V rámci křesťanské církve, ať už existuje kdekoli, lze nalézt odpuštění hříchů, tj. království milosti a opravdového slitování. Neboť zde se nalézá evangelium, křest a svátost oltářní, ve kterých je odpuštění hříchů nabízeno, získáváno a přijímáno. Toto odpuštění hříchů však nelze očekávat pouze jednou, jako při křtu, ale často, tak často, jak to člověk potřebuje, až do smrti.
Z tohoto důvodu si velmi vážím soukromé zpovědi, neboť zde je Boží slovo a rozhřešení promlouváno osobně a individuálně ke každému věřícímu k odpuštění hříchů. A tak často, jak jen si to věřící přejí, mohou se k ní uchýlit – jak pro toto odpuštění, tak i pro útěchu, radu a poučení.
Zpověď je tedy pro duši drahocenná a užitečná věc, pokud k ní nikdo není nucen skrze zákony a příkazy. Hříšníkům však musí být ponechána svoboda, aby ji využili podle svých vlastních potřeb, kdy a kde si přejí; stejně jako můžeme svobodně získávat radu a útěchu, vedení a poučení, kdykoli a kamkoli nás naše potřeba nebo zájem postrčí. Soukromá zpověď je přínosná, pokud není člověk nucen vyjmenovávat všechny hříchy, ale jen ty, které ho tíží nejvíce, nebo ty, které zkrátka člověk zmíní.
(„Vyznání ohledně Večeře Krista“, rok 1528.)
