Milí přátelé a děti Pána života –
V nadcházejícím týdnu se s Božím požehnáním, které vyprošujeme, bude konat Letní biblická škola pro děti. Budeme si během ní vyprávět o různých zvířatech, ale která to budou a co nás bude na nich zajímat, to nechám teď stranou. Dnes se zmíním o jednom „zvířátku“, pokud to tak můžeme nazvat, o kterém příští týden nebude řeč. Jsou to mouchy. Z nějakého důvodu máme v posledních dnech doma s mouchami jisté potíže. Objevovaly se ve velkém množství, takže každý den jsme jich plácačkou pozabíjeli desítky. Později jsme dole ve „špajsce“ a pod pytlem na tříděný odpad objevili larvičky, které jsme následně zlikvidovali, a celý byt jsme vystříkali Raidem na hubení hmyzu. Teď už jen zametáme polomrtvé mouchy a doufáme, že se tahle příhoda chýlí ke konci.
V dnešním textu z Matoušova evangelia se také objevily mouchy, i když trochu nepřímo a skrytě. Když Pán Ježíš uzdravoval nemocné, vracel zrak slepým a řeč němým, jeho odpůrci z řad farizejů, náboženských vůdců, kteří se cítili Ježíšovým působením ohroženi, nemohli popřít, že se dějí zázraky. A tak vyrukovali s novou teorií, aby Ježíše v očích lidí očernili: „On nevyhání démony jinak než ve jménu /tj. v moci/ Belzebula, knížete démonů.“ Jinak řečeno, Ježíš podle nich používá síly temna, aby uzdravil ty, kdo byli postiženi stejnými silami temna.
Farizeové zde zmiňují Belzebula, což bylo tehdy jedno z populárních nebo hovorových pojmenování pro Božího úhlavního nepřítele, obvykle označovaného jako Satan /z hebrejštiny – Nepřítel, Protivník/, popř. ďábel /z řečtiny – Pomlouvač, Žalobce/. A většina badatelů má za to, že slovo Belzebul vzniklo zkomolením slova Belzebub, znějícího původně Baal-Zebub, což se překládá jako „Pán much“. Zde tedy máme ty mouchy v dnešním příběhu…
V době zhruba tisíc let před Ježíšem byl Baal-Zebub bůžkem, kterého uctívali Pelištejci v městě Ekrón. To bylo jedno z 5 královských měst patřících Pelištějcům, stálým a zarputilým nepřátelům Izraele i Judy. (Na mapce níže vidíme tři pelištejská města při pobřeží – Ašdód, Aškalón, Gáza, další byla Gat, z něhož byl i Goliáš, kterého zkolil pastýř David, a právě Ekrón.) Přesný důvod, proč lidé v Ekrónu uctívali právě „Pána much“, se přesně neví. Pravděpodobně byl důvod ten, že mouchy se slétávaly nad mrtvými těly (vzpomeňte, když jste viděli nějakou mršinu, kolik na ní bylo much) a také nad lidmi nemocnými, jejichž horečnaté stavy jako by přitahovaly hejna much. Snad proto si lidé v Ekrónu spojili mouchy s božstvem, které vládne nad životem a smrtí, které může zbavit nemocí. Takového boha, ač o něm nic nevěděli, uctívali a říkali mu „Pán much“, „Baal-Zebub“.
To také vrhá světlo do našeho úvodního čtení ze Starého zákona (viz konec 1. Královské, začátek 2. Královské). Tam jsme se dočetli o králi Achazjášovi, který panoval nad severním královstvím Izraele z města Samaří kolem roku 850 před. Kr. Tak jako jeho rodiče král Achab a královna Jezábel se i Achazjáš „dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích…“ (1. Královská 22:53). To se ukázalo např. při nehodě, která se mu stala. Jednoho dne „propadl mříží svého pokojíku na střeše v Samaří a churavěl. Vyslal posly a řekl jim: Jděte a dotažte se Baal-zebúba, boha Ekrónu, zdali z tohoto ochoření vyváznu živ.“ (2. Královská 1:2) Věděl o tom, že Pelištejci v Ekrónu uctívají „Pána much“, který snad může pomoci člověku v nemoci.
Achazjáš neznal Hospodina, nebo se k Němu neznal. Místo, aby u živého a vysvobozujícího Boha Izraele hledal pomoc a útočiště v nemoci, obrátil se o pomoc a poznání k pohanským modlám. Proto slyšel od Hospodinova služebníka Elijáše negativní prognózu: „Což není Bůh v Izraeli, že se obracíš s dotazem na Baal-zebúba, boha Ekrónu? Proto z lože, na nějž jsi ulehl, nepovstaneš, ale zcela jistě zemřeš.“ (2. Královská 1:3,4,6,16) Nedlouho poté skutečně Achazjáš zemřel. Nepomohl mu Pán much, o kterém se domníval, že zachraňuje z nemoci, a nepomohl mu ani Hospodin, o jehož pomoc nestál. (Na rozdíl třeba od Epafrodita – viz dnešní druhé čtení, z Filipským 2:25-30.)
Teď také možná lépe chápeme, proč později farizeové proti Ježíši vlastně vytáhli tenhle argument. Ježíš přece léčil nemocné, na smrt nemocné, vracel zrak a sluch a schopnost chodit. „Áá! Pán much! V jeho moci, v jeho jménu to tenhle dělá!“ volali. I když už to pro ně nebyl Belzebul pohanský bůžek Pelištejců, ale synonymum pro Satana, pořád měl podle nich Ježíš k léčení používat tuto, řekněme „černou magii“, a nikoli moc živého a oživující Hospodina.
Ježíš se jim pokusil vysvětlit, že jejich obvinění a očernění nejenže nedává smysl, ale hlavně jim brání vidět a rozpoznat, jaké skvělé události jsou svědky! „Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát. Vyhání-li satan satana, pak je v sobě rozdvojen; jak tedy bude moci obstát jeho království?“ Je nesmyslné, říká Ježíš, aby satanovo dílo v podobě lidské slepoty a hluchoty bylo odstraněno zase dílem satana. Přece každá společnost – ať už je to království, město nebo domácnost – může fungovat jen v harmonii, a ne tak, že jeden ničí a bourá dílo druhého. Pokud tedy Ježíš narušuje a přemáhá vliv Satana, zde nazvaného Belzebulem, jeho vlastní mocí, pak je Satan rozdvojen a obrazně řečeno „páchá sebevraždu“.
Tak tomu ale není. Satanovo království, tedy jeho moc, vládu a vliv nad světem lidí přišel Ježíš potlačit a porazit ve jménu Hospodina, mocí Jeho svatého Ducha, jako Jeho vlastní Syn. „Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království.“ Namísto falešného očerňování a hledání způsobů, jak se Ježíš zbavit, jak Ho zdiskreditovat, jak Ho vyhnat ze svých životů, se měli farizejové spíše radovat nad tím, že od Hospodina konečně přišel ten zaslíbený Mesiáš, který před jejich očima nyní demonstroval moc Božího království. Toho království, které k nim přišlo spolu s Ježíšem, nebeským Králem.
Proto Ježíš přišel na svět, aby zvrátil to smrtelné prokletí lidstva, způsobené naším hříchem, tím, že ho vzal na sebe a odnesl na kříž. Na rozdíl od kralování Satana, které jen lidi pomalu tělesně i duchovně ničí, zabíjí a hubí, to Ježíšovo, nebeské království je království vzkříšení, života, hojnosti a věčnosti. Je už teď mezi námi, působí v našich srdcích a proměňuje nás, a jednoho dne naplní a promění celý svět…
Ježíš není smyšleným „Pánem much“, ale skutečným „Pánem života“. On o sobě prohlásil: „Já jsem vzkříšení a život.“ „Já jsem přišel, aby (mé ovce) měly život a měly ho v hojnosti.“ „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ Ať je proto On sám středem našeho zájmu během naší biblické školy i zdrojem moudrosti, síly, pokoje a harmonie na každý den. Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3 (nahráno v Tlučné):
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU