Milí přátelé s nadějí ve Vzkříšeného!
Dnes bych začal kvízovou otázkou, určenou především pro „starší a pokročilé“, pro pamětníky mezi vámi. Jestlipak poznáte, ze které známé písně pocházejí tato slova: „Z kraje týdne málo jsem ti vhod; ve středu pak ztrácíš ke mně kód; sedmý den jsem s tebou, i když sám; osmý den schází nám. V pondělí máš důvod k mlčení; ve středu mě pláčem odměníš; v neděli už nevím, že tě mám; osmý den schází nám.“
Nejspíš jste poznali „pecku“ od skupiny Olympic s názvem „Osmý den“. Tenhle hit vyšel už v roce 1983, téměř před 40 lety. Zpěvák Petr Janda si v té písni jakoby naříká, že celý týden se svou partnerkou nenachází společnou řeč; sedm dní v týdnu mlčí a nemluví spolu. Zdá se, že jim schází den navíc, osmý den. „Osmý den je nutný, já to vím!“ zpívá se v refrénu té písně. Což mě přivádí k otázce: Přáli byste si vy mít osmý den na konci týdne? Den navíc? K čemu byste ho využili? Pomohl by napravit něco, co jste v sedmi dnech nestihli, nemohli, nezvládli?
Ale přejděme k jiné písni, k písni, kterou dnes zpívaly děti: „This is the Day that the Lord has made“. To je ten den, který Pán nám dal – nebo doslova „který Pán učinil“. O jakém dni se tu mluví? V jakém dni se máme radovat a veselit?
Možná bychom mohli mluvit obecně o kterémkoli dni, kdy žijeme. O tom dnešním dni, protože včerejšek je pryč a zítřek ještě nenastal. Dnešek je den, který nám dal Bůh, abychom ho žili, abychom se v něm radovali. Nijak jsme si dnešek nezasloužili, nemáme na něj právo; byl nám dán jako dar. I kdyby právě dnešek byl mizerný, uplakaný, „den blbec“, jak se říká, pořád je to dar, který je lepší než nic. Spíš než rozmrzelí a nevrlí tedy můžeme být vděční Tomu, kdo ho dal, a vlídní k těm, co ho také dostali.
Jenže pokud bychom se podívali konkrétněji, o kterém dnu se v té písni zpívá, našli bychom možná překvapivou odpověď v Písmu. Slova písně pocházejí přímo z Bible, z Žalmu 118. A tam, jak jsme si četli, se nemluví o libovolném dni. Mluví se o dni, kdy jakýsi „kámen, jejž stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným“, tím nejdůležitějším z celé stavby, který ji drží pohromadě. „Stalo se tak skrze Hospodina“, tedy Boží mocí. A tento div se udál před zraky lidí.
Tím kamenem měl být slíbený Mesiáš a Ježíš také tento text cituje před farizeji a zákoníky (Lukáš 20:17). On sám byl zavržen „staviteli“, právě těmito náboženskými autoritami své doby. Byl jimi odmítnut a odsouzen k smrti. Nehodil se jim. Byl tak zavržen těmi, kteří měli a chtěli stavět Boží dílo. Přitom se ale vzdali kamene, který se ukázal být tím nezbytným, klíčovým, základním.
Kámen, který stavitelé zavrhli,
stal se kamenem úhelným.
A kdy se tento kámen stal úhelným? První den po sobotě, kdy vstal Ježíš z mrtvých, kdy Jeho hrob zel prázdnotou. Vskutku to byl Boží div, který se udál před zraky mnoha svědků. A udál se prvního dne po sobotě, po sedmém dni. Ano, byla to neděle, ale svým způsobem to byl úplně nový den, nově učiněný Bohem, ve kterém se stalo něco zcela převratného.
Svět stvořil Bůh v šesti dnech, sedmý odpočinul, mezitím se svět „vymkl z kloubů“, a tak nyní – jako by v osmý den – dává Bůh povstat „novému stvoření“. Tento den, který učinil Hospodin, vstal Ježíš k životu v těle, které nepomíjí. K takovému oslavenému životu budeme vzkříšeni i my ve svůj čas. „Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli“, jak to zapsal apoštol Pavel (1. Kor 15:20).
Autor žalmu 118 mluvil o těchto událostech, pro něho budoucích, a dodal: „Toto je TEN den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho.“ Jak vidíme, neříká tu nic o nějakém dni, libovolném, ale o dni vzkříšení Mesiáše, kdy se zavržený kámen stane klíčovým. Den, kdy Ježíš vstal z hrobu, je dnem, z něhož se tehdy radovali všichni, kteří to spatřili a uvěřili. A je to ten, ze kterého se stále radujeme všichni, kteří jsme neviděli, a uvěřili.
Byl to nedělní den, první den nového týdne, nového světa, den Páně. Z tohoto důvodu se také v jazycích, vzešlých z latiny, začala později neděle označovat jako „den Páně“, latinsky Dies Dominicus. Odtud má francouzština dimanche, španělština domingo a italština domenica [ka]. Podobně také v ruštině se neděli říká воскресе́нье (což je odvozené od slova pro vzkříšení).
Velikonoce jsou svátky, kdy si připomínáme vzkříšení Krista. Ovšem připomínáme si to každou neděli, den Páně, když se v Jeho jménu – v tom jediném jménu, ve kterém je spása – scházíme, abychom se společně radovali, veselili a jásali. Ježíš nebyl v pátek na kříži poražen, jak se tehdy mnohým zdálo. On zvítězil v neděli ráno – přemohl lidský hřích i smrt – a každému, kdo Mu věří, přináší nový život, nové srdce, nové hodnoty, novou naději, nové směřování a nový cíl.
Před několika dny oznámil jeden náš známý na FB, že mu během Velikonoc zemřel tchán. Byl zasažen smutkem a podivoval se, jak se mohou lidé radovat, když blízko něho zasáhl „osten smrti“? Ptal se, k čemu je ten „strejda na obláčku“, když nepomůže, jak bychom zrovna chtěli? Mluvila z něho bolest, to bylo zřejmé, a bolest není nejlepším rádcem.
Lepším je živý Bůh, Ježíš Kristus, který není „strejdou na obláčku“. Velikonoční události jednak ukazují, že je Bůh přítomen v našem trápení, zná důvěrně naši bolest, protože ji sám zažil. A nikomu z nás neslíbil „ráj na zemi“; spíše těžký kříž při Jeho následování. Ale události Velikonoc zároveň ukazují, že máme důvod se radovat a veselit, neboť víme, že smrt bude nakonec poražena, že Ježíš žije a že i my budeme žít – navěky, v ráji, s Ním. Budeme tam v osmý den, den našeho vzkříšení.
„Osmý den je nutný, já to vím.“ Bez něho bychom neměli naději.
Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU