Očista „tvého“ chrámu

Milí přátelé Boha a milí přátelé „nedělní chvilky poezie“ –

Co vás napadne, když slyšíte slovo „sonet“ (neboli česky zastarale „znělka“). Pravděpodobně si vybavíte známé Shakespearovy sonety. Možná jste ty sonety četli v některém z mnoha českých překladů, od Vrchlického až po Hilského. Mluví se v nich o lásce, kráse a pomíjivosti života a citů. Nejspíš jste ale nečetli žádné křesťanské sonety. Přitom v anglofonním světě jsou velmi uznávané sonety od Malcolma Guitea. Malcolm Guite [gait] je anglický básník, písničkář, textař a zároveň anglikánský kněz. Známá je jeho sbírka sonetů na témata jednotlivých období celého církevního roku s názvem Sounding the Seasons (volně „Ozvučená období“).

Našel jsem v této sbírce jeden sonet, který se týká události popsané v dnešním úryvku z evangelia. Nese název Očista chrámu. Dovolte mi přečíst vám – coby přátelům „nedělní chvilky poezie“ – můj volný nerýmovaný překlad tohoto sonetu.

OČISTA CHRÁMU

Vejdi ve svůj Chrám, jak je Ti libo,

zpřevracej v něm stoly směnárníků,

obnov v něm tu ztracenou úctu,

pokračuj stále s očistnou proměnou.

Vejdi tak, jaks přišel kdysi, jako malé dítě v náručí své matky,

aby Tvá nevinnost pročistila vzduch a zabrala území, které ji právem patří.

Vejdi tak, jaks přišel tehdy, jako chlapec v domě svého Otce,

kde otázky visí na rtech a v srdci, a dej odpovědi, které obnovují dech.

Vejdi tak, jaks vešel ten den, jako muž plný vášně a horlivosti,

odpoutej bičík, zkroť jím mou chtivost a místo ní ať domem modlitby zván jsem.

Zpřevracej v nitru mém strach z šeré smrti,

ať oponu ve dví roztrhne Tvůj skon,

aby se jak v Tvé tělo tři dny poté

i do mne navždy navrátil Tvůj život.

Asi jste pochopili, že autor v tomto sonetu naráží na některé události, kdy se Ježíš před dvěma tisíci lety objevil v chrámu v Jeruzalémě, a tyto události pak aplikuje na Ježíšovo působení nyní v jiném chrámu, totiž v chrámu našeho těla, těla křesťana. V něm Bůh nyní přebývá a koná. Pojďme si ony události Ježíše v chrámu krátce připomenout.

Poprvé se Ježíš dostal do jeruzalémského chrámu jako několikatýdenní miminko. Jeho matka Marie s Josefem Ho přinesli, aby s ním, coby prvorozeným synem matky, obřadně předstoupili před Hospodina. Již od doby záchrany prvorozených v Egyptě patřili – neboli byli zasvěceni – prvorozené izraelské děti mužského rodu Hospodinu. Rodiče si však svého prvního syna mohli ponechat, když obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata. Místo prvorozených tak v chrámu sloužili chlapci z potomstva Léviho.

Tento moment v životě Ježíše byla tedy jedna z chvílí, kdy v Něm byl naplňován Boží Zákon. Celý Ježíšův život byl vlastně naplňováním Zákona – jeho příkazů, jeho smyslu i jeho trestu. To je zásadní věc, kterou Ježíš činí pro každého z nás: Byl dokonale nevinný a tuto svou nevinnost připsal nám, kteří jsme se provinili. Jeho spravedlnost patří nám, zatímco náš hřích spočinul a skončil na Něm.

Ježíš se ocitá v chrámu také jako 12letý chlapec. Přišel tam s Marií a Josefem oslavit svátky Pesach. Po jejich skončení zůstal v chrámu. Rodiče o tom nevěděli, jelikož se domnívali, že je někde s dalšími dětmi – tehdy se na svátky putovalo v karavanách, velkých skupinách. Když se po Ježíši večer sháněli, nenašli Ho. Vrátili se tedy do Jeruzaléma a po třech dnech Ho nalezli tam, kde by asi 12letého kluka málokdo hledal: v chrámě mezi učenci a znalci Písma. Pokládal jim otázky a dával odpovědi, jejichž rozumnost duchovním expertům vyrážela dech. Ježíš sám dobře věděl, kde je a kým je. Byl v „domě svého Otce“ a konal „záležitosti svého Otce“.

Tak činí i dnes, když v nás – jako ve svém chrámu – přebývá: klade nám otázky, které nás zastavují v našich svévolných úmyslech a pochybách (např.: „Proč se bojíš, nejsem snad s tebou? Cožpak na to nestačím? Neslíbil jsem ti, že se o tebe postarám?“); a také nám dává odpovědi, které nevyrážejí dech, ale naopak dech vracejí – dech života, dech lásky a porozumění, dech Boží. Ježíš v nás je oživujícím dechem, který přemáhá vše, co působí smrt a spěje k smrti.

Už jako dospělý se Ježíš objevoval v chrámu opakovaně. Když tam učil o Bohu, lidé Mu viseli na rtech a hltali Jeho slova. V chrámu také Ježíš uzdravoval nemocné a lidé pak děkovali Bohu. Podobně nás nyní Duch Ježíše učí znát Boha a obnovuje v nás původního člověka, stvořeného podle Božího obrazu, malého Krista, duchovně živého a zdravého.

Všimněte si také, že tehdy proti Ježíšově vlivu stáli v opozici především farizeové a zákoníci, kteří usilovali o to, aby Ježíše zahubili. Tak i v nás se Boží působení snaží potlačit a eliminovat ti „malý farizeové“, ty sebe-spravedlivé hlasy stále se srovnávající s druhými, a také „malí zákoníci“, hlasy, kterým jde jen o dodržování litery Zákona. Nechejme raději Boha v nás volně a nespoutaně jednat!

A k tomuto Božímu jednání patří i to, co jsme si dnes četli z evangelia. Během svých návštěv chrámu v Jeruzalémě Ježíš opakovaně vyhnal penězoměnce a prodavače dobytka, přítomné na nádvoří. Místo modlitebního shromáždění se z místa stala tržnice a směnárna, kde šlo o to, kdo na kom víc vydělá a namastí si kapsu. Modlitby k Bohu zde nahradila hrabivost, chamtivost a nepoctivost. „Je psáno: `Můj dům bude domem modlitby´, ale vy jste z něho udělali doupě lupičů,“ vysvětluje Ježíš své horlivé počínání.

Obdobnou „očistu“ můžeme čekat od Ježíše také v případě našeho tělesného chrámu. Jak v něm On sám přebývá, vyhání a vytěsňuje naše tělesné touhy jako je nenasytnost a hrabivost, aby na místo nich přinesl spokojenost s tím, co máme, a štědrost k těm, co nemají. Přitom všem obnovuje v nás „dům modlitby“ – činí z nás místa, odkud den co den stoupají k nebi přímluvy a chvály, prosby a díkůvzdání.

Nakonec pak si připomeňme událost, ke které došlo v jeruzalémském chrámě ve chvíli, kdy tam Ježíš už nebyl, kdy umíral na kříži za naše hříchy a za hříchy celého světa. Při Jeho skonu se chrámová opona, oddělující lid od Boží přítomnosti ve svatyni, roztrhla v půli, od shora až dolů.

Díky Ježíši a Jeho oběti už od této chvíle nic neoddělovalo Boha od hříšníků; každý z nás máme nyní volný přístup k Bohu, svému Tvůrci a milujícímu Otci. Můžeme se k Němu obracet beze strachu, neboť jsme smířeni navěky krví Jeho Syna.

Dnešní kázání jsem nazval Očista „tvého“ chrámu, tedy chrámu „tvého“ těla. Přitom jsem ale slovo tvého dal do uvozovek. To proto, že naše tělo, tělo pokřtěných věřících, ve skutečnosti již nepatří nám. Jde o očistu Jeho chrámu, Božího chrámu. Jak napsal sv. Pavel: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“ (1. Korintským 6:19-20) Nepatříme sami sobě! Nepatříme tomuto světu, nepatříme hříchu, nepatříme hanbě, nepatříme smrti. „Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.“ (Římanům 14:8)

Připomeňme si ještě jednou, co v nás Pán koná, slovy sonetu Malcolma Guita. Možná k nám promluví s novou silou. Možná se stanou i naší upřímnou modlitbou.

OČISTA CHRÁMU

Vejdi ve svůj Chrám, jak je Ti libo,

zpřevracej v něm stoly směnárníků,

obnov v něm tu ztracenou úctu,

pokračuj stále s očistnou proměnou.

Vejdi tak, jaks přišel kdysi, jako malé dítě v náručí své matky,

aby Tvá nevinnost pročistila vzduch a zabrala území, které ji právem patří.

Vejdi tak, jaks přišel tehdy, jako chlapec v domě svého Otce,

kde otázky visí na rtech a v srdci, a dej odpovědi, které obnovují dech.

Vejdi tak, jaks vešel ten den, jako muž plný vášně a horlivosti,

odpoutej bičík, zkroť jím mou chtivost a místo ní ať domem modlitby zván jsem.

Zpřevracej v nitru mém strach z šeré smrti,

ať oponu ve dví roztrhne Tvůj skon,

aby se jak v Tvé tělo tři dny poté

i do mne navždy navrátil Tvůj život.

Amen.