstrukcí o Bohu a náboženství, abyste ho pozvali a vzali na cestu ke kříži. Protože na kříži za nás Bůh v člověku poníženě umíral, aby nás získal pro život, který připravil, a pro svou vizi, se kterou svět tvořil. Přesvědčovat tedy znamená „stavět mosty“, ne však „nutit lidi po tom mostě jít“. To už není v naší moci; to už je mezi Bohem a každým jednotlivým posluchačem Jeho slova.

Zatímco tedy k přesvědčování o Ježíši nejsme všichni křesťané povoláni a zmocněni, něco jiného platí o vydávání svědectví. K tomu jsme pověřeni všichni, k tomu jsme zmocněni Duchem svatým.

Nejprve je potřeba si opět říct, co svědčit o Ježíši neznamená. Svědčit neznamená, že mám „mluvit o náboženství“. Pro mnohé lidi je náboženství něco jako opera, golf nebo paličkování – „jo, možná jsou lidi, které to baví, kterým se to líbí, ale pro mě to není důležité“. Svědčit ani neznamená „mluvit o církvi“. Pro běžné lidi je církev jen instituce, organizace jako Google nebo O2, které mají své zaměstnance a své zákazníky. Pro ně je to jako firma, jejíž služby nevyužívají. Svědčit také neznamená „šířit nauku“, i kdyby byla biblická. Věřte nebo ne, běžné lidi nezajímá nauka o „předurčení“ nebo o „dvojí podstatě Krista“. Svědčit stejně tak neznamená „bránit Bibli“ nebo dokonce „bránit Boha“. Bible bude v pohodě i bez našeho bránění. A Bůh? Je dost moudrý a silný na to, aby se bránil sám – a to svým vlastním způsobem.

To, co běžné lidi zajímá, je spíš to, jak žijete svůj každodenní život. Zajímá je, jak řešíte krize; jak se vyrovnáváte se ztrátou nebo s vlastním selháním; kde čerpáte naději a útěchu; co vás motivuje. To, čím svědčíme, je tedy náš život, na kterém je vidět živý vztah s naším Stvořitelem – vztah, který umožnila oběť Ježíše Krista, vztah, který utváří moc Jeho Ducha svatého.

Jak takové svědectví vypadá, to krásně vystihuje onen slepý od narození, kterého Ježíš zbavil slepoty. Přivedli ho k farizejům a ti se ho ptali, jak se mu to stalo, že teď vidí. Hledali nějaké přirozené vysvětlení (možná si to celé vymyslel). Když ale zmínil, že to pro něho udělal Ježíš, že On je příčinou té změny, farizejové se rozlítili a označili Ježíše za hříšníka, který porušuje sobotu, den odpočinku! Na to ten člověk, co býval slepý, jen prohlásil: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ (Jan 9:25)

Byl jsem slepý a nyní vidím. To je jádro a shrnutí našeho svědectví. Jsou to slova, která mimochodem inspirovala anglikánského pastora Johna Newtona, aby je použil ve své písni Amazing Grace /Úžasná milost/. „I once was lost but now am found, was blind but now I see.” – „Kdysi jsem byl ztracen, ale teď jsem nalezen; byl jsem slepý, ale nyní vidím.“ A podobná svědectví můžeme druhým poskytnout i my:

Ne, nemám všechny odpovědi, ale jedno vím, dřív jsem byl mrzout, a nyní zažívám radost v Bohu.

Dřív jsem si myslel, že celý svět na mě zhroutí, a nyní vím, že Bůh mě má svých rukou a obrátí všechno v dobré.

Dřív jsem si žil po svém, ale nic mě nenaplňovalo, a nyní má můj život s Bohem smysl a cíl.

Dřív jsem se štval jako mezek a hromadil každou korunu, a nyní vidím, v čem je mé skutečné bohatství a co můžu světu dát a přinést.

Dřív jsem byl sobec a holkař, a nyní jsem oddán své ženě a učím se milovat ji celým srdcem.

To jsou svědectví, která jako křesťané můžeme vydávat.

V Novém zákoně je k tomu ještě jeden úžasný verš, povzbuzení, které stojí za zapamatování. Najdete ho v 1. listu Petrově, kde se píše: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte (ne o náboženství, ne o vaší církvi, ne o nauce), ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.“ (1. Petrův 3:15b-16a) My máme naději – máme naději v Ježíši Kristu, že jsme chtěni, že jsme milováni, že jsme očištěni, že jsme důležití, že na to nejsme sami, že máme smysl, že můžeme důvěřovat Někomu, kdo nás nezradí, kdo nás zná jménem; že neskončíme navždy na „smetišti dějin“. A tato naděje přitahuje pozornost...

Možná znáte jedno populární přísloví, které říká: „Koně můžete donutit, aby šel k vodě, ale nemůžete ho donutit, aby z ní pil.“ Kdosi o tom přemýšlel víc a přidal k tomu otázku: A zkusili jste mu nasypat sůl do ovsa? Právě tak se to v životě děje. Bůh nám jakoby sype sůl do ovsa. Do našeho života přijdou situace, kdy budeme s rozumem v koncích, kdy naše síly nebudou stačit, kdy to, na co jsme spoléhali, selže, kdy nebudeme vidět „světlo na konci tunelu“. A přitom kolem nás budou lidé, kteří si i v takových chvílích zachovají nadhled, pokoru a lásku; lidé, kteří šíří radost i přes vlastní bolest; lidé, kteří umí druhým naslouchat, aniž by chtěli být manažery cizích životů. Budou tu křesťané, kteří našli vodu a pijí z jejího pramene. Právě to pro mě jako křesťana znamená vydávat svědectví o Ježíši: ukazovat lidem, kteří mají žízeň, kde jsem našel „vodu“. Vodu, která hasí věčnou žízeň, vodu, která jako ta z rybníka Siloe otevírá slepé oči.

Přátelé, možná vás dnešní téma trochu zaskočilo. Říkáte si: Nemělo by snad tohle křesťanské „know-how“ zůstat před lidmi pod pokličkou? Ale to není vůbec třeba. Křesťanství a jeho šíření není o nějakém tajném know-how (vědět-jak), ale je o know-who (vědět-kdo), které není tajné, ale je otevřené pro všechny, aby se ho všichni chopili a žili. Kéž jim k tomu pomůže naše přesvědčování i svědectví, naše „stavění mostů“ i „směrování ke zdroji vody“, která občerstvuje. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU