Přátelé a spolupoutníci tímto světem –
I když jsou mezi námi výjimky, většina z nás zná některá díla spisovatele Karla Čapka. Poněkud stranou však stojí texty jeho bratra Josefa, který je přeci jen známější jako malíř, grafik a knižní ilustrátor. Přesto i Josef Čapek napsal několik knížek, zejména pro děti. Asi tou nejznámější je „Povídání o pejskovi a kočičce“. Dětem je určena i jeho knížka „Povídejme si, děti!“, ve které si, cituji, „spisovatel a malíř vypráví s dětmi o nejrůznějších věcech a poznatcích, se kterými se setkávají v okolním světě“. V této knize najdete povídku O Vánocích, které nechtěly být.
Vánoce jako odměna?
Teď přijde „spoiler“, kdy prozradím, o čem ta povídka je. Doufám, že mi to prominete. Vánoce zde vystupují jako osoba (jde o personifikaci) – pozorují svět a připadá jim, že celý ten rok byli lidé na sebe zlí, byli závistiví, mrzcí, a dokonce i děti byly toho roku špatné a protivné, nadávaly si, říkaly škaredá slova a zlobily rodiče. A během celého roku, od ledna až do prosince, to bylo jen horší a horší. A tak se Vánoce rozhodly, že toho roku nepřijdou. Do novin daly oznámení:
„CTĚNÉMU OBECENSTVU!
Oznamujeme, že za příčinou
lidské i dětské špatnosti
letos žádné Vánoce nebudeme.
S veškerou úctou, Vánoce.“
„Aha — a lidé se lekli, že?“ píše v povídce Josef Čapek. „Ba ne, nic se nelekli, takoví byli lidé v tom roce špatní, že se nelekli a řekli si: Nechťsi, ať si žádné Vánoce nepřijdou, z toho my si nic neděláme. Však my si uděláme Vánoce sami.“ A tak to také lidé udělali – udělali si Vánoce, jak byli zvyklí, jenže ono to nefungovalo. Nic se nedařilo. Vánočky se rozbředly. Rybí polévka byla hořká. Jablkový závin nebyl vůbec k jídlu. Vánoční cukroví spadlo na zem. A stromeček a dárky také dopadly špatně. Svíčky čmoudily, stromek se převrhl na zem, dárky se hned rozbily, nové šaty se pošpinily. A lidé a děti si řekli: To nebyly žádné pořádné Vánoce. A rozhodli se polepšit.
A opravdu se napřesrok polepšili, byli k sobě hodnější, a děti byly poslušnější a lepší. Vánoce už se na ně nezlobily a přišly a dopadlo to všechno dobře.
Proč se Vánoce vskutku staly
Povídka „O Vánocích, které nechtěly být“ je psaná krásným a něžným jazykem a jistě se mnoha dětem líbí. Ale nejsem tu proto, abych psal knižní recenze, ale abych vám pověděl, jak je to s těmi Vánoci doopravdy. Ty úplně první Vánoce nepřišly proto, že my lidé jsme byli hodní a dobří. Ony přišly a nastaly právě proto, že jsme „hodní a dobří“ nebyli. Nejen jeden rok, ale každý rok, od počátku lidských dějin, od vyhnání člověka z ráje. A Bůh to viděl a věděl, že bez Něho jsme tvorové ztracení, zbloudilí a bezmocní. Že i když v honbě za svým štěstím naděláme spoustu hluku, nebo i když se tiše snažíme žít pro druhé, sami o sobě jsme propadli prázdnotě, smrti, beznaději a zkáze.
Nebo snad byl někdy nějaký rok v dějinách světa, kdy lidé nebyli zlí, kdy děti nebyly neposlušné? Možná byly roky bez otevřené války, ale nikdy ne bez hádek, bez násilí, skryté nenávisti, dětského vzdoru. A hloubku lidské zlomenosti a zbloudilosti potvrzuje v povídce jen nastíněná, zaslepená reakce lidí: Nechťsi, my si uděláme sami, co budeme chtít.
Ale právě do takového světa „přišly Vánoce“. Do takového světa se narodil Zachránce světa. Bůh nám dal svého Syna Ježíše, aby nás zachránil od nás samých, aby nám vrátil duchovní zrak, abychom v Něm nalezli nový začátek, nový život, novou naději, jejímž centrem je Boží láska.
Vánoce jsme potřebovali
První Vánoce jsme si nezasloužili, ale potřebovali jsme je. Všichni. A proto přišly. Apoštol Pavel napsal v dopise Galatským: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“ (Gal 4:4-5) My všichni jsme byli podrobeni Božímu zákonu, který žádá od člověka dokonalost, který je nesmlouvavý a neúprosný, který nijak neoceňuje snahu „být lepší než druzí“. A tomuto zákonu byl podroben i Boží Syn, který se o prvních Vánocích narodil jako jeden z nás. A On obstál, když celý svůj život prožil bez jediné viny, bez jediného hříchu, bez jediné myšlenky, která by nebyla v souladu s Boží vůlí a Jeho zákonem. Přišel jako světlo, které temnota hříchu nepřemohla a nepohltila.
A tento svůj život bez vady a poskvrny později Ježíš obětoval za nás, aby nás vykoupil z toho, co nás právem čekalo, co jsme si právem zasloužili. A to nebyl jen jeden rok bez dárečků… Díky Ježíši však máme naopak pravomoc stát se z otroků Božími dětmi, pokřtěnými v Boží jméno, očištěnými a zbavenými všech nepravostí, naplněnými Božím Duchem, vedenými Jeho hlasem.
Vánoce potřebujeme
První Vánoce jsme potřebovali. Bez nich – totiž bez Ježíše, který se tehdy narodil – bychom byli navěky ztraceni. Proto se mnozí z těch, kteří o Něm předem věděli a v Něho doufali, těšili a vyhlíželi a radovali se. Ale Vánoce potřebujeme stále. Ne kvůli stromečkům a dárkům. Ne kvůli rodinné atmosféře. Potřebujeme si při nich připomínat, co se tehdy v Betlémě vskutku stalo a proč. Potřebujeme se povzbuzovat k tomu, abychom také šli, v srdci se poklonili Ježíši a přijali Ho jako dar záchrany z nebes. Potřebujeme vědět, že i když se boj s vlastní sebestředností i se světem bezbožného zla zdá být bojem s větrnými mlýny, Ježíš to s námi nevzdává, a tak to ani my nevzdáme, ale společně vytrváme s modlitbou a písní na rtech.
Lásku a klid
Když už mluvím o písních, v jedné méně známé vánoční koledě Do Betléma se zpívá: „Všichni běží do Betléma, Matěj začal hráti. Ježíšek se nám narodil, co mu máme dáti? Lásku a klid. Lásku a klid. Lásku a klid.“ Víte, lásku a klid Ježíškovi nemůžeme dáti, protože bez Něho je ani sami dostatečně nezažíváme; jen chvilkově, jen matně, jen povrchně, jen s námahou. Ježíšek se nám však narodil, aby On obdaroval nás, a to právě svou lásku a svým klidem a pokojem, který nezávisí na okolnostech, pocitech či uznání od lidí.
Nechejte se o Vánocích nebesky obdarovat. Láskou a pokojem. V Ježíši Kristu. Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU