Pamatuji si, jak Staupitz (Lutherův přítel a někdejší nadřízený) říkával: „Více než tisíckrát jsem slíbil Bohu, že se polepším, ale nikdy jsem nesplnil, co jsem slíbil. Odteď už takové sliby Bohu nedávám, protože dobře vím, že jim nebudu schopen dostát. Pokud ke mně Bůh nebude milostivý a milosrdný kvůli Kristu a nedá mi požehnanou poslední hodinu, nebudu schopen se před Něho postavit ani se všemi svými sliby a dobrými skutky.“ Tato beznaděj v sebe je nejen pravdivá, ale také zbožná a svatá. Kdokoli chce být spasen, měl by toto vyznání učinit ústy i srdcem.
Svatí se nespoléhají na svou vlastní spravedlnost. Hledí na Krista, svého Usmiřitele. Pokud mají v těle nějaký zbytek hříchu, vědí, že jim není připočten na vrub, ale je odpuštěn. A mezitím bojují Duchem proti tělu. To neznamená, že necítí žádné hříšné tělesné touhy; to znamená, že je neuspokojují. I když cítí, jak v nich jejich tělesnost zuří a bouří, nejsou z toho skleslí. Ne, nýbrž posilují se svou vírou.
Proto ať nikdo nezoufá, když cítí, že jejich tělo začíná další boj proti Duchu, nebo když se jim nedaří okamžitě přimět své tělo, aby bylo podrobeno Duchu. Avšak ať jsou pobízeni a nabádáni k tomu, aby hledali odpuštění hříchů skrze Krista a aby za svou přijali spravedlnost z víry.
(„Přednášky nad Galatským“, rok 1535.)
